Ve Sticky Rice na rohu H Street a 11th Street hrajou novou
desku Tame Impala, v jídelníčku
nabízí menu Dirty Vegan a za oknem jede v plným proudu nedělní směna pravýho
černošskýho zevlování. Slunko praží na plnej výkon a ve vzduchu je tušit opar
dopolední kocoviny. Začínám to tu mít rád.
Když před
padesáti lety přiletěli do Ameriky Beatles, letiště málem lehlo popelem a po
zbytek dne z ranveje odhrnovali dívčí prádlo. Nás tu čekala jen parta znuděných
úředníků z imigračního. Sláva už není, co bývala. Postávali jsme před východem,
mžourali ve stínu obřích vlajek s pruhy a hvězdami a všem jsme byli dočista
ukradení. Hm.
Atlas Theatre
stojí na rohu Třinácté a H Street na severovýchodě Washingtonu. Nancy povídala,
že za Třináctou se nikdy nesmíme vydat, že tam už pro nás není bezpečno, takže
hned první vycházka vedla na východ. Když jsme už na Šestnácté byli označeni za
"White Power Fuckers" a hustota pro sebe si mumlajících podivínů s
šedočernou svraštěnou kůží překonala meze zábavnosti, otočili jsme to zpět. Ta
zábavná část H Street beztak leží mezi Třináctou a Šestou - bary, méně i více
bizarní restaurace, sedm kadeřnictví (z nichž šest disponuje pouze strojkem na
ovce) a jeden obskurní minihostel.
Ten se jmenuje
Washington DownTown Hostel a bydlíme tu čtyři na ploše sotva poloviční než můj
pokoj v Praze. Koupelnu se záchodem sdílíme s dalšími dvanácti hosty, takže si
není těžké představit vlny vzájemného porozumění, jaké nastanou každé ráno. Pro
kompletní obraz luxusního pobytu se ještě sluší dodat, že je tu i kuchyňka, kde
se každé ráno servírují chlívance z prášku s příchutí polystyrenu a kávu Dog's
Finest Morning Piss.
Atlas je ovšem
chrám umění a divadlo snů. Konec punku, konec improvizace, konečně tu jde
všechno udělat tak, jak jsem chtěl. Šedesát vyleštěných ETC Source Four
profilů, fresnely Selecon Rama 1200, kompletní blackbox a kapka čiré krásy.
Svítit tady fyzické divadlo je stejně snadné jako vykrajovat skalpelem z
plátkového sýra, zvláště je-li obojí završeno obřím cheeseburgerem. Občas tu
propadáme sentimentu a vzpomínáme, jak jsme "On The Dark Road"
hrávali pro tři diváky na půdě divadla Pod Palmovkou.
Na dvorku za
divadlem, kam chodíme zevlovat, je na plotě zašlá kresba Krtečka. Místní
technici ho tu uctívají, chodí si k němu pro radu i povzbuzení a říkají mu
Tyron. Když přišla tahle podivná bandička z Evropy s tím, že Tyron je jejich
dětský idol a kamarád, přirozeně si to vyložili jako božské znamení. Po každém
představení se scházíme v Krtečkově vlídné náruči a hovoříme o krásách tohoto
světa. O černoškách především.
Celé se to bude
dobře číst, až jednou vyjde v časopisu Time článek o tom, jak tenkrát
Tantehorse dobyli Ameriku. Máme za sebou třikrát vyprodaných 140 míst, pět hvězdiček
v DC Metro Theater Arts a chvalozpěv v The Washington Post od laureátky
Nobelovy ceny Sarah Kaufmann. Naše americká producentka Nancy zvládla plnit hlediště diváky i ledničku
plzýnkami tak spolehlivě, že jí za to patří nejhlubší poklona, kterou naše chromé
hřbety svedou.
