Celý to pro mě začalo tenkrát v Ostravě, na večírku po premiéře muzikálu Marguerite. Venku hustě sněžilo a my všichni se tenkrát urputně snažili vytěsnit zážitky ze zkoušené - někteří rumem, jiní skrze hovory o budoucích projektech. Ačkoli jsem se tehdá pevně rozhodl pro variantu lobotomie lihem, usedl jsem ke špatnému stolu a dobrou hodinu poslouchal o jistém Velkém Plánu. Když se mě L. zeptala, co budu dělat v červnu, pokrčil jsem rameny a odpověděl, že zřejmě svítit Velký Plán. Vzápětí se dostavil ten mrazivý pocit, který obvykle vyšle podvědomí v situaci, kdy se právě rozjel nebržděný vlak kamsi dolů, do propasti. Kdo ovšem naslouchá svému vnitřnímu hlasu, ten nikdy nic pořádného nezažije, nikdy proto nezmoudří a ve finále je vnoučatům pro smích.
Uplynuly měsíce, všechno se několikrát obrátilo naruby a v diáři se celou dobu skvěl ozdobně vyvedený (Arial Bold) nápis "Zsambék - Velký Plán". Psi už běhali bez kožichů a kocouři směňovali smetanu za tmavé brýle, když se L. ozvala, že je načase se sejít a vše vymyslet. A taky že se sešli. Tým je hvězdný, na tom jsme se shodli. Nikdo krom mě, zdá se, nikdy nedělal větší site-specific projekt, ale všichni jsou plní elánu a není ani náznaku pochybnosti. Můj vnitřní hlas sice celou tu dobu syčí: "….prrrůůůůůůssssssseerrrrr…..", ale já ho nedbám a srším optimismem, jakkoli se v hlavě sázím, zda budu všeho litovat už první den nebo až ten třetí.
Několik týdnů nato odjíždíme na tři dny do terénu. Zsambék je roztomilé ospalé městečko, nad ním kopec a na něm opuštěná raketová základna. Drolící se hangáry, odpaliště zarůstající trním a mračna motýlů. Provizorně opravené vojenské ubikace, kde každý podvečer začne téct z kohoutků a sprch voda a někdy vydrží až do rána. Větší romantiku si dokážu představit maximálně tak já, a to jen proto, že jsem v romantických představách extra třída. Večery u ohně - i s buřty - erudované rozhovory o tématu a nebe a hvězdy a vůbec. Nic, co by věštilo průšvih či pekla, není stále ani tušit.
Jsou v základu dva druhy optimismu. Druh první je nezlomná víra v to, že vše vždy proběhne hladce a podle plánu a budou k tomu zpívat ptáčci. To je optimismus iracionální, který není povahovým jevem, nýbrž diagnózou, často zvanou "sluníčkovatost" a "srdíčkovatost". Tento druh je odolný vůči všem negativním zkušenostem a je radno se před ním mít na pozoru. V případě průseru takto postižení jedinci okamžitě ztrácejí příčetnost a ohrožují své okolí. Ovšem druh číslo dvě, tzv. racionální optimismus, je naopak zdravým životním přístupem, který spočívá na pevné konstrukci zkušenosti. Jde v zásadě o rozumné očekávání, kdy optimista dobře ví, že se posere, co může, a ještě do toho bude pršet, ale že navzdory všem kompromisům a opruzům to ve finále dopadne velmi dobře, všichni odejdou s batohem plným zkušeností a zas jednou přibude příhoda pro vnoučata. Je nutno zde zmínit, že tento druh optimismu lze nalézt pouze u lidí, kteří mají celý život z prdele kliku.
Z Maďarska se vracíme po třech dnech, opálení, plní sil a smradlavější než obojek uzenářova jezevčíka. Proběhne řada irelevantních veselých příhod a o měsíc později jedeme s N. opět směr Magyaroszag. V Brně nabíráme Huga, kterého jsem uznal za připraveného pro iniciaci do velkého světa za hranicemi zaměstnaneckého vztahu s divadlem. Hugo se do Maďarska těší jak kuna na sekanou.
Na kopec přijíždíme pozdě v noci, všechno spí a my vlastně taky. Když se kolem poledne vypotácím ven, terasa je plná herců rozličných tvarů, barev i pohlaví. Zašeptám něco o dobrém ránu, ale není jim to dost, tak se ten největší z nich zvedne a zahaleká:
"Hi! I am Zsólt, this is Zsólt and that is Zsólt. Are you Zsólt?"
"Umm… I guess so… ok, Iˇm Zsólt."
"Haaaaiiii Zsólt!"
Zsólt se bojí myší. Jeho nemesis má tmavě pískovou barvu a v noci krade sýr. Zsólt klade pasti a hystericky křičí, kdykoli se něco pohne v křoví. Poslední den svou nemesis ubije smetákem k smrti.
Práce jde rozumně od ruky, navzdory dlouhým nocím a pomalejším ranním startům. Hitem sezóny se tu stala maďarská vodka Kalinka a já si ještě dlouho budu vyčítat, že jsem si žádnou nepřivezl do Prahy. Fakt dobrá vodka, nekecám. První z výrazně zdařilých večerů proběhl, když jsme s Hugem dokončili světla na poslední scénu na střeše hangáru a shodli se na tom, že to je dobré a že nastal čas pokřtít jeviště pěkným večerem. Jakkoli jsem promo rozhodně nezanedbal, v jednu ráno stále sedíme pod parkami sami z Hugem, znuděně srkáme Kalinku a vyprávíme si historky o motání kabelů a výměnách žárovek. Fakt opruz. Shodneme na tom, že na náš skvělý večírek opravdu už nikdo nepřijde, umotáme jointa a tím se definitivně vzdáme společenských ambicí. V ten moment, pochopitelně, se rozestoupí křoviska a ze všech stran se na hangár škrábou noční poutníci. Mávají lahvemi a tu a tam je slyšet:
"Haaaiii Zsólt!"
Celá herecká sekce se brzy odebere do postelí, ale inscenační tým Málková-Korpič-Tempír-Hejzlar-Špetlík ovládne kopec. Jako základní stavební kameny budoucích rakétbázis večírků zde byly ustanoveny tyto songy:
Joy Division: Transmission
Edwyn Collins: A Girl Like You
Sonic Youth: Teen Age Riot
Pixies: Where Is My Mind
Survivor: Eye Of The Tiger
Prince: Sexy M.F.
Ze zásadních momentů Hangar Party© je třeba uvést plavbu lodí, kdy blížící se úsvit (a tequila)proměnily okolní krajinu v rozbouřené moře a my se na obřím dvanáctimetrovém stole vydali tou nejhorší bouří. Vlny s námi smýkaly do všech stran a dokonce několikrát převrhly lahev vodky, což bylo přičteno nepřízni mořských božstev. A památný byl i sprint dobrovolníka na základnu pro vodku v neúprosném časovém limitu. Ač se dobrovolník cestou ztratil v lese, doběhl v čase 4:40 a bez čepice. Jízdu na vozíku z hangáru do údolí jsme Hugovi zatrhli, ale i tak se mu zdařilo ztratit v křoviskách brýle (poklonu skvělé Gertrud za jejich nalezení). Tance na stole byly přijaty jako základ nově ustanovené etikety a poté v podstatě kanonizovány.
Proběhla svícená zkouška (trvala hodinu a čtvrt), proběhly nějaké ty generálky (přibližně tříhodinové), proběhl Koloběžkový večírek (devítihodinový), všechno jako na drátku - tedy, z pohledu člověka, který celý ten týden nevstal ani jednou před polednem. Prý občas probíhaly spory v uměleckém sektoru, ale moje kabely mi rozumějí a vedou tam, kam mají, anebo zase zpátky, což já rád.
Nastal den premiéry, vše připraveno a vyzkoušeno, ve vzduchu elektřina, azurové nebe, všichni v rozverné náladě, zkrátka ideální setting na megaprůser. Představení se rozjede, Titus Andronicus se vrací z války, Saturninus se stává římským císařem a rasově zcela nekorektní postava černého Árona je plná zvráceného zla až za plot. Mezitím na horizontu blikají blesky, lepší dramatický efekt jste neviděli. Nebohá Lavinie je zhanobena, mrtvoly se vrší a vše graduje v závěrečné scéně mírové hostiny, kdy diváci usedají k obřímu stolu na střeše hangáru - společně s Titem Andronicem a Tamorou, královnou barbarů. V tu chvíli se zvedne vichr, že se převracejí talíře, členové chóru přidržují stativy se světly a vzduchem létají utržené větve. Titus škrtí Tamoru a na stůl dopadají první kapky. Pět vteřin poté není v dešti vidět dál než na pár metrů, z nebe se valí všechny sračky dohromady včetně obřích ledových projektilů. Část diváků v panice prchá k parkovišti, část se skryje v hangáru, včetně naší umělecké sekce. Jakožto vedoucí elektro-záchranného týmu dobíhám jako poslední s televizí v náručí, mám promáčený i spodky a ve tváři nepříčetnou radost. Neboť jsou teď všichni uvězněni v hangáru a venku déšť nepolevuje, jako nejpromočenější se nabídnu jako dobrovolník a vyběhnu pro vodku. Tentokrát zvolím správnou trasu a zpět se vracím v čase 3:25 s dvěma lahvemi Kalinky. Jak málo stačí, aby si člověk připadal jako hrdina.
Jakkoli jsou všichni promočení a utahaní, idea premiérového večírku nezemřela, jen se mihotala někde v koutě, a když se všichni vrátí v suchém a voňavém oblečení, stále ještě našlapaní adrenalinem, spustí se velmi nenápadně jeden z nejepičtějších po-premiérových večírků v historii. Taneční orgie, poletující nábitek, opulentní žranice, všechny dobré standardy byly splněny do puntíku. Jakožto úřadující DJ (už od Hangar Party©) zařazuji v půl páté ráno do playlistu Straussův Sonnenaufgang a chopím se opuštěné lahve sektu. Krajina je v ten moment daleko za hranicí kýče, červánky a všechny tyhle serepetičky, všechno je to tu, tak se vyškrábu na obří borovici na terase a z vrcholů halekám: "Haaaaiiiii Zsóóóólt!" a všechno se usmívá, slunko už zase hřeje, akorát elektrika je v prdeli, ale to se bude řešit až odpoledne, takže jdu spát a všechno pak stejně dopadlo dobře.
A pak byly ještě tři reprízy a ta poslední nejlepší.
A Beatles Party a Bloody Mary Party.
Nic se neposralo, a jestli se něco posralo, tak se to opravilo, a všichni se měli docela rádi a pak byl konec. A já teď sedím ve vlaku do Prahy a vůbec se mi tam nechce, protože nejlepší dva týdny tohodle roku proběhly tam nahoře na kopci, na Rakétbázis Zsambék.
