Jak jsem přijel na Hronov.

Zpoza horizontu je slyšet hřmění, obloha tmavne a místní občan vstává z lavičky, povytahuje si tepláky až k podpaždí a zachmuřeně ostří na obzor, drtě přitom v pěsti plechovku od piva. Bouře přicházejí od Červeného Kostelce se stejnou neúprosností jako činoherní inscenace od Volyně a únik je třeba zahájit zavčasu. Místní občan se ovšem mýlí - není to bouře, co se valí zkropit jeho kupku sena. Je to Špetlík, který jede na Hronov, má díru ve výfuku a bídně seřízené vstřiky. Podél silnice postává místní zvěř, vykašlává saze a přeje Špetllíkovi brzkou smrt. Když ten konečně zastaví na náměstí, několik šroubků pokračuje v původní trajektorii vozu a ze stromu tu ještě chvíli opadávají mrtví ptáci. 

Dobrý den, Hronove, jsem tu! Jak ten pes, kterého dneska poprvé pustili ven a ztřeštěně pobíhá kolem ve snaze okamžitě očurat sedmdesát tři sloupů a čtrnáct křovisek, tak já tu teď pobíhám od jedné skupinky k druhé a nadšeně výskám nad zjištěním, kolik lidí je pořád ještě ochotno se se mnou kamarádit. Všichni jsou krásní, švitořiví a mají kocovinu. Já se raduji, toto je můj přirozený kulturní biotop, teprve zde jsem opravdu Špetlíkem!

Většina festivalových aktivit začíná tím, že se napijete piva. Tím totiž deklarujete svůj dionýský přístup k čemukoliv, co bude následovat  - a to i v případě, že jde o Primátora pokojové teploty, místní tradiční nápoj. Tudíž s odhodlaným říhnutím vcházím do Čapkáče, kam Pražáci přivezli McDonnagha. Těším se velmi, že zaplním mezeru ve vzdělání, neb to mé je podobné takovému tomu sýru, který se spíše než ze sýru skládá z mezer v sýru - jenže to celé monumentálně zvrtám, když o pauze vylezu ven, zavětřím jahody, U Gurina ještě zuří šampaňská snídaně (ač je už šest večer) a já mám zkrátka problém se soustředěním, takže úplně zapomenu jít na druhou půlku a teď se hrozně bojím, že mi někdo prozradí, jak Pan Polštář skončí. Stud za svůj omyl ovšem necítím, ostatně kdybyste viděli, jak ve Stovce tlačenku zapíjím Bohemkou, dojde vám, že studu nejsem schopen. 

Z náměstí do Sokolovny je to prý přinejmenším deset minut svižné chůze, ale není na tom pravdy nic, jde to krásně zvládnout za necelých sedm minut dovolenkovým krokem a vysrkat přitom celé pivo. Zkušení si nechají poslední hlt až nahoru, mně nezbylo nic a po závěrečném výstupu se mi teď lepí jazyk na patro. Budu vědět do příště, rozšiřuji svůj seznam hronovských life-hacků a taky už vím, že dvojitý česnek na langoše není taková taškařice, jak jsem si původně myslel, pročež se divákům v osmé řadě tímto omlouvám. 

Jelikož mi teta Voříšková právě přivodila umělecký prožitek, procházím brankou Tritonu spokojený, usměvavý a dav se přede mnou sám rozestupuje - zda je to charismatem mým či langošovým, to se nikdy nedozvím. Ale že má tritonské víno česnekový ocásek, to mi potvrdil celý stůl, pročež dále pijeme kořalku. Kořalku pije i pan Lechnýř a pravděpodobně proto mu přijde rozumné vzít mě na procházku k Lavičce sebevrahů, přičemž mi nikdy neprozradí, proč se ta lavička tak jmenuje, tím vytvoří konverzační napětí, ke kterému přispěje i fakt, že jsem celý od bahna, pač jsem za těch pár metrů stačil dvakrát hodit tygra. Že jsem jak prase, to v té tmě nikdo nepoznal, nepoznala ani ta dívka, která velkoryse pomíjela fakt, že ne každou větu zvládám vyslovit na první pokus - a ještě mě naučila trik, že když místní ryzlink rozkapeme vodou z hajzlu, vystřelí jeho pitelnost k nočnímu nebi.

Pak se nějak stalo, že mě pan Levínský představil panu Kužílkovi, který mi věnoval jeden ze svých věhlasných monologů a já s ním, jak si vybavuji, horlivě souhlasil. S čím jsem to souhlasil, to zůstane navěky ztraceno v mlze. Stejně tak jako to, proč jsem se probudil na opačném konci Hronova, než kde mi paní Ondrová vybojovala nocleh a já se ti tímto, Terezko, ještě jednou omlouvám a slibuji, že tam dneska už trefím.

A tak dnes sedím na Problémovém klubu, jako problém vypadám (a pravděpodobně ze mně i problém táhne) a sním o ideálním světě, ve kterém má René Levínský hustý plnovous, nebe je stále modré jako oči Aleny Zemančíkové, veverky na borovicích z paměti recitují vybrané monology Oldřicha Kužílka a kde já nemám kocovinu.

Autor je osvětlovač a taky trochu čuně.

Otevřený dopis všem začínajícím divadelním fotografům a Draganovi Draginovi především.

 Na začátku mi dovolte, abych vám pochválil volbu profese. Kapacita divadelních hledišť je omezená, paměť diváků chatrná a bez vás by budoucí generace teatrologů jen smutně civěly do tmy. Nehledě na to, že zaznamenávání divadelního zázraku je uměním samo o sobě!

Neb živé umění je křehké jak domek z ohraných karet, dovolím si v tomto dopise jakožto veterán zákulisí napsat pár rad, jak zmíněný domek nezbořit.

1. Byli-li jste pověřeni zdokumentováním divadelního  představení, doražte v rozumném časovém předstihu a seznamte se s inscenačním týmem. Lidé rádi vědí, kdo a proč je fotí, vy se zase dozvíte mnoho praktických informací (třeba odkud a co fotit) a bude to první krok k tomu, abychom se všichni měli rádi. Nebuďte jako Dragan Dragin.

2. Pokud z nějakého důvodu (přebíháte z tiskovky, jste mamlas nebo je vám to jen prostě u prdele) dorazíte až mezi posledními diváky, honem si najděte vhodné stanoviště. Volit můžete mezi jevištěm a hledištěm, já důsledně doporučuji to druhé. Je-li vám hranice mezi těmito prostory nejasná (je to site-specific nebo jste v divadle poprvé), držte se zkrátka blízko divákům, avšak mimo jejich zorné pole. Většina z nich se nepřišla koukat na vás, byť vás tento fakt může udivovat.

Pokud se nemůžete udržet a musíte s foťákem šamtat tam, kde nemáte co dělat, zkuste alespoň koukat pod nohy. Co kdyby tam byly připravené provázky ke spuštění jevištního zázraku a zamotaly se? (ano, Dragane Dragine, zamotaly se)

3. Moderní zrcadlovky disponují funkcí tichá závěrka. Slyšíte-li tento pojem poprvé, zkušenější kolegové vás určitě rádi poučí. Stejně tak je i možné vypnout to roztomilé pípání automatického ostření - velikou výhodou pak bude, že se nikdo nedozví, že jste trumbera, co neumí ostřit ručně. Pokud ale držíte fotoaparát v ruce poprvé nebo jste Dragan Dragin, pokuste se alespoň omezit cvakání a pípání vašeho aparátu v nevhodných momentech. Nevhodný moment poznáte tak, že se polovina diváků nedívá na jeviště, nýbrž na vás, Dragane.

4. Je zcela pochopitelné, že odfotit celé představení z jednoho stanoviště je pro vašeho uměleckého ducha bolestně svazující. Usoudíte-li, že je nezbytné se přesunout, dobře promyslete trasu. Pokusíte se vyhnout jevišti,  ti bystřejší dokonce po špičkách obkrouží  za zády diváků. Berte v potaz i kvalitu terénu, vrzající prkna a sypké materiály jsou váš nepřítel. Nebuďte jako Dragan Dragin, který to vezme jak pán pěkně po štěrku před všemi diváky, de facto po forbíně.

5. Pokud už získáte pocit, že představení se hraje jen pro vás a diváci jsou pouhou dekorací, bude od vás velmi slušné, když vydržíte až do konce. Jednak nepřijdete o nejfotogeničtější moment, druhak si o vás nebude nikdo myslet to, co si o Draganu Draginovi myslím já. Pokud se ale nutně musíte zdekovat (další představení, cigaretka či prostata), odejděte dveřmi a nesnažte se prorvat někudy, kudy to nejde. Ne pokaždé bude o kousek dál stát technik, který po vás stržený vykrýt opraví.

Toliko několik dobře míněných rad, jak se vyhnout nepříjemnostem, veřejnému lynči a kletbám - a nekazit práci uměleckého týmu a zážitek divákům.

Ve Žďáru nad Sázavou, 

na festivalu  KoresponDance,

16. července 2023

Špatná recenze

Ruská řeka je široká, teče pomalu a líně a po její hladině tu a tam obličejem dolů plavou špatné zprávy. Na břehu se choulí se v šedivých kabátech Michal Zahálka a Martin Špetlík, mhouří šedivé oči a pijí vodku.  

„Podívej, racek.“ povídá Zahálka a ukáže špinavým prstem na připlouvající mrtvolu.“

„Racek.“ zabručí Špetlík.

„Koupím ti celou láhev, když o něm napíšeš.“

„Je to mrtvý racek…“

„Celou láhev, drahý příteli.“ usměje se lišácky Zahálka a zmizí mezi cáry mlhy.

Ruka se Špetlíkovi  sama sevře v pěst. Vstane a pochmurnou chůzí vstoupí do ledové řeky. Krok za krokem, dokud nad na hladině nezůstane plavat jen jeho děravá čepice.

Představení vznikající v ponuré kobce pražského divadla Radar obvykle trpí jedním a tím samým neduhem -  těžkou a neléčitelnou agorafobií. Co v domácí stísněné noře působí živě, poeticky a snad až sladce, se pak na velkém jevišti smutně krčí s elegancí právě vyoraného krtka. Po obrovském, legendárně nehostinném jevišti Sálu Josefa Čapka tak visí sešité fragmenty záclon, materiálu, který je na amatérském divadle tolik oblíben pro dvě neoddiskutovatelné kvality – jsou levné a hnusné. V samém kraji zorného pole se krčí několik haluzí jako připomínka nekonečných březových hájů, nicméně ani hrubě zelené nasvícení jim nedodá na životě. Přibližně o půl kilometru dál, před forbínou, máme kouzelné molo na břehu jezera, z některých diváckých míst viditelné, z většiny už jen domyslitelné. A pozor, už je tma, jdeme na to.

Ač v divadle jinak hrubě nevzdělán, vím, že očekávat od Racka frenetickou jízdu na kolotoči není vhodno. Takže se zodpovědně naladím se do příslušného diváckého módu, zcela připraven nechat se omílat vlnami introspekce a litovat nejen postavy, ale i sebe. Jenže se nějak nekoná ani jedno. Pestrá kombinace přístupů k činohernímu herectví je v některých momentech sympatická taškařice, ale daří se jí jediné – všechny postavy jsou snad ještě nesympatičtější, než původně zamýšlel autor a jistou pochopení a náklonnost lze chovat jen k postavě Mášy, která se nalévá vodkou nezávisle na denní době, což je hronovskému divákovi přirozeně blízké. O temporytmu představení se hovoří velmi těžko, neb v inscenaci prakticky nebyl žádný naměřen a pauzy mezi replikami jsou někdy až rusky velkorysé.

Vše naštěstí, jak už tomu pokaždé bývá, zachrání vložky z říše divadla poezie. Nebo muzikálu. Nebo besídky. Zde se s dotazy na interpretaci doporučuje obrátit na odborníky a v mezi čase si jen rytmicky poklepávat nožkou. Vše je sice pomalé, ale za to dlouhé. Trpělivý divák je ovšem v závěru odměněn pohledem na pánskou řiť a všechno tak dobře dopadne.

Čechovovy postavy se nemají dobře a do jeho dramat vstupují jen proto, aby se měly ještě hůř. Nezbývá, než ocenit důslednost režiséra, se kterou tuto zkušenost zprostředkuje divákům.

PS: O světelném designu inscenace se zmiňovat nebudu, neb bych se o něm musel zminít, což nechci – pomožme si, jak je špatným zvykem, citátem od pana Wericha: „Když už jednou člověk svítí, tak by měl koukat, aby svítil, protože až zhasne, bude mu to koukání k prdu.“

Autor není teatrolog, nýbrž osvětlovač a neměl by už nikdy psát recenze.

O osvětlovačích, světelných designérech a chrámech kultury.

V těch prastarých dřevních dobách, kdy muži nevyšli bez klobouku na ulici a par64 existoval jen na rýsovacích prknech ve studiích futuristů, bylo divadelní osvětlení oborem stejně složitým jako výdej chlebíčků ve foyer. Na jevišti buď vidět bylo - nebo nebylo. A chlebíčky buď byly, nebo nebyly. Obojí dokázalo výrazně pokazit divadelní zážitek, ale rozhodně se nestalo tématem k hovoru, natož k hádce.

Zatímco se civilizace vyvíjela prudce kupředu k lepším zbraním, volebním systémům a teplejším oblečkům pro psy, diváci o přestávce dál spokojeně baštili své chlebíčky a v zápisu o inscenaci se opakoval stejný text: „herci byli vidět“. Umělecký vklad scénického osvětlení byl stále redukován na dobře načasovanou tmu a občasný pokus o tmu částečnou, kdy bylo vidět jen trochu a herci pak zmateně bloudili temným lesem za hranicemi Athén. Ale jinak se usilovně šajnilo, co to dalo, protože divadelní inscenace je drahá legrace a to se musí prodat. Proto také archetyp osvětlovače vypadá jako bodrý strýc s vadou řeči, v modrém plášti, v pantoflích a se štípačkami a šroubovákem v kapse. Rozervaného dandyho ve špatně padnoucím sáčku byste mezi nimi tenkrát těžko hledali. Tohle bývala práce, pro kterou stačil výuční list z elektra a ambice krtka.

Tu a tam se objevil ambiciózní výtvarník, který se právě vrátil z výstavy barokních mistrů a zatoužil přenést chiaroscuro na jeviště. Byli tu scénografové, které nebavilo pracovat jen s plátnem a dřevem a sochat světlem se jim zachtělo. Mezi divadelními krtky ovšem platily za heretiky a cokoli tihle mistři do českého divadla přinesli, to po nich rychle uklidili a jelo se dál po starém. V nejednom tuzemském obludáriu tahle doba ještě trvá, mnohdy ke spokojenosti inscenátorů, herců, diváků i prodavačů chlebíčků.

Obr.1: Fronta na chlebíčky v divadelní kantýně. (R. Schumann: Jenovéfa, NDM, režie Martin Glaser)

Technologický vývoj se ale jako vlna kyseliny převalil přes Krušné hory a naleptal staré pořádky. Na jevištích se objevovali chytráci, kterým nestačila legendární a celé generace laděná kuchyně (jazykem chytráků „general wash). Chytráci, kteří chtěli dramatické kužely světla, blábolili o kontraprůvanech a mávali cizokrajnými vzorníky filtrů. A tak, zatímco se strýcové v modrých pláštích zamykali za dveřmi s nápisem „regulace“, někteří jejich mladí učňové plaše vylézali na jeviště a šeptali: „Mno, víte, ono by to šlo, Franta půjde za chvíli dom, tak já to pak připravim, jo?“ Tihle střapatí mládenci (a brzy i děvčata) pak tu a tam začali propadat té podivné vášni, kterou tajně, šeptem ve tmě na lávkách, nazývali světelný design. A aby své vysněné profesi dodali později v hospodských debatách vážnost, začali mluvit o „light-designu“. Jako že nic převratného, jen takový „lehký design“, netlačíme na pilu přeci. Až se budou za světla rozdávat Thálie, budeme to už skutečný lighting design nebo ještě něco lepšího.

Jak se tak v některých divadlech narodili první světelní výtvarníci, bylo mnohým režisérům a scénografům zatěžko vracet se do stojatých vod s tlustými kapry v modrých pláštích. Tu a tam si, velmi opatrně, přivedli svého střapatého světelného designéra s sebou. Že to pak v takovém smrdutém rybníku mocně zabublalo, to si nemusíme vyprávět. Nemusíme, ale budeme. Na příkladě zcela imaginární zakázky pro naprosto anonymní divadelní instituci vám nyní osvětlím, jak třeskutě zábavná je profese světelného designéra.


Obr.2: Slavnostně nastoupený tým jevištních techniků vítá světelného designéra v chrámu kultury (L. Janáček: Z mrtvého domu, Národní divadlo, režie Daniel Špinar).

Píše se den D -267. Rozuměj – 267 dnů od plánovaného data premiéry činoherní inscenace. Zavolá vám renomovaný režisér, který právě sedí s renomovaným scénografem v renomovaném baru a pije zcela běžný drink. Je to asi takhle:

„Hele, čau, tady <režisér>, jsem si na tebe vzpomněl teďka, co děláš v řijnu? Já budu v <chrámu kultury> inscenovat Antigonu/Macbetha/Noru a scénografii k tomu bude dělat <scénograf>, se znáte, ne?“

V pozadí souhlasné říhnutí.

„No hele a my bysme to chtěli dělat jako hodně jinak, jako že úplně, chápeš, jako že na jevišti bude kolotoč/kamion/šestset-sádrových-trpaslíků a bude to geniální a říkali jsme si se scénografem, že bysme tě jako chtěli na ten light design, co ty na to?“

„No, asi jo, počkej... jo, mám volno, oukej.“
„Super, bude to skvělý, tak se brzo potkáme a všechno ti řeknem!“

Dmu se pýchou, právě mě přizvali přední tvůrci k projektu v <chrámu kultury>, má kariéra míří do stratosféry a manželka na mě bude pyšná!

D -201. Schůzka v bytě scénografa. Přicházím s hlavou otevřenou, dostávám lahev otevřenou. Navzájem se ujistíme, že teď už týden nepijeme, ale že sklenka k práci se nepočítá. Scénograf plaše donese papírový model jeviště <chrámu kultury> s návrhem scénografie a otevře prastarý laptop, aby předvedl inspirační obrázky. Laptop se začne svévolně aktualizovat, takže si zatím připíjíme a začíná komentovaná prohlídka papírovým modelem. Tady bude stát tohle, pak bude ta scéna svatby, během ní tady sjede tohle a pak tohle zmizí a tohle je druhá půlka, kde je všechno úplně jinak. Během diskuze zjištuji, že divadelní hru vůbec neznám a že jsem si přečetli podobně znějící od úplně jiného autora. Scénograf vysvětluje, že tady budou zářivky a tady projekce a já mu vysvětluji, že tady sem zářivky nepůjdou a že tady na tu projekci není prostor, ale že se toho nebojím a nějak to vymyslíme a tady sem a támhle dáme ledky, ať se v tom představení má pokaždé co podělat. Mezitím předstírám, že si píšu sms s manželkou a studuji na Wikipedii děj zmíněné divadelní hry. Režisér konstatuje: „No vlastně na tom jevišti nic moc není, takže hodně spoléháme na tebe, že to uděláš velký“. Odcházím zmaten.


Obr.3: Tzv. pohledová zkouška. Světelný designér opětovným upřeným pohledem ověřuje fakt, že rekvizita svítí. Finální verze bude sice na baterii, ale čtyřikrát těžší a v polovině premiéry vypoví službu.

D -166. Explikační porada v dílnách. V zasedačce sedí četa zachmuřených zaměstnanců <chrámu kultury> , pro umění půda úrodná asi jako asfaltové parkoviště. Režisér se scénografem představují koncept a vysvětlují skrytou genialitu kolotoče/kamionu/šesti-set-sádrových-trpaslíků. Dílny suše konstatují, že to už tady měl <zasloužilý režisér> v roce 1993 a že jako jestli to fakt chtějí, tak jo, ale tenkrát na to byly peníze a čas a všichni víme, že dneska si každý vymýšlí to a tamto a v budově dílen zrušili výdejnu chlebíčků a už toho začíná být dost. Šéf umělecko-technického provozu pokrčí rameny, že jako klidně, ale neví, kam to dá, protože poslední místo ve skladu kulis zabral Drákula, takže to holt bude třeba na ulici před divadlem, ale že to není jeho problém. Šéf osvětlovačů vstoupí do debaty s tím, že teda ty ledky a ty zářivky by měly dodat dílny, že oni to nebudou na poslední chvíli dodělávat a pájet jako posledně, že to není jejich práce. Dílny se brání, že mezi jejich devadesáti zaměstnanci nikdo nemá atestaci na práci s pájkou a že budou muset najmout odborníka a že to bude stát asi extra. Umělecký šéf vše zakončí bonmotem, šéf dílen složí hlavu do dlaní a rozejdeme se.

D -117. V podroušeném stavu na hotelu na druhém konci Evropy sepisuji rozpočet na ledky, zářivky a blikající pentagram, protože zítra je deadline a já jsem trotl.

D -83. Předávací porada. Koná se nakonec o týden dříve, o čemž jsem se dozvěděl předevčírem. Jsem na obskurním zájezdě v <co-tu-sakra-dělám> a tak jen ukonejším scénografa, že si to s klukama od světel domluvím pak a že rozpočet má v mailu. Jakkoli ve smlouvě stojí, že v den D -83 slavnostně předám světelný plán, nacházíme se v Česku a místní chrámy kultury jsou fabriky, kde je na všechno zoufale málo času a obracet světelný park naruby se tu může jen, když přijede děda Wilson. Takže pošlu mail, kde stojí, že na forbínu frknu nějaký sunstripy, na 17. tah dva HMI fresnely a do tý díry v propadu tři rezavý parky. Odpověď zní: „Hm, hm, mno, uvidíme, asi by to šlo“.


Obr.4: Scénografie snů - kamion z Fausta ve Stavovském divadle. Celkem 61 dmx řízených okruhů. Při technické zkoušce jich funguje 22. Co si sám nenapájíš, shoří. (J.W.Goethe: Faust, Stavovské divadlo, režie Jan Frič)

D -66. Výrobní porada. Plánovaný rozpočet překročen o 66%. Ta ocelová konstrukce, co měla vyjet z podlahy, bude nakonec hadr, co spustíme zeshora. Trpaslíků bude jen čtyřista a budou z polystyrenu. Deus ex machina se ruší, bůh přijde po svých. Osvětlovačům mimo záznam diplomaticky naznačuji, že bych chtěl použít několik lehce nestandartních řešení, odpovědí je dumavé kroucení hlavou, že to bude asi problém. Poradu zakončuje monolog bezpečnostního technika, kde se ukáže, že mluví o úplně jiné inscenaci.

D -25. Montážní zkouška. Na jevišti <chrámu kultury> sborově kleje četa techniků. Oficiální plán je od devíti ráno stavět kompletní scénu, pak konstatovat, co se dá ještě vylepšit a třeba si během obědové pauzy jevištní techniky trochu zkusit něco posvítit. Skutečnost je následující: náklaďák z dílen přijíždí v půl jedenácté, příčin zpoždění je asi sedmnáct a jedna z nich jsou skvrny na slunci. Po vyložení všech dílů se ukazuje, že z deseti dílů přivezli osm, devátý zapomněli naložit a desátý nikdo nevyrobil. Technici z dílen usilovně pižlají, převrtávají a buší kladivy, zatímco se jevištní technika sdružuje v hloučcích a konstatuje brzký konec světa. Když odejdou na oběd, zkusíme na chvíli posvítit do trosek dekorace a jediné, co zjistím, že nestandartní postupy vedou k nestandartním výsledkům. Odpoledne se na chvíli objeví na jevišti nástin toho, co lze očekávat za týden. Loučím se s osvětlovači s tím, že „si to uděláme hezký, žejo, chlapi“ a mířím do nejbližšího výčepu.

D -18. Schůzka před technickou. Doma u scénografa civíme na papírový model a posloucháme režisérovy plačky nad tím, že neměl čas na zkoušení, že nikdo neumí texty, že herci jsou namyšlená sebranka mentálně zaseklá v osmdesátých letech, že vedení <chrámu kultury> mu hází klacky pod nohy a že dramaturg si už týden neumyl nohy. Pak posloucháme scénografa a jeho přirovnání dílen divadla k chráněným dílnám. Pokusím se protnout atmosféru marnosti a začnu šermovat kapesní svítilnou v modelu scény a hovořit o kráse. Jednou baterkou se to půlmetrového modelu svítí moc hezky. Že to pozítří taková legrace nebude, si nechávám pro sebe. Spolutvůrci se ale nakonec oklepou ze chmur, otevíráme scénáře a pomalu se protloukáme scénou za scénou. Čím víc se venku šeří, tím víc řádků v mých poznámkách obsahuje záhadné zprávy typu: „nějak hezky, spíš do tepla“, „bizár vlevo“ a nejoblíbenější „nevim, asi tam rožnu“. Nakonec, v jednu ráno, po šestém kafi, máme hotový rámcový seznam světelných změn. Vše jsem si zapsal v kódovém jazyce a představuji si, že ty usoplené stránky jednou skončí v muzeu jako originál první nástřelu největšího světelného designu desetiletí.

D -16. Technická a svícená zkouška. Prubířský kámen technických, uměleckých a diplomatických schopností světelného designéra. Není vyjímkou, že je designér povolán k dílu na poslední chvíli a s inscenací se seznamuje teprve v tento veliký den, aniž by měl nejmenší tušení, která bije. Zde je nutno přiznat, že málokterá jiná branže tolik prověří vaši schopnost blafovat. Nevíte nic a všichni od vás očekávají, že spasíte hroutící se umělecký projekt. V den svícené zkoušky nesmíte zanedbat nic. Začnete tím, že den předtím zaplatíte už po třetím pivu a jdete o půlnoci spát. Zkoušel jsem to i po druhém pivu, ale do tří do rána jsem nezabral, hlavou se mi honily temné scénáře a stejně jsem musel pro to třetí do ledničky.

Důležité je i to, jak se obléknete. Můžete dorazit v bílých kalhotách a sáčku a všem tím vyslat signál, že vy na nic šahat nebudete. Umělci budou spokojení, jakého mají fešného profíka v týmu, ale technici vám to dají sežrat a v kantýně se ještě rok bude povídat, že nic neumíte a ten job jste dostali přes postel, i když jste ženatý a nejste ani režisérův typ. Na druhou stranu, když dorazíte v odrbaných kapsáčích a triku Motörhead, ztratíte se v davu a umělci vás budou podezřívat z kolaborace s technickou sekcí. Zvolte zlatý střed – košili čistou, ale dost pomačkanou, dva dny v batohu postačí. Kalhoty elegantní a padnoucí, ale měly by být trochu cítit rozlitým pivem. Na nohách tenisky - v bezpečnostních botách budete šprťák, v lakýrkách zase režisérův plyšák. No a nakonec si s nedbalou elegancí zavěsíte za pásek svůj multitool (frajeři Gerbra, machři Victorinox a praktici Leathermana), laserový metr a krucifix. Jste ready, pošlete tam dvojitý kafe a vzhůru do <chrámu kultury>!

Prvních několik hodin na jevišti zabere stavba dekorace, takže můžete bloumat scénou a přesvědčovat sám sebe, že to, co chcete dělat, není kravina a všechno to bude děsně krásný. Tu a tam je záhodno pokývat bradou, ať vědí, že v tom máte jasno. Vnitřní nervozitu lze místy upustit občasným mudrováním s osvětlovači nebo bušením pěstí do nefunkčního automatu na kávu.


Obr.5: Momentka z montáže dekorace. Zapál technického týmu pro práci je více než patrný. (J.W.Goethe: Faust, Národní divadlo, režie Jan Frič).

Když se stavba dekorace blíží do finále, jako první přijdou na řadu přípravy na podlaze. V menších divadlech do toho urejpáte prvního osvětlovače, co se nestačil schovat, ve větších scénách potkáte tzv. podlaháře. Podlahář je v hierarchii divadla nejnižší šarže a najdete mezi nimi začínající mladíky, končící zapšklé strýce i dobrodruhy, co zanechali rozumné práce a přišli si sem pro rok nebo dva plné zábavných historek k budoucím táborákům. Tahle banda vám připraví průvany, těch pár van za showfolii, něco na forbínu a nakonec, po přemlouvání, i ty ledkové hlavy na zem za portály, což tady teda jako ještě nedělali a když to chcete, tak dobrá, ale k čemu by to bylo, leda do toho někdo kopne, no ale dají to tam a já to později použiju na hlavní trik večera.

Dekorace stojí, jenže ty ledky v římsách, co jsme si specifikovali na výrobní poradě, nesvítí ani ťuk, ukazuje se, že subdodavatel specialista nepochopil fundamentální odlišnost kladného a záporného pólu a divadelní dílny se stomiliónovým rozpočtem vlastní pájku nemají. Přibalit si do batohu měřák byl tedy skvělý nápad, nacházíme chybu a osvětlovači ze svého středu vyberou toho největšího troglodyta a vyšlou ho do temného doupěte pro pájku. Ten se o půl hodiny později vrací, opředen pavučinami s pájkou v zubech, vyšplhá na štafle, v pěti metrech nad zemí zaujme pozici smutného makaka a tiše, soustředěně další čtyři hodiny pájí.

My mezitím slavnostně zhasínáme pracovní osvětlení a mně se zvýší tep, odteď už tu velím já. Po lávkách, galeriích, mostech, portálech a kontraportálech teď šplhá několik místních borců a já vydávám instrukce. V ruce mám velkou plachtu se světelným plánem, kterou každých deset minut někde položím a zapomenu. Nakonec si ji vylovím v mobilu.

„A teďkonc rožni tamto třetí kilo zleva... pardon, rozsviť... ne, to vedle... ne, ještě víc vedle“.
„Jo, vraz tam dvěstějedničku... ne, dvěstějedničku, tohle byla dvěstějednička předloni, vždyť je v tom filtru uprostřed díra... hele, tohle je dvoustovka!“
„Nene, to je divný, vždyť je na tom napsaný 201.“
„Na tvý mámě je napsaný 201!“
„Tak, a udělej ten spot menší. Ještě menší. Jako fakt malej.“
„Ale to bude hrozně malý přece, to jsme dělali na Rusalku a pak jsme to museli udělat větší.“
„Udělej to hrozně malý. A Rusalce o tom nikdo nepovíme.“


Obr.6: Vlevo světelný designér předává instrukce, vpravo bouřlivě souhlasí místní osvětlovači (W. Shakespeare: Sen čarovné noci, Národní divadlo, režie Daniel Špinar).

Takhle na sebe pokřikujeme a fokusujeme si takřka všech dvěstě padesát konvenčních aparátů. Formálně bych ze svojí pozice neměl šáhnout ani na reflektor, ani na osvětlovací pult, ale občas mi trpělivost dojde a ty čtyři obdélníčky ze zoomovacích profilů si udělám sám. Ale především, osvětlovač je nahoře, na lávkách, doma a nejlíp se mu tam přemýšlí. Ve větších divadlech jsou i takoví, kteří v těch výškách skutečně žijí a jen výjimečně scházejí do přízemí do kantýny pro chlebíček. Nakonec si ještě připravíme pár hezkejch pozic na hlavy (palice, inteligenty, hejbačky, kebule, jak je libo) a přizveme Režiséra.

Světla jsou připravena, technici na místech a Režisér s rozzářenýma očima usedá do hlediště se slovy: „Uděláme to hezký, žejo, kluci?“. Tady je na místě popsat, kam a proč tenhle Režisér usedá. Zkušený divák ví, že nejcennější lístky do divadla jsou na místo, kde o zkouškách sedával režisér. Případně o kousek vedle, kde seděl světelný designér (pokud zrovna neplakal někde v koutě). Bývá to někde mezi čtvrtou a osmou řadou uprostřed a poznáte to podle malého poklopu v podlaze, pod kterým je zásuvka na režisérskou lampičku, co na ní bývá napsáno něco jako „Národ sobě“ nebo „Brno Brnu“, případně „Co čumiš p*čo!“. Na tomhle místě je o zkouškách postaven rozvrklaný stolek politý kávou a na něm intercom z hloubi osmdesátých let. Systém místního dráťáku, tzv. intercomu, má každé divadlo vlastní a unikátní, všude funguje jinak a většinou pochází z osmdesátých nebo devadesátých let a opravit ho umí jeden jediný člověk, který bývá za tím účelem v instituci zaměstnán a najdete ho většinou v koutě divadelní kantýny maskovaného jako věšák na kabáty. Vedle intercomu leží scénář nebo klavírní výtah a zcela ideálně je tam i osvětlovací pult. Taková ideální práce potom probíhá tak, že světelný desegnér rovnou šeptá instrukce operátorovi pultu a tu a tam mu do jeho stroje sám hrábne, když mu dojde trpělivost. V méně ideálním případě je osvětlovací pult zabudován přímo mezi základní kameny divadla a na onom stolku v hledišti je k dispozici jen náhled obrazovky. I to celkem jde, světelný designér má alespoň představu o tom, co se děje a proč to tak dlouho trvá. Pak ještě existuje varianta nejpekelnější, typická pro severní Moravu a Slezsko, kdy personál odmítne přemisťovat pult (bo my tu takové věci neděláme) a realizovat obrazovku s náhledem je nad jejich síly. Vrazí vám vysílačku a jako že to bude dobrý. Ostřejší hoši v branži dvě hodiny tropí vyrvál a někdy si to vyhádají a pult se stěhuje. Já, duše smířlivá, konstatuji, že přece děláme jen jednoduchý balet o třiceti světelných změnách a že to po vysílačce dáme. Ale teď už do práce.


Obr.7: Výrobní porada. Vpravo v zeleném kabátku bezpečnostní technik a jeho námitky ke scénografii. (P.I.Čajkovskij: Piková dáma, Národní divadlo Brno, režie Martin Glaser).

Začneme tím, že se Režisérovi pochlubíme. Předvedeme rozličné triky, které jsme si připravili, vedeme o tom květnatý monolog a navozujeme atmosféru toho, že stojíme na prahu Velkého díla. Režisér kývá hlavou a říká: „Hm, hm, no jako pěkný, no, tak hlavně aby tam bylo vidět, ono je to dost o těch hercích/zpěvácích/tanečnících.“ Ale někdy taky říká: „No bezva, víš co, musíme to spolu zachránit, herci jsou polena, scénu máme hnusnou a hudba není hotová, bude to stát na tvých světlech.“ Při těchto slovech přichází Scénograf a namítá, že přece tak hnusný to není, že až se do toho posvítí, že to bude krásný a já už vím, že nebude. My ovšem začínáme, necháme si zavřít oponu a začínáme.

Tady je dobré si vysvětlit, jak se takové Velké dílo vůbec vytváří, ukládá do strojů a reprodukuje. Za dřevních časů (a dodnes v experimentálním a amatérském divadle) se tahalo za „šavle“, „šoupáky“, „fadery“, dle návodu za „jezdce“ a těmi se rozsvěcely jednotlivé žárovky v reflektorech, tzv. „prachatický manuál“. Omezené množství prstů na rukou osvětlovačů (tj. 8-11) poněkud limitovalo možnosti komplexních světelných změn, proto měly veliké pulty tzv. předvolby, kdy jste si nacvakali a našoupali dle složitých poznámek následující scénu do předvolby „A2“ a jedním mocným tahem ji prolnuli z předvolby „A1“. Pak jste měli dvanáct vteřin (nebo minut) kompletně převrtat A1 a přední borci využili i předvoleb B a C. Když přišly první digitální osvětlovací pulty, nastoupila vláda submasterů, což v zásadě znamená to, že si na jeden „šoupák“ naprogramujete celou jednu scénu, tj. Třeba čtyřicet různých světel na různé intenzity. Pak si to ručně odbavujete během představení, pokaždé je to trochu jiné, užijete si legraci a narozdíl od zvukaře vypadáte hodně zaměstnaně. S nástupem tzv. inteligentních světel, na nichž nikdy nic inteligentního nebylo, už nebyl tento způsob ovládání k použití a nastoupilo sofistikované programování. Zjednodušeně řešeno je to o tom, že si naprogramujete třeba sto nebo dvě sta po sobě jdoucích kroků – světelných změn, tzv.“cue“ a česky kjůček, ve kterých je uloženo, co se rozsvítí, co se zhasne, co se kam otočí a přebarví a především jak rychle se to celé stane. A během představení pak už znuděný operátor jen buší pěstičkou do tlačítka „GO!“ na svém obřím stroji a závidí zvukařovi jeho práci s mutovacím tlačítkem. A dnešní technická zkouška bude právě o tom programování jednotlivých světelných změn.


Obr.8: Uprostřed kreativního procesu po boku režiséra píše světelný designér své dívce dopis na rozloučenou. Cestou domů skočí do řeky.

Opona je dole, necháme si rozsvítit světlo v sále a já hrdě zahlásím do intercomu:

„Tak toto je Cue 1, prosím uložit...“

Přijde mi jako dobré znamení, jak to šlo rychle. Jenže se ozve Režisér:

„Hele a nemohlo by to být o trochu míň? Ať je to jako takový tajemný.“
„Prosím sál na 70% a opravíme Cue 1.“
„Hele a já si myslim, že bychom měli rozsvítit něco do tý opony, že to je jako takový mrtvý, nemyslíš?“ zaťuká mi na rameno Scénograf.

A tak strávíme půl hodiny tím, že ladíme lehce tajemné nasvícení opony, Scénograf je v ráži, Režisér telefonuje s Dramaturgem a osvětlovači se chichotají, co že tu mají zase za trotly. Když se pak konečně shodneme na Cue 1 a naprogramujeme úvodní tmu Cue 2, přichází čas na Cue 3, první umění, moment, kdy si každý divák bude muset říct:

„Tyjo, koukej, mámo, na tohle museli mít nějakýho designéra!“

Celé to probíhá tak, že režisér vysloví zadání, ideálně podobné tomu, na kterém jsme se shodli na schůzce minulý týden. Zní to asi takhle:

„No jako mělo by to bejt tak nějak depresivní, víš, jako že před deštěm, no a víš co, je to za války. Ale měla by tam bejt tušit naděje.“ Dramaturg kývá bradou, Scénograf se zasune do sedačky a Osvětlovač uhodí čelem do stolu. Já si podrbu strniště na tváři a začnu hlásit do intercomu:

„114, 115 a 214 na 70%, spot 14 až 17 na 30%, barva z palety 103, 274 do plnejch, ne to je hnus, 274 do pryč, 278 do plnejch a rožni lampičku na stole.”
“Rožni?”
“Jo, rožni, co jako?”
“To jsi se naučil v Brně?”
“Aha, tak rozsviť.”
“No proto.”

Představím tedy obraz režisérovi, vysvětlím mu, jak dramatické kontrasvětlo dělá tajemno, jak spodní svícení zářivkami evokuje hrůzy války a kterak je nízký hřejivý průvan zpoza portálu symbolem naděje. Naděje, že se dnes dostaneme aspoň na konec prvního jednání. Režisér uznale zamručí, zatímco Scénograf se nadechne k námitce. Scénograf dostane po hlavě srolovaným scénářem a pokračujeme na Cue 4.

Naprostá většina inscenací začíná několika tajemnými, echt výtvarnými obrazy, kde dají inscenátoři najevo své výtvarné ambice. Na ty se vzápětí rezignuje, neb scénář/libretto nakazuje den, otevřenou scénu a dvacet postav na jevišti. Zadání typu “celek”. Tu bývá v mnoha Chrámech kultury v podstatě nemožné postupovat jinak, než rozsvítit takřka všechno co svítit umí a doufat, že to stvoří dostatečně rozzářený den. Na pokusech vykřesat nějaké výtvarno a při tom udržet ukázkovou viditelnost strávíme třeba i hodinu. V tomto ohledu světelní designéři milují tanec (žádný “celek” tu nikoho nezajímá), mají rádi operu (nemusí být vidět, hlavně, že je slyšet) a většinu času se trápí s činohrou.

Tu je na místě zmínit, že krom malých nezávislých projektů není rozhodně běžné, že by se skuteční performeři během technické zkoušky potulovali po jevišti, stavěli se do bodů, kde budou pronášet své velké monology a vůbec nám jakkoli posluhovali. Přitom ovšem svítit do prázdné scény je tuze zrádné a i přední borci se do takové situace nehrnou. Zde přichází na řadu divadelní profese ze všech nejprotivnější – figuranti. Na velké opery se najímají studenti, kteří klátivě bloumají po scéně a nudí se tak intenzivně, až se z podlahy loupe barva. Pokud vám někdo takovou práci nabídne, vezměte si s sebou skripta – přečtete je i pozpátku celé. Bídně zaplacený student je ovšem stále lepší varianta. Na činohře slouží k tomuhle účelu jevištní technici, kteří už pět hodin čekají na tu jednu přestavbu, ke které jsme se stále nedostali. Čas tráví výlety do kantýny nebo pokuřováním omamných látek a pobyt na jevišti je tedy pro ně krutým trestem – mimo jiné i proto, že kulisák je tvor světloplachý a tak zcela nevhodný k figurantství na svícené zkoušce. Pokud postáváte na jevišti, necháváte do sebe pálit šedesáti reflektory a máte předvádět plačícího rytíře Des Grieux, s vaším sociálním postavením v kulisárně to dost zacloumá.

My tedy naháníme po scéně zpruzené jevištní techniky a dál tvoříme. Platí tu zlaté pravidlo, že víc hlav víc ví, ale míň udělá. Režisér má veliké vize, ale potřebuje vidět na herce. Chce noční scénu, kde se ale všem budou lesknout pleše. Scénograf se za každou cenu snaží nechat rozsvítit každý centimetr čtvereční svého díla. Dramaturg mě nabádá, že tady je to nijaké a tady až moc nějaké. Šéf místních osvětlovačů haleká, že se na to může vykašlat a že ho za tuhle dřinu špatně platí a že se to takhle nedělá. A já se s pomocí nejvyšší diplomacie snažím do výsledku protlačit nějakou výtvarnou ideu a řád. A hodiny letí a letí a za deset deset vrazí do hlediště vrátný, že v za deset minut končíme a že zavírá barák a že umění je dobrý, ale řád musí být a padejte všichni domů. Takže ve 22:03 ukládáme Cue 76.2, železná opona jede dolů, Režisér se zvedá s hlavou v dlaních, Dramaturg ho utěšuje a Scénograf mi hučí do hlavy celou cestu na tramvaj, jak tamto musíme domyslet, že na tom horizontu jdou vidět faldy a mě v hlavě hučí islandské vodopády. Jedu domů, u Hřebíka/v Klidu/v Dezertu si dávám dvě dvanáctky na spaní a uléhám k neklidnému spánku. Zdá se mi o hořící oponě.

D -15. Technická a osvětlovací zkouška, den druhý. Scházíme se v osm ráno, jevištní technici přestavují scénu na druhé jednání, inscenační tým přešlapuje kolem automatu na kávu v šatně a tlačí do sebe čtvrtou vídeňskou melánž. Smrtící dávka kofeinu zatlačuje temný mrak marnosti za obzor. Hurá, dobré jitro a pojďme na to! Cue 76.5! Tenhle druhý den to většinou jde všechno ráz na ráz. Možnosti našeho díla jsou nám známé, sypeme to tam lopatou a beze studu. Čas nás tlačí, ve 14:00 technická končí, jsme u Cue 114 a polovina třetího, posledního jednání zůstává nedodělaná. Scéna se přestavuje na začátek inscenace, po jevišti začínají brousit zvědaví herci ve fragmentech kostýmů a ve vzduchu je cítit elektřina. Máme dvacet minut na chlebíček v kantýně, zmlsanci stihnou i párek s hořčicí. Co máme, to máme, začíná kostýmní/ověřovací/plakací zkouška.

D -15 odpoledne. Kostýmní zkouška, známá též jako Festival marnosti. Tato událost je velkolepý kabaret, kde se poprvé sejde scénografie, světla, zvuk, herci a kostýmy najednou. Začíná většinou o hodinu později, než je v plánu. Herci se rozdovádí prakticky okamžitě a první seznámení se skutečnou scénografií se mění v řízenou demolici. Výrazně výtvarný světelný design uvrhá většinu dění do naprosté tmy. Ano, bylo by skvělé, kdyby se svícená zkouška odehrála alespoň po jediné zkoušce v dekoraci, abychom skutečně věděli, kde kdo bude stát a kam koukat, ale divadelní moloch Chrámu kultury je řízen logikou minulého století. Takže se smutkem sleduji, jak se mé výtvarné nápady rozpadají v prach pod náporem dodatečného předního osvětlení. Krčením ramen komentuji skutečnost, že projekce bude hotová až pozítří, protože pánové z videooddělení si museli do konce měsíce vybrat dovolenou. Zvukař je natolik fascinován chaosem na scéně, že polovinu zvuků nepustí a druhou pustí jindy. Týdny laděné herecké situace se mění v parodii, sólista mi jedním velkým gestem rozpáral napájení k ledkovým páskám, jedna hlava po druhé padají do dlaní a šéf umělecko-technického provozu kroutí hlavou a mumlá: „Já vám říkal, že je to blbej nápad.“ Na desátou večerní čekáme jako na smilování a pak dlouho u zvětralého piva dumáme, co děláme špatně a jestli tohleto všechno má vůbec smysl a že dělat truhláře nebo pekaře musí být úplně skvělý.


Obr.9: Světelný designér se brzy stává nejoblíbenějším členem inscenačního týmu.

D -6. Je to tu, začíná generálkový týden. Scházíme se brzy ráno s osvětlovači, drbeme se ve vousech a pokoušíme se dekódovat naše poznámky ze svícené zkoušky.

„No a tady u tý fresnelky stotřicetsedmičky jako úplně nevíme.“
„Já tu mám napsaný, že jako vejš. Ale nevim co to znamená. Co tam máte napsaný vy?“
„No, jako že mezi.“
„Mezi co?“
„To byste měl vědět vy.“
„Asi mezi voči.“

A tak to nějak poskládáme, inspice hlásí start, opona jede, Tři čarodějnice vchází přesně do spotu světla a tak trochu to vypadá, že by to třeba mohlo jít. Za pochodu pokřikuju do intercomu zmatené povely, čmárám si na papíry i na předloktí poznámky k tomu, co nestíháme poladit a na jakoukoli námitku inscenačního týmu odsekávám: „Jasný, jasný, píšu si to!“ a v zápětí zapomínám, o čem byla řeč. Když se protlučeme do třetího jednání, kde naše světelné velkodílo zatím končí, suše požádám „o všechny předky“ a ignoruju poznámky o tom, že je konečně na to jeviště pořádně vidět. Zbývá nám půl hodiny do konce zkoušky a my bleskurychle sypeme do pultu úpravy podle poznámek ve scénáři, na stole, na předloktí a na čele Scénografa. Nestíháme nic, půlka třetího jednání pořád není, jevištní technika si stěžuje, že to za tmy bourat nebude a nakonec bez debat rozsvicí pracák a legrace je konec. Resumé je takové, že třetina designu je solidní, tu a tam něco pěkného, třetina potřebuje komplet předělat a třetina neexistuje. Začátek druhé hlavní zkoušky proto posouváme o hodinu a doufáme v zázraky.

D -5. Jelikož se včera po zkoušce stavěla a hrála jiná inscenace a všechno se od rána staví ve spěchu znovu, není divu, že celá kulisa stojí o půl metru vedle. Co jakž takž vycházelo, už nevychází, všechno špatně, z hodinové rezervy na dosvícení třetího jednání zbývá deset minut, takže uděláme tři světelné změny takřka naslepo a zbytek stále není. A ukazuje se, že to vůbec nevadí, protože Režisér s Dramaturgem beztak celý závěr přes noc změnili a začíná se znovu. Jako bonus dnes ovšem konečně dorazil videoumělec s projekcí. Je ovšem ve špatném formátu a pánové z videooddělení přijdou až odpoledne, takže jsme zase bez videa. Během zkoušky už tiše a nenápadně ladím detaily. Když dojdeme ke konci třetího jednání, zcela bezostyšně už improvizujeme (umožní-li to technické schopnosti místního operátora a nervy Režiséra) a hrubě minimalistický přístup se potkává s úspěchem. Režisér huláká: „To je vono!“ a já mrmlám do intercomu: „Chlapci, vítězíme, uložte toto jako Cue 145.1 a dlužím vám rum.“ Pánové mě berou za slovo a jelikož je pátek, dluh splácím ještě téhož večera. Inscenačním týmem se pomalu šíří pocit, že by to nějak mohlo dopadnout. Týmem techniků se šíří pocit, že bych měl objednat další rundu fernetů. Protože oni neví, že budeme komplet v pondělí předělávat konec druhého jednání, objednávám rundy dvě a nechávám si vysvětlovat, že „...sme si teda nejdřív mysleli, že seš normální k***t, ale jako teď musim přiznat, že si docela hodnej kluk. Poď, dáme si ještě jedno.“

D -4. Sobota neexistuje.

D -2. Jde do tuhého. Všem nějak došlo, že pozítří je premiéra. Do toho se ukázalo, že na druhé generálce se byli podívat i ostatní dramaturgové Chrámu kultury, umělecký šéf, ředitel divadla a požárník. Každý z nich sepsal tři strany kritických poznámek k inscenaci, takže Režisér má prázdný pohled, Dramaturg ruku na jeho rameni, že to jako bude dobrý a umělecký šéf si mě zavolá stranou, že teda jako hezký to máme, ale tam jako v tý půlce je hodně tma a že tamta taková věc stála hodně peněz a není moc vidět a že starší diváci by se tady mohli leknout, ale že věří, že to dotáhnu. Pokývám hlavou, jdu za roh, zašeptám: „Prdlajs!“ a jdu to spustit. Režisér už je zcela mimo, světlem se vůbec nezabývá, takže poupravím dvě tři změny a vnitřně prohlásím dílo za hotové. Jo a dnes konečně byla i projekce. Vypadala příšerně, zrušili jsme ji.


D -1. Veřejná generálka. Dodnes mi není jasné, jak a čím to je, ale obecenstvo na veřejné generálce se většinou generuje z řad starších, zasloužilých abonentů, kteří již zavrhli abonmá v Chrámu kultury a chodí se za těch pár korun utvrzovat v dojmu, že to umění už není, co bývalo a že za jejich mladejch let se ten kumšt ještě bral vážně. My technici jim říkáme „fialové hlavy“. Kdo máte tetu ve věku kolem šedesáti let, víte, o čem mluvíme. Tuhle barvu na vlasy vám ani neprodají, pokud vám je pod padesát. Takže opona jede vzhůru, vůně levného parfému vane do orchestřiště a po třech minutách se zasekne točna. Nu což, je to přeci jen zkouška. Rozsvicíme hlediště, režisér ve své 4.-8. řadě povstane a spustí monolog o nevyzpytatelnosti cest božích a o marnosti umělecké tvorby. Mezitím kulisáci páčí zaseknutou točnu. Vše se znovu rozjede, ale zbytek inscenace už režisérův skvostný stand-up nepřekoná. Potlesk, opona, chlebíček a na chodbách mrmlání o tom, jak se dřív na jevišti sprostě nemluvilo a že bez toho Donutila už to Národní nikdy nebude ono. Jinak za nás, osvětlovače celkem dobrý. Pár změn jsme tak trochu prošvihli, takže přítelkyni operátora příště posadíme radši ke zvukařovi do kabiny, ať nevyrušuje.

Den D. Vyžehlit košili, vyleštit boty, najít dvě stejné ponožky, oholit chlupy na uších a jdem. Šatna v zákulisí je jedová chýše, strašidelná směs dvaceti osmi parfémů a kartonu cigaret štípe do očí a Režisér s pološíleným výrazem přeje všem „Zlom vaz!“ a vypadá, že se každou vteřinu samovznítí. Protlačím se do osvětlovačské kabiny a předávám osvětlovačům lahev dobře stařeného karibského rumu. Žádné velké řeči, kývnem na sebe, že se potkáme, až bude po všem. Na poslední chvíli přijíždí taxíkem manželka, nabízím jí rámě a poprvé za celou dobu vcházím hlavním vchodem. Vše je krásné, zdravím se s honorací, tma v sále, zatajený dech a pak už nic nevím. Prý to dopadlo dobře. Tančilo se. Pilo. Blilo. Kdosi odpálil hasičák na záchodech. Divadlo je zlo.

Jak se jeden stane osvětlovačem.

(tenhle text vznikl na zakázku pro časopis Světlo, kterým byl následně zamítnut pro nedostatečnou odbornost)

Celé to většinou začne nenápadně. Drandíte po břiše křížem krážem po místnosti, co to jde, koušete do všeho, co se vejde do pusy a spokojeně slintáte. Tu a tam něco dává smysl, ale smysl je pro dospěláky a na to máte dost času, teď je potřeba všechno ochmatat, poslintat a zbytečně nepřemýšlet, protože tohle období nebude trvat věčně. Kousnete do pantofle - nic moc. Požvejkáte kočce ocas - poměrně legrace, ale kočku to brzy omrzí. Tak se plazíte dál a narazíte na pikslu, která by se vešla do pusy, kdyby z obou stran nevedl drát. Chvilku se v tom šťouráte a najednou: "Cvak!" a všechno je jinak. Dospěláci spustí povyk, kočka spustí povyk, pes taky, neb má pocit, že se to sluší - a nejlepší na tom všem, že nic není vidět. Paráda.

Takže to zkusíme ještě jednou: "Cvak!" a všechno zase jinak! Povyk ustane, tři vteřiny ticha a pak se všichni otočí vaším směrem a povyk začne nanovo. Jasně, slintat do vypínače pod proudem je jen pro otrlý, ale život nebude pohádka, ba naopak, život má mít pořádnou voltáž hned od začátku.

Takže pro tentokrát mi to zatrhli, jenže tu zkušenost už vzít zpět nešlo. Rozumíš, kouzelná piksla! Kousnu do ní a věci zmizí a je slyšet jen křik bytostí balancujících na hranici existence. Kousnu znova a všechno je zpět, svět zachráněn. Jsem světovládce, pán nad bytím a nebytím, i když ještě kálím do plen. Tohle je na dobrý cestě, o tom žádná.

A pak jsem povyrostl, z šuplíku uloupil starou lupu a v obličeji se mi usadil hloubavý výraz. Popadl jsem sešitek, tužku a vyrazil ven, pevně rozhodnut prozkoumat každý aspekt existence vesmíru. Takže si to představte - dítě, lupa a jasný slunečný den. Nic nezůstane skryto paprskům smrti! Smrt a oheň přichází z nebes, nevěřící hmyze! Ovládám nekonečnou moc světla a tmy a do té tmy uvrhnu vše - a to včetně kočičího kožichu. Vše, z čeho se kouřilo, jsem zapsal do sešitku a zařadil do sféry svojí krutovlády.

Někdy v té době jsem se dočetl, že za všechno tohle můžou takoví prťaví brouci. Jsou tak prťaví, že ani nejsou vidět a taky létají děsně rychle. Experimenty se sítem na mouku teorii nepotvrdily, ani když jsem do pokusu zapojil trik s lupou a pokusil se brouky koncentrovat do jednoho bodu. Domníval jsme se, že se nevejdou dírou v sítu všichni najednou a pár se jich aspoň na chvíli rozplácne kolem. Brouci si ale prostě zvětšili díru v sítu, já z toho měl jen průšvih a částicový charakter světla zůstal neprokázán.

Uplynul zase nějaký čas a školní vzdělání vzalo mým pokusům punc experimentu a proměnilo je v čiré vandalství. Zábavu bylo třeba hledat jinde. A jelikož jsem byl pro opilství ještě příliš mladý, nezbylo než dát se na komedianství. Amatérské divadlo přinášelo v pubescentní společnosti jistý status a početné festivaly v okolních městysích byly zase záminkou pro opušťáky z hodin němčiny. Inscenovali jsme jednu Jiráskovu Lucernu za druhou a povyšovali se přitom nad spolužáky ze sportovní třídy.

Pro introvertního chlapce ale nebylo jeviště zdaleka ideálním biotopem. Vedle nesporných výhod má amatérské činoherní divadlo i jednu zásadní nevýhodu - je třeba vystoupit před spolužáky, učiteli a nohatou M. z nižšího ročníku, která se vám líbí. Je třeba jednat a mluvit a to vše podle předem dohodnutého plánu. A do toho vám do obličeje šajní všichni ti protivní prťaví brouci. Žádnej med, kamaráde!

Vzpomínal jsem přitom, jak jsem tenkrát kousal do vypínače a všechno na chvíli přestalo existovat a těšil jsem se na příští blackout, který nakonec vždycky přišel později, než měl. Přišel-li vůbec. Na vině byl starý pan osvětlovač a basa piv pod pultem. Jednou, na zkoušce, mě poslali do osvětlovačské kabiny zjistit, jestli starý pán jen spí nebo jestli skonal. Vklouzl jsem do dveří s nápisem "Regulace - nevstupovat!" a spatřil věci neuvěřitelné! Od zdi ke zdi táhl se obří, blikající pult s tisíci tlačítky, táhly a zlověstným nápisem "Osvětlovací technika Újezd u Brna". Mezi táhly spal pan osvětlovač, dočista zregulován.

V ten moment jsem uzřel svou budoucnost. Natáhl jsem se přes spícího muže v modré pracovní blůze a zahýbal umaštěným táhlem pod nápisem "Generál". A zase jednou se dostavil ten královský pocit moci. Dobře jsem  věděl, proč se ono táhle jmenuje "Generál". Jen já bych tam napsal: "Bůh" nebo "God Magnificient" nebo jenom "GM".

O rok později mě už za pult posadili rovnou. Pan osvětlovač se zavřel pod jevištěm s basou piv a černobílou televizí a z daleké Prahy přijel zamračený vousatý muž (později jsem se dozvěděl, že to byl světelný designér), který mě začal zasvěcovat do tajů branže. Tohle je FHR, tohle je HHR, tohle je Lee 201 a tohle je rum (kombinace, se kterou jsem si vystačil dlouhé roky). Stal jsem se jednookým králem mezi slepci. Zatímco se zbytek vrstevníků pitvořil na jevišti, já mhouřil obočí nad řídícím centrem kosmické lodi, ve stmívačovně hučely fotonové motory a vedlejšího stolu tiše záviděl spolužák zvukař se svým směšným tlačítkem Play.

Tu a tam překazí člověku cestu za snem záchvat racionality. Většinou je to racionalita cizí, zpravidla rodičů či manželky. Nedovolí vám stát se popelářem, pak vám zatrhnou řidičák na motorku a nakonec vás pod falešnými přísliby dotlačí na technickou univerzitu. Takže od rána do večera rýsujete nesmysly a od večera do rána u piva zas plácáte nesmysly, aniž byste se ke štěstí posunuli o jedinou píď. Na chleba si vyděláváte nočními inventurami v Tescu, kde vás šikanují pokřivení zoufalci se zkaženým chrupem a do toho vám každej druhej podsouvá, jak si tenhle věk máte užít, že to jsou nejkrásnější léta života. Děkuju pěkně za takový vyhlídky.

Bůh ví, jak blbě to mohlo se mnou dopadnout, kdyby mi tenkrát kamarádka nesehnala studentský job století. Když jsem se dozvěděl, že budu štychovat v muzikálu, rozestoupila se oblaka a z nebe zasvítila baterie ACL parů. Oholil jsem tedy řídký vous a vešel do divadla, s pocitem posvátného štěstí. Přidělili mi olezlý Strand Cantata, který po rozsvícení smrděl jako včerejší ponožky ve fritéze, a ukázali na blondýnu na forbíně. "Sleduj, pejsku!"

Tak jsem sledoval a sledoval a Cantata topila, smrděla a pálila a já ty jizvy na předloktí nosil hrdě a vytahoval se na spolužáky, kteří se zmohli jen na bodné rány od kružítka. Někde na pozadí té slávy blednul poloprázdný index a než jsem se nadál, ze studií sešlo, naděje rodiny sešla z dláždené stezky do hlubokých bažin kumštu a skončila v temné sluji, v propadlišti, konkrétně v Propadlišti č.2, které se stalo doupatem štychařů a podobné verbeže. Měli jsme všichni mastné vlasy, kruhy pod očima a v kapse kalhot dlouhé papírky, parádní námět na esej "Můj první pracovní kolektiv".

A pak člověk štychuje ten stejnej špíl popadesáté. Při poslední písničce už nepláče a jen lituje, že si ke štychu vzal jen dvě piva a ne čtyři. Třpytící se tváře televizních hvězd se změnily v obyčejné upocené ksichty a o hlavách s fialovou trvalou, které přivážejí autobusy z bezejmenných měst, se vám zdají děsivé sny. Už je jasné, že štychař je jen červ a skutečná šlechta jeviště sídlí u pultu.

V tenhle moment člověku nezbývá, než potkat trochu štěstí. Nic vlastně neumíte, nikdo nemá čas vás to naučit a mamlase, co jednou štychoval Vondráčkovou, k pultu jen tak nikdo nepustí. Vaše jediná šance je pracovní kolektiv tak zpruzený, že mu je úplně jedno, když na první směně rozstřelíte čtyři žárovky a zapálíte oponu. Legrace musí být, takže sbíráte první ostruhy a za vámi zůstává spoušť, zpackaná představení a poblité šatny. A když pak zvednete kotvy a chcete to zkusit jinde, rádi vám dají ještě kladné doporučení, aby se vás rychleji zbavili. Je to pak moc hezkej moment, když se o deset let později vrátíte na místo činu jako ostřílený lightdesignér a vás si pořád pamatují jen jako lumpa, co nalil pivo do pultu a znečistil pánskou šatnu.

A tak ze mě časem udělali šéfa osvětlovačů, protože jeden kolega kradl, druhý hajloval a třetí tam nikdy nebyl. Přišla první svícená zkouška, režisér křičel, scénograf radil, figurant spal, já se třásl a jevištní mistr na inspici balil třetího jointa. Generálkový týden je sezóna hněvu a ten hněv padal a padal, až spadl na moji hlavu. Když je ale člověk mladej a plnej iluzí, snese i pořádnej kartáč, dělá to přece pro svoji budoucnost. Až se jednou ožením, ocelový nervy jako když najdu.

Moc pěkný časy to byly. Útulná a smradlavá osvětlovačská kabina, otevřenej účet v divadelním baru a jistota stravenek na konci měsíce. V divadle znáte každej šroubek, vrátná ví, jak se jmenoval váš první pes a v každým scénáři jsou vyznačený místa, kdy si stihnete dát cigáro na pavlači nebo dojít pro pivo.

Obyčejný pracovní den začíná v jednu odpoledne kocovinou. Kafe a dlouhý dumání nad smyslem světa ve sprše, denní tisk v tramvaji a "Dobrý den, pane Špetlík" vaší oblíbený vrátný. Oběd a první pivo. Připravit večerní představení, rekord je za 36 minut, druhý pivo, třetí pivo. Pak přijde zvukař, strčí minidisk do přehrávače, prohlásí, že je připraven a jde si pro svoje první pivo.

"Tak jedem, tmu v sále, prosím."

Stiskni GO, stiskni ještě jednou, jdi na cigaretu, stiskni GO sedmkrát, dojdi pro pivo, stiskni GO, stiskni pivo, dojdi pro GO, jdi na cigaretu, požádej zvukaře, ať zmáčkne GO, až řekne voják "pane purkrabí" a dojdi pro pivo zvukařovi, stiskni GO, režisér tluče pěstmi do skla osvětlovačské kabiny, pokrč rameny a stiskni GO. Potlesk, světlo v sále, zvukař nese pivo. Vypnout stroje, sejdem se na baru, rumy pro celej stůl a společná plavba mořem marnosti až k branám úsvitu. Jó, chlapi se maj!

A tahle fáze je největší past na životní dráze osvětlovače. Tohle rozteklý, přivožralý štěstí, který polyká roky života jak játrový knedlíčky. Člověk se ani nenaděje a je z něj napruzenej plešatící strejc s inventárním číslem vytetovaným na pravý půlce svýho povislýho pozadí. Je to cesta do pekel a je moc pěkně polstrovaná. Někdo v sobě najde morální sílu, nezetleje a stane se legendou, někoho cepuje trpělivá žena a někdo dá včas výpověd a jde si po svých. Já si dal to poslední.

Život na volné noze bývá mocně idealizován všemi zaměstnanými. Ano, výhody jsou prokázány. Především se každý večer opíjíte s jinými lidmi, což je změna oproti partě, ve které už podvanácté probíráte zájezd do Svitav a znáte dětská traumata všech diskutérů. Dalším fajn aspektem nezávislosti je, že když máte v diáři měsíc volna, můžete jet do Indie chytat bronz a tyfus a nikdo vás neprudí, že vám došla dovolená. Ale především - jste mimo kastovní systém obří organizace, do práce vám nikdo moc nekecá a tvůrčí ambice mají zelenou. Takže se časem nabalíte na nějakou zpovykanou bandičku ambiciózních umělců ve vývinu a rozjede se drkotavá road-movie za slávou. Potud výhody.

Jakmile se ale dáte do holportu s umělci, co to myslí vážně, začíná teprve skutečná dřina. Den začíná už ráno. Oběd je až k večeři, když všechno klapne, jinak dojde na chipsy v nonstopu Kobra. Světlo v sále, vypnout stroje a na pivo? Zapomeňte. Hodinu balit, všechno naložit do rezavý dodávky, vyložit u režiséra ve sklepě a pak teprve hledat nonstop. Fixní plat jednou měsíčně? Zapomeňte. Granty přijdou letos zase až v květnu, takže se setsakramentsky hodí, že vám v bývalý práci ještě pořád nalejou na sekeru. Za zájezd do Polska sice budou dva litry, ale je to den cesty tam, den práce, den cesty zpět a den kocoviny, protože co kdybysme tu Zubrowku už teď? No a v létě do divadla nikdo nechodí, takže nakonec do tý Indie jedete proto, že se tam najíte levnějc. A když vám staří kolegové pak závidí, že jste projel kus světa,  už neví, že v New Yorku, Londýně, Seoulu nebo Reykjavíku jste viděli jen letiště, hotel a divadlo.

Jo, pravda, může to být velikánská jízda a budete moct vyprávět vnoučatům o tom, jak si jedna herečka v Indii chtěla zajít na masáž a podobné anekdoty, ale stejně jednou přijde den, kdy budete muset přibrzdit, abyste se vnoučat vůbec dočkali. Osvětlovač nachází první šedivé vlasy a znovu se nachází na rozcestí. Od toho bodu je už každá varianta příběhem sama o sobě. První rezignuje, stane se opět zaměstnancem a dál se realizuje v rodinném životě. Druhý opraví střepy, které se mu za ty roky nastřádaly ve sklepě a otevře si rentálovku. Třetí pokračuje ještě deset let a pak zemře na cirhózu jater kombinovanou s infarktem a samovznícením. Čtvrtý se na zájezdu do Polska obrátí na víru a stane se poustevníkem v hlubinách Kunratického lesa.

Ten pátý jsem já a nevím, co se mnou bude.

Indie aneb "Co jste dělali v únoru vy?"

Paráda. Kluci vopálený tě spolehlivě vytočej během první hodiny strávený v týhle zemi.

Lukáš je asi ještě trochu ožralej, ale když chceš řídit tuhle dodávku, je dobrý mít pro strach uděláno. Naládujem tam trochu těch našich werků, já nafasuju prestižní sezení vzadu na kejsu nářadí a jedem, jako že fakt jedem, takže já hodím záda mezi hliníkový profily a narazím si žebra. Dobrej start, kluci, tohle dopadne dobře. Letištní procedury máme v paži, chlapík na check-inu se lišácky zazubí, když vidí, jak nadzvihuju půltunovej kufr řekne: "Hm, tak to dáme na 22 a půl kila, jo?".

Následuje situace očekávatelná a my jí říkejme Dobrodružství První. Asi takto - herečka má těžké kabinové zavazadlo a osvětlovač jí cestou ke gejtu nabídne pomoc. Na gejtu osvětlovač postaví kufr do zorného pole herečky a upadne do meditace. Herečka se domnívá, že osvětlovač se od tohoto momentu až do příjezdu automaticky o její zavazadlo stará. Herečka se domnívá špatně. Střih. V Mnichově po přistání se pakujeme z letadla, herečka nemá kufr, nemá ho ani její osvětlovač. Herečka šílí, osvětlovač se mračí - v pohřešovaném zavazadle je laptop s videoprojekcemi. Osvětlovač telefonuje, kufr dohledá a nechá poslat dalším letadlem. O čtyři hodiny později osvětlovač drží kufr v rukou a všichni společně odlétají do indického New Delhi. O několik hodin později herečka osvětlovači poděkuje.

Transkontinentální let. Velitel etapy pan Mangel nastolí plán: víno, víno, víno, víno, víno a víno. U čtvrté rundy se už palubní personál vzpírá, pan Mangel ovšem použije argument oslava-začátku-roku-koně a s výkřikem "Happy New Year!" do sebe obrací další kelímek červeného.

Happy New Year!

Přílet do New Delhi. Venku 22 stupňů, viditelnost deset metrů. Na titulní straně dnešního výtisku Hindustan Times je uvedeno, že New Delhi je momentálně nejhůře smogem zamořené město na světě a je pravda, že smrdět to začalo hned, jak odšpuntovali náš Airbus. Vylezli jsme ven a indickému národu netrvalo ani hodinu, než stačil nasrat pana Špetlíka. Na prvním z nespočetných kontrolních stanovišť nám důležitý strýc v důležité uniformě zastaví důležitým gestem ruky a začne se dožadovat důležitých dokumentů. Dostane všechny naše letenky, dlouho je studuje a rozhodně nebudí dojem, že by tušil, na co hledí. Propustí prvního z nás, zbytek zastaví neúprosným gestem a dožaduje se opět letenek. Tónem matky kárající nezbedné dítě mu vysvětlíme jeho omyl, situace je restartována a dopadá o něco lépe - pustí tři ze čtyř. Jsem trpělivý jako moře a nakonec vítězíme. Situace se v různých obdobách opakuje, než se dostaneme k zavazadlům - většina těch našich odletěla v kategorii "nadměrné", což na východ od Brna vždy zavání dobrodružstvím. Poté, co nás několik uniformovaných figurín pošle do nejpodivnějších zákoutí haly, kde proběhnou sociální interakce s kníratými čmoudy (čtenář promine to označení, píšu tyto řádky ve stavu rozjitřené mysli s kudlou v ruce) bez sebemenšího řešení. Naštěstí pan Mangel zahlédne maličkého čmouda v maličké uniformě, kterak s vozíkem s našimi proprietami upaluje jak krysa podél zdi. Čmoud je zastaven, zbaven nákladu a zapomenut. Jsme kompletní, dojde ke šťastnému shledání s naší produkční a vzhůru na check-in. Definitivně ztrácíme poslední kontakt s rodnou civilizací a na obzoru se výhružně rozsvěcují loga indických vnitrostátních aerolinek.

Herečka.

Produkční & Pan Mangel.

Kompletní set všech opičáren k našemu představení váží dohromady 97kg a je rozdělen do pěti zavazadel. Jsme čtyři, tudíž logicky dochází k situaci, na kterou tu nikdo není připraven. Existují sice jasná a jednoduchá pravidla (prostě doplatíš za kila navíc a letíš), ale personál letišť je zcela vyveden z rovnováhy, posílají nás od přepážky k přepážce a všemožně se nás pokoušejí zbavit. Řeknou vám: "Ano pane, ano pane, počkejte támhle." Vy půl hodiny čekáte a nic. Dotyční se vyhýbají vašemu pohledu, poté, co je vypičujete, že vám to za chvíli letí, vás pošlou zase jinam. Ve finále, když tenhle kníratej čmoud zase předstírá, že ví, co říká, zasypeme ho zlobou tak koncentrovanou, že mi to připomene osmou ranní v pondělí na magistrále. Do toho začne omdlévat herečka (těžko říct, zda je to subtropickým vzduchem nebo vším tím vínem) a vy to tu hned všechno milujete. NAvíc - herečka, komplet bledězelená, se najednou odpotácí směrem k bezpečností kontrole, zcela bez zavazadel. Takže se jí vydám pronásledovat, jenže jsem obtěžkán svým vlastním kufrem, svou zimní bundou, herečky kufrem a všemy oděvy, které herečka tváří v tvář subtropům odložila, já tedy herečce nestačím, do toho mě další čmoud zarazí, že nemám na zavazadlech takové ty přívěšky a že by neměl kam dát razítko a že se musím vrátit na začátek fronty! Kreténi posraní! Zaměstnávají tu tisíc negramotných retardů, kteří kontrolují vaši letenku a drží ji přitom vzhůru nohama, ale nemůžou tomuhle debilovi dát na jeho posraný stoleček s posraným razítkem hromádku posraných visaček, aby mu chudáci jako já neměli potřebu orazítkovat vnitřní stěnu konečníku nadměrným zavazadlem! Zuřím, shodím mu všech osmdesát kufrů a svršků k nohám, jdu si pro visačku, herečka mezitím bezvládně projíždí rentgenem a nad letištěm se objeví posraná duha.

Letiště v Bombaji. Krása. Smrdí to tu stejně jako loni, když jsme tu tři hodiny čekali s Norim a jeho suitou japonských hipochondrů. Opakuje se obdobná situace se zavazadly, nicméně jsme už zkušenější, jdeme na ně zostra a všechno dobře dopadne. Herečka se půl hodiny před odletem zvedne s tím, že jde na masáž, že to bude trvat jen patnáct minut. Je násilím zadržena.

Letiště v Goa. Je podvečer, těsně před západem slunce a teplota ve stínu právě klesla pod třicet stupňů. Univerzitní komplex, kde budeme zítra hrát, je na břehu řeky Zuari a divadlo vypadá, že to půjde. Nicméně - čistě z pilnosti si ověřím, zda mají černý baletisol (to je takový to měkčí linoleum, na kterým se tančí úplně samo). Koukají na mě, jako že proč proboha, že mají přeci krásnou dřevěnou podlahu. Vysvětlím jim, že z důvodů estetických, funkčních, bezpečnostních a především protože Špetlík-chce-kurvadrát-svůj-černej-baletisol je to opravdu nutné. A oni na to - proč jste to neřekli dřív? Mohli jsme ho někde sehnat! Zuřím, otevírám nůž a bodám do palmy opodál, zatímco produkční jim vysvětluje, že jsme technické požadavky poslali třikrát a pokaždé odpověděli, že vše bude připraveno. Posranej baletisol je na čtvrtým řádku technickýho rideru, vy čmoudi posraní, vykřikuju do tmy a palma se kácí k zemi.

Čmoudí knír.

Ubytovaní jsme v zaprášeném guest-hauzu jménem Circuit House, naproti kasárnám. Herečka napochoduje na "recepci" (stůl za vchodovými dveřmi) a požádá "recepčního" (který umí anglicky jen "Yes, sir."), aby ji laskavě objednal na masáž. "Recepční" řekne své yessir a dál na ní kouká. V tu chvíli se přidá druhý "recepční", který umí trochu anglicky, a že copak si dáma přeje? Herečka se ho tedz, požádá, jestli by ji nemohl objednat na masáž. Ind nechápavě zírá, pravděpodobně si to vyložil tak, že se po něm chce, aby herečku namasíroval, proto ji popadneme a vlečeme ji pryč, kdyby se nakonec recepční rozhoupal a rozšířil pole svých aktivit.

Ve dvoře guesthauzu je maličká restaurace, kuchyně lahodná, lahváče vychlazené a velkej panák Old Monka za krásnejch devadesát rupií. Teplej vánek, toulavý psi a očekávání dobrodružství. Shodujeme se na tom, že nám je celkem jedno, jak to všechno klapne, protože už teď je jasný, že bude na co vzpomínat.

Den předtím, jsme se domlouvali, v kolik chceme začít připravovat show. Neb podmínky jsou nepříznivé a hrajeme už v šest, trvám na deváté ranní. Pán povídá, že okej, není problém, že nás v 9:15 tedy vyzvedne auto. Nene, povídám, já chci začít v 9 ráno. A on, že není problém, že nás opravdu vyzvednou už v 9:15. Vzdávám to a kývám. Poté ještě pán dodá, že ve dvě dorazí místní technici, prý velmi zkušení profesionálové. Jo, aha… no nic, alespoň si všechno uděláme sami a nebude nikdo otravovat. Přičinlivý indický technik je horší než mrtvý indický technik. Nicméně - tedy půl desátá. V 9:28 odevzdáme klíče od pokojů a sedáme na zápraží našeho hotýlku s připravenými kufry. "Recepční" začne okamžitě pobíhat po domě a cosi pokřikovat na druhého. Když se objeví třetí, který trochu umí anglicky, popřeje nám šťastnou cestu. To zní podezřele, neb univerzita je odsud sotva dva kilometry. Teprve když zvýším hlas a zahalekám co že je sakra za problém, tak se mě opatrně "recepční" zeptá, jestli odjíždíme. Vysvětlím mu obsah rozhovoru, který jsme s ním vedli den předtím - že rozhodně zůstáváme i druhý den. Mezitím vyeskalovalo zmatení jeho dvou kolegů, kteří měli uklidit pokoje, ve kterých však stále byly něčí osobní věci - jakkoli ti bílí pánové přece stojí s kufry před vchodem. Jak se chlapci vyrovnali s logickými paradoxy, to netuším. My spokojeně pozorovali frkot na ulici. Uklízeči listí v superobřím náklaďáku z dob britský okupace byli jednoznačně nejzábavnější.

Tak jako tak, minuty plynuly a vůz nikde. Zprvu jsme se utěšovali, že si 9:15 vyložili jako 9:50. V 10:15 už ani to nebylo pravděpodobné, požádali jsme tedy recepčního o taxi. Recepční (píšu to bez uvozovek, uvykli jsme totiž už indickým poměrům) zmizel a za deset minut přijel v otlučeném Maruti. Okej, proč ne, jedem. Na univerzitu trefil bezchybně.

Tak jsme vešli do divadla. Dveře otevřené, na scéně uklízečka. Přesvědčit strýce v uniformě, že za jeho zády jsou dveře a za nimi naše věci, to chvilku trvalo. V zásadě tu ovšem platí pravidlo, že mračící se běloch má vždycky pravdu. Dvojnásob to platí pro mračícího se bělocha, který vzteky bodá nožem do palmy. My jsme ale spokojení. Máme klid na práci, můžeme si kdykoli udělat pauzu a jít k řece. V průběhu odpoledne se v zákulisí začali poflakovat mouřeníni a divoce diskutovat. Jeden z nich pak vyrazil k nám, chvíli civěl a pak se pokusil sestavit část hliníkového rámu. Vyhnal jsem ho od toho tak rychle, že se bude rok bát šáhnout na práci. Když jsme po nich konečně něco potřebovali, začala zase ta dobrá Indie. Kabel, kluci, normálně na elektriku. Víte? Pan Mangel je požádal, ať přinesou několik prodlužovacích kabelů cca 10m, rozdvojku a ať mu ukážou, kde jsou neregulované zásuvky. Třikrát yessir a Indové se rozutekli. Po půlhodině jednoho nešťastníka odchytnu a zkusím zadat jednodušší pokyn: položím videoprojektor na přibližnou pozici a řeknu "elektřina-tady-já chci-teď!" Za hodinu skutečně přinesou kabel a zapojí ho. Z rozdvojky se ozývá prskání a skrz ohořelý plast jsou vidět jiskry. Držíte-li zástrčku ve správném úhlu, prskání je méně hlasité, což je vše, čeho šlo dosáhnout. O hodinu později máme nový kabel, který neprská a když vzpříčíme zástrčku správným směrem, máme i napětí.

Jde-li o podlahu, nakonec jsem se včera shodli na kompromisu - šedé linoleum. Tvrdili něco ve smyslu "grey marble". Vzhledem k tomu, že se taneční podlahové krytině říká anglicky "marley", považoval jsem to za vítězství. O to překvapeněji jsem hleděl, když přijel strýc a vyložil dvě role linolea se vzorem šedobíléhobílého mramoru. Navíc tvrdil, že je to 48 stop, což je přibližně polovina toho, na čem jsme se dohodli den předtím. Omluvil se, že takto dostal objednávku a že beztak už má skladem jen lino se vzorem parket. A pak nám ještě předal fakturu a čekal na peníze. To už jsme se hystericky smáli. Já mám svoji práci rád. A vy?

Herečka dorazila hodinu před začátkem, což bylo o hodinu později, než jsme si domluvili, byla totiž na masáži. Nutno zde herečku bránit - náš kus je fyzicky brutálně náročná záležitost, na jevišti je na to sama a její duševní i fyzické blaho je základním předpokladem. Její právo na masáž je svaté - jen je ho třeba uplatňovat pod dohledem. To se později ukáže být zásadní. Tak jako tak, představení proběhne hladce, publikum je nadšeno a my dlouho do noci balíme. Naštěstí stihneme návrat do guesthauzu ještě před zavíračkou restaurace a vykoupíme zásoby Old Monka. Old Monka dopijeme ve čtyři ráno, v půl páté pro nás přijíždí vůz. Letíme do Kochi.

Od startu výletu v pořadí už páté a šesté letadlo, deset bezpečnostních kontrol a tři rektoskopie. Tyhle expedice vás naučí nenávidět létání. Standartní opruzy s bagáží. Důležité čmoudí kníry. Kochi.

Kochi je na jižním konci západního pobřeží Indie. Rozdíl mezi špinavým, smradlavým severem a kouzelným, voňavým jihem je markantní. Narozdíl od New Delhi nebo Kalkaty žádné slumy, pár žebráků jen jako kolorit, auta mají v naprosté většině zpětná zrcátka a v noci se nemusíte bát se toulat po městě a shánět nálevnu. Nás odvezou do Thrissuru, vzdáleného tak hodinu cesty. Thrissur je Indie v tom dobrém slova smyslu. Je kde se najíst, našli jsme aj bar/prodejnu kořalky a klidně bych tu strávil den dva navíc. Hotel Pooram je skutečný hotel s recepcí, výtahem a INTERNETEM!!! Divadlo je sice to nejumaštěnější a nejzaprášenější, co jsem kdy viděl, ale místní parta na mě hned na začátku vyrukovala s mým technickým riderem (tj. tech. požadavky) vytištěným na papíře a já se rozplakal štěstím. Všechno šlo na indické poměry hladce, šéfka techniky nás pozvala na kafe a na jointa a v hledišti pak bylo nacpáno do posledního místa.

Jo, to jsem nezmínil, že když jsme se ubytovali, nastoupila herečka opět na recepci nechat se objednat na masáž. Recepční pohotově domluvili nějakého terapeuta v nemocnici a objednali jí rikšu. Zda byla vina na straně recepčních, rikšy či herečky, to nikdo nezjistí, nicméně rikša ji dovezl do nemocnice jiné. Protože herečka je herečka, nezalekla se ničeho, dožadovala se masáže dále. Víme jen z vyprávění, jak ji omývali bahýnkem a oleji a napájeli bylinnými odvary, prý to nakonec ani nebyla pořádná masáž. Ale alespoň nám ji umyli.

Představení pak ovšem bylo excelentní, vesměs hodnoceno jako vrchol festivalu. Vypili jsme aj nějaká piva, což je vždycky dobře. Jde se spát.

A o páté ranní je herečce zle. Vše nasvědčuje otravě jídlem, přeci jen je v Indii. Nakonec ji přesuneme do nemocnice. Naše produkční bude mít po celé téhle anabázi nastoupeno na svatořečení. V nemocnici mají nejprve podezření na infekci žaludku (cože?), ale pak herečka zmíní "masáž" a doktoři složí obličeje do dlaní. Ukáže se, že ona "masáž" byla očistná holistická "masáž", nějaká to Ajurvéda, rituál, na který se ztepilý Ind připravuje dva týdny. Takže žádná infekce, herečka se nám začala očišťovat.

Chuděru ji napíchli na kapačky a nechali si ji tam přes noc. Produkční u ní držela stráž (a k tomu od nás dostala do petky rum Hercules XXX), zatímco mi, nezvedení technici, jsme se vydali k moři.

Čapli jsme před hotelem rikšu, podali mu papírek se jménem pláže a vyměnili si široké úsměvy. Vítr ve vlasech, mouchy na zubech a kolem kokosový palmy. Cheche. Rikša nás vyplivl pár metrů od Indickýho oceánu a zmizel v džungli. Na těch několika kilometrech pláže, kam jen dohlédnem, jen my dva a opodál nezletilí, plaše se objímající milenci. Pan Mangel objeví v písku zakopanýho kraba a začne ho prudit, dokud krab nevyskočí z díry. To přiměje pana Mangele vyjeknout a vyskočit na palmu. Krab se zlověstně zdviženými klepety prchá do vln, pan Mangel je otřesen. Je třeba následovat kraba do moře.

Indický oceán je tu odporně teplý, má minimálně 25 stupňů. Skáčeme přes vlny, smějeme se a huby máme plný slaný vody. Mám tu snad vyprávět, jak skvělý je koupat se za horkýho dne v moři? Taky jsme našli kokos, prorazili ho rezavou tyčí a vychlemtali. Maličko zkvašenej, ale je únor, co bys chtěl? Rozbili jsme ho pak šutrem, seděli v písku a krmili vrány. No a pak jsme se vyškrábali na palmu pro čerstvej. Akorát jsem ho shodil ho panu Mangelovi na záda, pročež klel. A taky jsem si ten den přivodil úžeh (nebo je to úpal?) a celou noc pak proskučel v horečkách. Jenže - co jste dělali v únoru vy?

Tak a jsme zase v New Delhi (česky Dillí). Je tu nádhernejch šestnáct stupňů, smog a toulavý psi. Když nakládáme kufry do auta, seběhnou se psiska čtyři a tváří se až příliš přátelsky. Herečka by si je chtěla pomazlit a je jí to zamítnuto.

Bydlíme na český ambasádě, přes dvůr od Slováků. Interiéry jako v hotelu Horník ve Zlíně. Máme poslední den, jdeme ven!