Paráda. Kluci vopálený tě spolehlivě vytočej během první hodiny strávený v týhle zemi.
Lukáš je asi ještě trochu ožralej, ale když chceš řídit tuhle dodávku, je dobrý mít pro strach uděláno. Naládujem tam trochu těch našich werků, já nafasuju prestižní sezení vzadu na kejsu nářadí a jedem, jako že fakt jedem, takže já hodím záda mezi hliníkový profily a narazím si žebra. Dobrej start, kluci, tohle dopadne dobře. Letištní procedury máme v paži, chlapík na check-inu se lišácky zazubí, když vidí, jak nadzvihuju půltunovej kufr řekne: "Hm, tak to dáme na 22 a půl kila, jo?".
Následuje situace očekávatelná a my jí říkejme Dobrodružství První. Asi takto - herečka má těžké kabinové zavazadlo a osvětlovač jí cestou ke gejtu nabídne pomoc. Na gejtu osvětlovač postaví kufr do zorného pole herečky a upadne do meditace. Herečka se domnívá, že osvětlovač se od tohoto momentu až do příjezdu automaticky o její zavazadlo stará. Herečka se domnívá špatně. Střih. V Mnichově po přistání se pakujeme z letadla, herečka nemá kufr, nemá ho ani její osvětlovač. Herečka šílí, osvětlovač se mračí - v pohřešovaném zavazadle je laptop s videoprojekcemi. Osvětlovač telefonuje, kufr dohledá a nechá poslat dalším letadlem. O čtyři hodiny později osvětlovač drží kufr v rukou a všichni společně odlétají do indického New Delhi. O několik hodin později herečka osvětlovači poděkuje.
Transkontinentální let. Velitel etapy pan Mangel nastolí plán: víno, víno, víno, víno, víno a víno. U čtvrté rundy se už palubní personál vzpírá, pan Mangel ovšem použije argument oslava-začátku-roku-koně a s výkřikem "Happy New Year!" do sebe obrací další kelímek červeného.
Přílet do New Delhi. Venku 22 stupňů, viditelnost deset metrů. Na titulní straně dnešního výtisku Hindustan Times je uvedeno, že New Delhi je momentálně nejhůře smogem zamořené město na světě a je pravda, že smrdět to začalo hned, jak odšpuntovali náš Airbus. Vylezli jsme ven a indickému národu netrvalo ani hodinu, než stačil nasrat pana Špetlíka. Na prvním z nespočetných kontrolních stanovišť nám důležitý strýc v důležité uniformě zastaví důležitým gestem ruky a začne se dožadovat důležitých dokumentů. Dostane všechny naše letenky, dlouho je studuje a rozhodně nebudí dojem, že by tušil, na co hledí. Propustí prvního z nás, zbytek zastaví neúprosným gestem a dožaduje se opět letenek. Tónem matky kárající nezbedné dítě mu vysvětlíme jeho omyl, situace je restartována a dopadá o něco lépe - pustí tři ze čtyř. Jsem trpělivý jako moře a nakonec vítězíme. Situace se v různých obdobách opakuje, než se dostaneme k zavazadlům - většina těch našich odletěla v kategorii "nadměrné", což na východ od Brna vždy zavání dobrodružstvím. Poté, co nás několik uniformovaných figurín pošle do nejpodivnějších zákoutí haly, kde proběhnou sociální interakce s kníratými čmoudy (čtenář promine to označení, píšu tyto řádky ve stavu rozjitřené mysli s kudlou v ruce) bez sebemenšího řešení. Naštěstí pan Mangel zahlédne maličkého čmouda v maličké uniformě, kterak s vozíkem s našimi proprietami upaluje jak krysa podél zdi. Čmoud je zastaven, zbaven nákladu a zapomenut. Jsme kompletní, dojde ke šťastnému shledání s naší produkční a vzhůru na check-in. Definitivně ztrácíme poslední kontakt s rodnou civilizací a na obzoru se výhružně rozsvěcují loga indických vnitrostátních aerolinek.
Kompletní set všech opičáren k našemu představení váží dohromady 97kg a je rozdělen do pěti zavazadel. Jsme čtyři, tudíž logicky dochází k situaci, na kterou tu nikdo není připraven. Existují sice jasná a jednoduchá pravidla (prostě doplatíš za kila navíc a letíš), ale personál letišť je zcela vyveden z rovnováhy, posílají nás od přepážky k přepážce a všemožně se nás pokoušejí zbavit. Řeknou vám: "Ano pane, ano pane, počkejte támhle." Vy půl hodiny čekáte a nic. Dotyční se vyhýbají vašemu pohledu, poté, co je vypičujete, že vám to za chvíli letí, vás pošlou zase jinam. Ve finále, když tenhle kníratej čmoud zase předstírá, že ví, co říká, zasypeme ho zlobou tak koncentrovanou, že mi to připomene osmou ranní v pondělí na magistrále. Do toho začne omdlévat herečka (těžko říct, zda je to subtropickým vzduchem nebo vším tím vínem) a vy to tu hned všechno milujete. NAvíc - herečka, komplet bledězelená, se najednou odpotácí směrem k bezpečností kontrole, zcela bez zavazadel. Takže se jí vydám pronásledovat, jenže jsem obtěžkán svým vlastním kufrem, svou zimní bundou, herečky kufrem a všemy oděvy, které herečka tváří v tvář subtropům odložila, já tedy herečce nestačím, do toho mě další čmoud zarazí, že nemám na zavazadlech takové ty přívěšky a že by neměl kam dát razítko a že se musím vrátit na začátek fronty! Kreténi posraní! Zaměstnávají tu tisíc negramotných retardů, kteří kontrolují vaši letenku a drží ji přitom vzhůru nohama, ale nemůžou tomuhle debilovi dát na jeho posraný stoleček s posraným razítkem hromádku posraných visaček, aby mu chudáci jako já neměli potřebu orazítkovat vnitřní stěnu konečníku nadměrným zavazadlem! Zuřím, shodím mu všech osmdesát kufrů a svršků k nohám, jdu si pro visačku, herečka mezitím bezvládně projíždí rentgenem a nad letištěm se objeví posraná duha.
Letiště v Bombaji. Krása. Smrdí to tu stejně jako loni, když jsme tu tři hodiny čekali s Norim a jeho suitou japonských hipochondrů. Opakuje se obdobná situace se zavazadly, nicméně jsme už zkušenější, jdeme na ně zostra a všechno dobře dopadne. Herečka se půl hodiny před odletem zvedne s tím, že jde na masáž, že to bude trvat jen patnáct minut. Je násilím zadržena.
Letiště v Goa. Je podvečer, těsně před západem slunce a teplota ve stínu právě klesla pod třicet stupňů. Univerzitní komplex, kde budeme zítra hrát, je na břehu řeky Zuari a divadlo vypadá, že to půjde. Nicméně - čistě z pilnosti si ověřím, zda mají černý baletisol (to je takový to měkčí linoleum, na kterým se tančí úplně samo). Koukají na mě, jako že proč proboha, že mají přeci krásnou dřevěnou podlahu. Vysvětlím jim, že z důvodů estetických, funkčních, bezpečnostních a především protože Špetlík-chce-kurvadrát-svůj-černej-baletisol je to opravdu nutné. A oni na to - proč jste to neřekli dřív? Mohli jsme ho někde sehnat! Zuřím, otevírám nůž a bodám do palmy opodál, zatímco produkční jim vysvětluje, že jsme technické požadavky poslali třikrát a pokaždé odpověděli, že vše bude připraveno. Posranej baletisol je na čtvrtým řádku technickýho rideru, vy čmoudi posraní, vykřikuju do tmy a palma se kácí k zemi.
Ubytovaní jsme v zaprášeném guest-hauzu jménem Circuit House, naproti kasárnám. Herečka napochoduje na "recepci" (stůl za vchodovými dveřmi) a požádá "recepčního" (který umí anglicky jen "Yes, sir."), aby ji laskavě objednal na masáž. "Recepční" řekne své yessir a dál na ní kouká. V tu chvíli se přidá druhý "recepční", který umí trochu anglicky, a že copak si dáma přeje? Herečka se ho tedz, požádá, jestli by ji nemohl objednat na masáž. Ind nechápavě zírá, pravděpodobně si to vyložil tak, že se po něm chce, aby herečku namasíroval, proto ji popadneme a vlečeme ji pryč, kdyby se nakonec recepční rozhoupal a rozšířil pole svých aktivit.
Ve dvoře guesthauzu je maličká restaurace, kuchyně lahodná, lahváče vychlazené a velkej panák Old Monka za krásnejch devadesát rupií. Teplej vánek, toulavý psi a očekávání dobrodružství. Shodujeme se na tom, že nám je celkem jedno, jak to všechno klapne, protože už teď je jasný, že bude na co vzpomínat.
Den předtím, jsme se domlouvali, v kolik chceme začít připravovat show. Neb podmínky jsou nepříznivé a hrajeme už v šest, trvám na deváté ranní. Pán povídá, že okej, není problém, že nás v 9:15 tedy vyzvedne auto. Nene, povídám, já chci začít v 9 ráno. A on, že není problém, že nás opravdu vyzvednou už v 9:15. Vzdávám to a kývám. Poté ještě pán dodá, že ve dvě dorazí místní technici, prý velmi zkušení profesionálové. Jo, aha… no nic, alespoň si všechno uděláme sami a nebude nikdo otravovat. Přičinlivý indický technik je horší než mrtvý indický technik. Nicméně - tedy půl desátá. V 9:28 odevzdáme klíče od pokojů a sedáme na zápraží našeho hotýlku s připravenými kufry. "Recepční" začne okamžitě pobíhat po domě a cosi pokřikovat na druhého. Když se objeví třetí, který trochu umí anglicky, popřeje nám šťastnou cestu. To zní podezřele, neb univerzita je odsud sotva dva kilometry. Teprve když zvýším hlas a zahalekám co že je sakra za problém, tak se mě opatrně "recepční" zeptá, jestli odjíždíme. Vysvětlím mu obsah rozhovoru, který jsme s ním vedli den předtím - že rozhodně zůstáváme i druhý den. Mezitím vyeskalovalo zmatení jeho dvou kolegů, kteří měli uklidit pokoje, ve kterých však stále byly něčí osobní věci - jakkoli ti bílí pánové přece stojí s kufry před vchodem. Jak se chlapci vyrovnali s logickými paradoxy, to netuším. My spokojeně pozorovali frkot na ulici. Uklízeči listí v superobřím náklaďáku z dob britský okupace byli jednoznačně nejzábavnější.
Tak jako tak, minuty plynuly a vůz nikde. Zprvu jsme se utěšovali, že si 9:15 vyložili jako 9:50. V 10:15 už ani to nebylo pravděpodobné, požádali jsme tedy recepčního o taxi. Recepční (píšu to bez uvozovek, uvykli jsme totiž už indickým poměrům) zmizel a za deset minut přijel v otlučeném Maruti. Okej, proč ne, jedem. Na univerzitu trefil bezchybně.
Tak jsme vešli do divadla. Dveře otevřené, na scéně uklízečka. Přesvědčit strýce v uniformě, že za jeho zády jsou dveře a za nimi naše věci, to chvilku trvalo. V zásadě tu ovšem platí pravidlo, že mračící se běloch má vždycky pravdu. Dvojnásob to platí pro mračícího se bělocha, který vzteky bodá nožem do palmy. My jsme ale spokojení. Máme klid na práci, můžeme si kdykoli udělat pauzu a jít k řece. V průběhu odpoledne se v zákulisí začali poflakovat mouřeníni a divoce diskutovat. Jeden z nich pak vyrazil k nám, chvíli civěl a pak se pokusil sestavit část hliníkového rámu. Vyhnal jsem ho od toho tak rychle, že se bude rok bát šáhnout na práci. Když jsme po nich konečně něco potřebovali, začala zase ta dobrá Indie. Kabel, kluci, normálně na elektriku. Víte? Pan Mangel je požádal, ať přinesou několik prodlužovacích kabelů cca 10m, rozdvojku a ať mu ukážou, kde jsou neregulované zásuvky. Třikrát yessir a Indové se rozutekli. Po půlhodině jednoho nešťastníka odchytnu a zkusím zadat jednodušší pokyn: položím videoprojektor na přibližnou pozici a řeknu "elektřina-tady-já chci-teď!" Za hodinu skutečně přinesou kabel a zapojí ho. Z rozdvojky se ozývá prskání a skrz ohořelý plast jsou vidět jiskry. Držíte-li zástrčku ve správném úhlu, prskání je méně hlasité, což je vše, čeho šlo dosáhnout. O hodinu později máme nový kabel, který neprská a když vzpříčíme zástrčku správným směrem, máme i napětí.
Jde-li o podlahu, nakonec jsem se včera shodli na kompromisu - šedé linoleum. Tvrdili něco ve smyslu "grey marble". Vzhledem k tomu, že se taneční podlahové krytině říká anglicky "marley", považoval jsem to za vítězství. O to překvapeněji jsem hleděl, když přijel strýc a vyložil dvě role linolea se vzorem šedobíléhobílého mramoru. Navíc tvrdil, že je to 48 stop, což je přibližně polovina toho, na čem jsme se dohodli den předtím. Omluvil se, že takto dostal objednávku a že beztak už má skladem jen lino se vzorem parket. A pak nám ještě předal fakturu a čekal na peníze. To už jsme se hystericky smáli. Já mám svoji práci rád. A vy?
Herečka dorazila hodinu před začátkem, což bylo o hodinu později, než jsme si domluvili, byla totiž na masáži. Nutno zde herečku bránit - náš kus je fyzicky brutálně náročná záležitost, na jevišti je na to sama a její duševní i fyzické blaho je základním předpokladem. Její právo na masáž je svaté - jen je ho třeba uplatňovat pod dohledem. To se později ukáže být zásadní. Tak jako tak, představení proběhne hladce, publikum je nadšeno a my dlouho do noci balíme. Naštěstí stihneme návrat do guesthauzu ještě před zavíračkou restaurace a vykoupíme zásoby Old Monka. Old Monka dopijeme ve čtyři ráno, v půl páté pro nás přijíždí vůz. Letíme do Kochi.
Od startu výletu v pořadí už páté a šesté letadlo, deset bezpečnostních kontrol a tři rektoskopie. Tyhle expedice vás naučí nenávidět létání. Standartní opruzy s bagáží. Důležité čmoudí kníry. Kochi.
Kochi je na jižním konci západního pobřeží Indie. Rozdíl mezi špinavým, smradlavým severem a kouzelným, voňavým jihem je markantní. Narozdíl od New Delhi nebo Kalkaty žádné slumy, pár žebráků jen jako kolorit, auta mají v naprosté většině zpětná zrcátka a v noci se nemusíte bát se toulat po městě a shánět nálevnu. Nás odvezou do Thrissuru, vzdáleného tak hodinu cesty. Thrissur je Indie v tom dobrém slova smyslu. Je kde se najíst, našli jsme aj bar/prodejnu kořalky a klidně bych tu strávil den dva navíc. Hotel Pooram je skutečný hotel s recepcí, výtahem a INTERNETEM!!! Divadlo je sice to nejumaštěnější a nejzaprášenější, co jsem kdy viděl, ale místní parta na mě hned na začátku vyrukovala s mým technickým riderem (tj. tech. požadavky) vytištěným na papíře a já se rozplakal štěstím. Všechno šlo na indické poměry hladce, šéfka techniky nás pozvala na kafe a na jointa a v hledišti pak bylo nacpáno do posledního místa.
Jo, to jsem nezmínil, že když jsme se ubytovali, nastoupila herečka opět na recepci nechat se objednat na masáž. Recepční pohotově domluvili nějakého terapeuta v nemocnici a objednali jí rikšu. Zda byla vina na straně recepčních, rikšy či herečky, to nikdo nezjistí, nicméně rikša ji dovezl do nemocnice jiné. Protože herečka je herečka, nezalekla se ničeho, dožadovala se masáže dále. Víme jen z vyprávění, jak ji omývali bahýnkem a oleji a napájeli bylinnými odvary, prý to nakonec ani nebyla pořádná masáž. Ale alespoň nám ji umyli.
Představení pak ovšem bylo excelentní, vesměs hodnoceno jako vrchol festivalu. Vypili jsme aj nějaká piva, což je vždycky dobře. Jde se spát.
A o páté ranní je herečce zle. Vše nasvědčuje otravě jídlem, přeci jen je v Indii. Nakonec ji přesuneme do nemocnice. Naše produkční bude mít po celé téhle anabázi nastoupeno na svatořečení. V nemocnici mají nejprve podezření na infekci žaludku (cože?), ale pak herečka zmíní "masáž" a doktoři složí obličeje do dlaní. Ukáže se, že ona "masáž" byla očistná holistická "masáž", nějaká to Ajurvéda, rituál, na který se ztepilý Ind připravuje dva týdny. Takže žádná infekce, herečka se nám začala očišťovat.
Chuděru ji napíchli na kapačky a nechali si ji tam přes noc. Produkční u ní držela stráž (a k tomu od nás dostala do petky rum Hercules XXX), zatímco mi, nezvedení technici, jsme se vydali k moři.
Čapli jsme před hotelem rikšu, podali mu papírek se jménem pláže a vyměnili si široké úsměvy. Vítr ve vlasech, mouchy na zubech a kolem kokosový palmy. Cheche. Rikša nás vyplivl pár metrů od Indickýho oceánu a zmizel v džungli. Na těch několika kilometrech pláže, kam jen dohlédnem, jen my dva a opodál nezletilí, plaše se objímající milenci. Pan Mangel objeví v písku zakopanýho kraba a začne ho prudit, dokud krab nevyskočí z díry. To přiměje pana Mangele vyjeknout a vyskočit na palmu. Krab se zlověstně zdviženými klepety prchá do vln, pan Mangel je otřesen. Je třeba následovat kraba do moře.
Indický oceán je tu odporně teplý, má minimálně 25 stupňů. Skáčeme přes vlny, smějeme se a huby máme plný slaný vody. Mám tu snad vyprávět, jak skvělý je koupat se za horkýho dne v moři? Taky jsme našli kokos, prorazili ho rezavou tyčí a vychlemtali. Maličko zkvašenej, ale je únor, co bys chtěl? Rozbili jsme ho pak šutrem, seděli v písku a krmili vrány. No a pak jsme se vyškrábali na palmu pro čerstvej. Akorát jsem ho shodil ho panu Mangelovi na záda, pročež klel. A taky jsem si ten den přivodil úžeh (nebo je to úpal?) a celou noc pak proskučel v horečkách. Jenže - co jste dělali v únoru vy?
Tak a jsme zase v New Delhi (česky Dillí). Je tu nádhernejch šestnáct stupňů, smog a toulavý psi. Když nakládáme kufry do auta, seběhnou se psiska čtyři a tváří se až příliš přátelsky. Herečka by si je chtěla pomazlit a je jí to zamítnuto.
Bydlíme na český ambasádě, přes dvůr od Slováků. Interiéry jako v hotelu Horník ve Zlíně. Máme poslední den, jdeme ven!
Lukáš je asi ještě trochu ožralej, ale když chceš řídit tuhle dodávku, je dobrý mít pro strach uděláno. Naládujem tam trochu těch našich werků, já nafasuju prestižní sezení vzadu na kejsu nářadí a jedem, jako že fakt jedem, takže já hodím záda mezi hliníkový profily a narazím si žebra. Dobrej start, kluci, tohle dopadne dobře. Letištní procedury máme v paži, chlapík na check-inu se lišácky zazubí, když vidí, jak nadzvihuju půltunovej kufr řekne: "Hm, tak to dáme na 22 a půl kila, jo?".
Následuje situace očekávatelná a my jí říkejme Dobrodružství První. Asi takto - herečka má těžké kabinové zavazadlo a osvětlovač jí cestou ke gejtu nabídne pomoc. Na gejtu osvětlovač postaví kufr do zorného pole herečky a upadne do meditace. Herečka se domnívá, že osvětlovač se od tohoto momentu až do příjezdu automaticky o její zavazadlo stará. Herečka se domnívá špatně. Střih. V Mnichově po přistání se pakujeme z letadla, herečka nemá kufr, nemá ho ani její osvětlovač. Herečka šílí, osvětlovač se mračí - v pohřešovaném zavazadle je laptop s videoprojekcemi. Osvětlovač telefonuje, kufr dohledá a nechá poslat dalším letadlem. O čtyři hodiny později osvětlovač drží kufr v rukou a všichni společně odlétají do indického New Delhi. O několik hodin později herečka osvětlovači poděkuje.
Transkontinentální let. Velitel etapy pan Mangel nastolí plán: víno, víno, víno, víno, víno a víno. U čtvrté rundy se už palubní personál vzpírá, pan Mangel ovšem použije argument oslava-začátku-roku-koně a s výkřikem "Happy New Year!" do sebe obrací další kelímek červeného.
Happy New Year!
Přílet do New Delhi. Venku 22 stupňů, viditelnost deset metrů. Na titulní straně dnešního výtisku Hindustan Times je uvedeno, že New Delhi je momentálně nejhůře smogem zamořené město na světě a je pravda, že smrdět to začalo hned, jak odšpuntovali náš Airbus. Vylezli jsme ven a indickému národu netrvalo ani hodinu, než stačil nasrat pana Špetlíka. Na prvním z nespočetných kontrolních stanovišť nám důležitý strýc v důležité uniformě zastaví důležitým gestem ruky a začne se dožadovat důležitých dokumentů. Dostane všechny naše letenky, dlouho je studuje a rozhodně nebudí dojem, že by tušil, na co hledí. Propustí prvního z nás, zbytek zastaví neúprosným gestem a dožaduje se opět letenek. Tónem matky kárající nezbedné dítě mu vysvětlíme jeho omyl, situace je restartována a dopadá o něco lépe - pustí tři ze čtyř. Jsem trpělivý jako moře a nakonec vítězíme. Situace se v různých obdobách opakuje, než se dostaneme k zavazadlům - většina těch našich odletěla v kategorii "nadměrné", což na východ od Brna vždy zavání dobrodružstvím. Poté, co nás několik uniformovaných figurín pošle do nejpodivnějších zákoutí haly, kde proběhnou sociální interakce s kníratými čmoudy (čtenář promine to označení, píšu tyto řádky ve stavu rozjitřené mysli s kudlou v ruce) bez sebemenšího řešení. Naštěstí pan Mangel zahlédne maličkého čmouda v maličké uniformě, kterak s vozíkem s našimi proprietami upaluje jak krysa podél zdi. Čmoud je zastaven, zbaven nákladu a zapomenut. Jsme kompletní, dojde ke šťastnému shledání s naší produkční a vzhůru na check-in. Definitivně ztrácíme poslední kontakt s rodnou civilizací a na obzoru se výhružně rozsvěcují loga indických vnitrostátních aerolinek.
Herečka.
Produkční & Pan Mangel.
Kompletní set všech opičáren k našemu představení váží dohromady 97kg a je rozdělen do pěti zavazadel. Jsme čtyři, tudíž logicky dochází k situaci, na kterou tu nikdo není připraven. Existují sice jasná a jednoduchá pravidla (prostě doplatíš za kila navíc a letíš), ale personál letišť je zcela vyveden z rovnováhy, posílají nás od přepážky k přepážce a všemožně se nás pokoušejí zbavit. Řeknou vám: "Ano pane, ano pane, počkejte támhle." Vy půl hodiny čekáte a nic. Dotyční se vyhýbají vašemu pohledu, poté, co je vypičujete, že vám to za chvíli letí, vás pošlou zase jinam. Ve finále, když tenhle kníratej čmoud zase předstírá, že ví, co říká, zasypeme ho zlobou tak koncentrovanou, že mi to připomene osmou ranní v pondělí na magistrále. Do toho začne omdlévat herečka (těžko říct, zda je to subtropickým vzduchem nebo vším tím vínem) a vy to tu hned všechno milujete. NAvíc - herečka, komplet bledězelená, se najednou odpotácí směrem k bezpečností kontrole, zcela bez zavazadel. Takže se jí vydám pronásledovat, jenže jsem obtěžkán svým vlastním kufrem, svou zimní bundou, herečky kufrem a všemy oděvy, které herečka tváří v tvář subtropům odložila, já tedy herečce nestačím, do toho mě další čmoud zarazí, že nemám na zavazadlech takové ty přívěšky a že by neměl kam dát razítko a že se musím vrátit na začátek fronty! Kreténi posraní! Zaměstnávají tu tisíc negramotných retardů, kteří kontrolují vaši letenku a drží ji přitom vzhůru nohama, ale nemůžou tomuhle debilovi dát na jeho posraný stoleček s posraným razítkem hromádku posraných visaček, aby mu chudáci jako já neměli potřebu orazítkovat vnitřní stěnu konečníku nadměrným zavazadlem! Zuřím, shodím mu všech osmdesát kufrů a svršků k nohám, jdu si pro visačku, herečka mezitím bezvládně projíždí rentgenem a nad letištěm se objeví posraná duha.
Letiště v Bombaji. Krása. Smrdí to tu stejně jako loni, když jsme tu tři hodiny čekali s Norim a jeho suitou japonských hipochondrů. Opakuje se obdobná situace se zavazadly, nicméně jsme už zkušenější, jdeme na ně zostra a všechno dobře dopadne. Herečka se půl hodiny před odletem zvedne s tím, že jde na masáž, že to bude trvat jen patnáct minut. Je násilím zadržena.
Letiště v Goa. Je podvečer, těsně před západem slunce a teplota ve stínu právě klesla pod třicet stupňů. Univerzitní komplex, kde budeme zítra hrát, je na břehu řeky Zuari a divadlo vypadá, že to půjde. Nicméně - čistě z pilnosti si ověřím, zda mají černý baletisol (to je takový to měkčí linoleum, na kterým se tančí úplně samo). Koukají na mě, jako že proč proboha, že mají přeci krásnou dřevěnou podlahu. Vysvětlím jim, že z důvodů estetických, funkčních, bezpečnostních a především protože Špetlík-chce-kurvadrát-svůj-černej-baletisol je to opravdu nutné. A oni na to - proč jste to neřekli dřív? Mohli jsme ho někde sehnat! Zuřím, otevírám nůž a bodám do palmy opodál, zatímco produkční jim vysvětluje, že jsme technické požadavky poslali třikrát a pokaždé odpověděli, že vše bude připraveno. Posranej baletisol je na čtvrtým řádku technickýho rideru, vy čmoudi posraní, vykřikuju do tmy a palma se kácí k zemi.
Čmoudí knír.
Ubytovaní jsme v zaprášeném guest-hauzu jménem Circuit House, naproti kasárnám. Herečka napochoduje na "recepci" (stůl za vchodovými dveřmi) a požádá "recepčního" (který umí anglicky jen "Yes, sir."), aby ji laskavě objednal na masáž. "Recepční" řekne své yessir a dál na ní kouká. V tu chvíli se přidá druhý "recepční", který umí trochu anglicky, a že copak si dáma přeje? Herečka se ho tedz, požádá, jestli by ji nemohl objednat na masáž. Ind nechápavě zírá, pravděpodobně si to vyložil tak, že se po něm chce, aby herečku namasíroval, proto ji popadneme a vlečeme ji pryč, kdyby se nakonec recepční rozhoupal a rozšířil pole svých aktivit.
Ve dvoře guesthauzu je maličká restaurace, kuchyně lahodná, lahváče vychlazené a velkej panák Old Monka za krásnejch devadesát rupií. Teplej vánek, toulavý psi a očekávání dobrodružství. Shodujeme se na tom, že nám je celkem jedno, jak to všechno klapne, protože už teď je jasný, že bude na co vzpomínat.
Den předtím, jsme se domlouvali, v kolik chceme začít připravovat show. Neb podmínky jsou nepříznivé a hrajeme už v šest, trvám na deváté ranní. Pán povídá, že okej, není problém, že nás v 9:15 tedy vyzvedne auto. Nene, povídám, já chci začít v 9 ráno. A on, že není problém, že nás opravdu vyzvednou už v 9:15. Vzdávám to a kývám. Poté ještě pán dodá, že ve dvě dorazí místní technici, prý velmi zkušení profesionálové. Jo, aha… no nic, alespoň si všechno uděláme sami a nebude nikdo otravovat. Přičinlivý indický technik je horší než mrtvý indický technik. Nicméně - tedy půl desátá. V 9:28 odevzdáme klíče od pokojů a sedáme na zápraží našeho hotýlku s připravenými kufry. "Recepční" začne okamžitě pobíhat po domě a cosi pokřikovat na druhého. Když se objeví třetí, který trochu umí anglicky, popřeje nám šťastnou cestu. To zní podezřele, neb univerzita je odsud sotva dva kilometry. Teprve když zvýším hlas a zahalekám co že je sakra za problém, tak se mě opatrně "recepční" zeptá, jestli odjíždíme. Vysvětlím mu obsah rozhovoru, který jsme s ním vedli den předtím - že rozhodně zůstáváme i druhý den. Mezitím vyeskalovalo zmatení jeho dvou kolegů, kteří měli uklidit pokoje, ve kterých však stále byly něčí osobní věci - jakkoli ti bílí pánové přece stojí s kufry před vchodem. Jak se chlapci vyrovnali s logickými paradoxy, to netuším. My spokojeně pozorovali frkot na ulici. Uklízeči listí v superobřím náklaďáku z dob britský okupace byli jednoznačně nejzábavnější.
Tak jako tak, minuty plynuly a vůz nikde. Zprvu jsme se utěšovali, že si 9:15 vyložili jako 9:50. V 10:15 už ani to nebylo pravděpodobné, požádali jsme tedy recepčního o taxi. Recepční (píšu to bez uvozovek, uvykli jsme totiž už indickým poměrům) zmizel a za deset minut přijel v otlučeném Maruti. Okej, proč ne, jedem. Na univerzitu trefil bezchybně.
Tak jsme vešli do divadla. Dveře otevřené, na scéně uklízečka. Přesvědčit strýce v uniformě, že za jeho zády jsou dveře a za nimi naše věci, to chvilku trvalo. V zásadě tu ovšem platí pravidlo, že mračící se běloch má vždycky pravdu. Dvojnásob to platí pro mračícího se bělocha, který vzteky bodá nožem do palmy. My jsme ale spokojení. Máme klid na práci, můžeme si kdykoli udělat pauzu a jít k řece. V průběhu odpoledne se v zákulisí začali poflakovat mouřeníni a divoce diskutovat. Jeden z nich pak vyrazil k nám, chvíli civěl a pak se pokusil sestavit část hliníkového rámu. Vyhnal jsem ho od toho tak rychle, že se bude rok bát šáhnout na práci. Když jsme po nich konečně něco potřebovali, začala zase ta dobrá Indie. Kabel, kluci, normálně na elektriku. Víte? Pan Mangel je požádal, ať přinesou několik prodlužovacích kabelů cca 10m, rozdvojku a ať mu ukážou, kde jsou neregulované zásuvky. Třikrát yessir a Indové se rozutekli. Po půlhodině jednoho nešťastníka odchytnu a zkusím zadat jednodušší pokyn: položím videoprojektor na přibližnou pozici a řeknu "elektřina-tady-já chci-teď!" Za hodinu skutečně přinesou kabel a zapojí ho. Z rozdvojky se ozývá prskání a skrz ohořelý plast jsou vidět jiskry. Držíte-li zástrčku ve správném úhlu, prskání je méně hlasité, což je vše, čeho šlo dosáhnout. O hodinu později máme nový kabel, který neprská a když vzpříčíme zástrčku správným směrem, máme i napětí.
Jde-li o podlahu, nakonec jsem se včera shodli na kompromisu - šedé linoleum. Tvrdili něco ve smyslu "grey marble". Vzhledem k tomu, že se taneční podlahové krytině říká anglicky "marley", považoval jsem to za vítězství. O to překvapeněji jsem hleděl, když přijel strýc a vyložil dvě role linolea se vzorem šedobíléhobílého mramoru. Navíc tvrdil, že je to 48 stop, což je přibližně polovina toho, na čem jsme se dohodli den předtím. Omluvil se, že takto dostal objednávku a že beztak už má skladem jen lino se vzorem parket. A pak nám ještě předal fakturu a čekal na peníze. To už jsme se hystericky smáli. Já mám svoji práci rád. A vy?
Herečka dorazila hodinu před začátkem, což bylo o hodinu později, než jsme si domluvili, byla totiž na masáži. Nutno zde herečku bránit - náš kus je fyzicky brutálně náročná záležitost, na jevišti je na to sama a její duševní i fyzické blaho je základním předpokladem. Její právo na masáž je svaté - jen je ho třeba uplatňovat pod dohledem. To se později ukáže být zásadní. Tak jako tak, představení proběhne hladce, publikum je nadšeno a my dlouho do noci balíme. Naštěstí stihneme návrat do guesthauzu ještě před zavíračkou restaurace a vykoupíme zásoby Old Monka. Old Monka dopijeme ve čtyři ráno, v půl páté pro nás přijíždí vůz. Letíme do Kochi.
Od startu výletu v pořadí už páté a šesté letadlo, deset bezpečnostních kontrol a tři rektoskopie. Tyhle expedice vás naučí nenávidět létání. Standartní opruzy s bagáží. Důležité čmoudí kníry. Kochi.
Kochi je na jižním konci západního pobřeží Indie. Rozdíl mezi špinavým, smradlavým severem a kouzelným, voňavým jihem je markantní. Narozdíl od New Delhi nebo Kalkaty žádné slumy, pár žebráků jen jako kolorit, auta mají v naprosté většině zpětná zrcátka a v noci se nemusíte bát se toulat po městě a shánět nálevnu. Nás odvezou do Thrissuru, vzdáleného tak hodinu cesty. Thrissur je Indie v tom dobrém slova smyslu. Je kde se najíst, našli jsme aj bar/prodejnu kořalky a klidně bych tu strávil den dva navíc. Hotel Pooram je skutečný hotel s recepcí, výtahem a INTERNETEM!!! Divadlo je sice to nejumaštěnější a nejzaprášenější, co jsem kdy viděl, ale místní parta na mě hned na začátku vyrukovala s mým technickým riderem (tj. tech. požadavky) vytištěným na papíře a já se rozplakal štěstím. Všechno šlo na indické poměry hladce, šéfka techniky nás pozvala na kafe a na jointa a v hledišti pak bylo nacpáno do posledního místa.
Jo, to jsem nezmínil, že když jsme se ubytovali, nastoupila herečka opět na recepci nechat se objednat na masáž. Recepční pohotově domluvili nějakého terapeuta v nemocnici a objednali jí rikšu. Zda byla vina na straně recepčních, rikšy či herečky, to nikdo nezjistí, nicméně rikša ji dovezl do nemocnice jiné. Protože herečka je herečka, nezalekla se ničeho, dožadovala se masáže dále. Víme jen z vyprávění, jak ji omývali bahýnkem a oleji a napájeli bylinnými odvary, prý to nakonec ani nebyla pořádná masáž. Ale alespoň nám ji umyli.
Představení pak ovšem bylo excelentní, vesměs hodnoceno jako vrchol festivalu. Vypili jsme aj nějaká piva, což je vždycky dobře. Jde se spát.
A o páté ranní je herečce zle. Vše nasvědčuje otravě jídlem, přeci jen je v Indii. Nakonec ji přesuneme do nemocnice. Naše produkční bude mít po celé téhle anabázi nastoupeno na svatořečení. V nemocnici mají nejprve podezření na infekci žaludku (cože?), ale pak herečka zmíní "masáž" a doktoři složí obličeje do dlaní. Ukáže se, že ona "masáž" byla očistná holistická "masáž", nějaká to Ajurvéda, rituál, na který se ztepilý Ind připravuje dva týdny. Takže žádná infekce, herečka se nám začala očišťovat.
Chuděru ji napíchli na kapačky a nechali si ji tam přes noc. Produkční u ní držela stráž (a k tomu od nás dostala do petky rum Hercules XXX), zatímco mi, nezvedení technici, jsme se vydali k moři.
Čapli jsme před hotelem rikšu, podali mu papírek se jménem pláže a vyměnili si široké úsměvy. Vítr ve vlasech, mouchy na zubech a kolem kokosový palmy. Cheche. Rikša nás vyplivl pár metrů od Indickýho oceánu a zmizel v džungli. Na těch několika kilometrech pláže, kam jen dohlédnem, jen my dva a opodál nezletilí, plaše se objímající milenci. Pan Mangel objeví v písku zakopanýho kraba a začne ho prudit, dokud krab nevyskočí z díry. To přiměje pana Mangele vyjeknout a vyskočit na palmu. Krab se zlověstně zdviženými klepety prchá do vln, pan Mangel je otřesen. Je třeba následovat kraba do moře.
Indický oceán je tu odporně teplý, má minimálně 25 stupňů. Skáčeme přes vlny, smějeme se a huby máme plný slaný vody. Mám tu snad vyprávět, jak skvělý je koupat se za horkýho dne v moři? Taky jsme našli kokos, prorazili ho rezavou tyčí a vychlemtali. Maličko zkvašenej, ale je únor, co bys chtěl? Rozbili jsme ho pak šutrem, seděli v písku a krmili vrány. No a pak jsme se vyškrábali na palmu pro čerstvej. Akorát jsem ho shodil ho panu Mangelovi na záda, pročež klel. A taky jsem si ten den přivodil úžeh (nebo je to úpal?) a celou noc pak proskučel v horečkách. Jenže - co jste dělali v únoru vy?
Tak a jsme zase v New Delhi (česky Dillí). Je tu nádhernejch šestnáct stupňů, smog a toulavý psi. Když nakládáme kufry do auta, seběhnou se psiska čtyři a tváří se až příliš přátelsky. Herečka by si je chtěla pomazlit a je jí to zamítnuto.
Bydlíme na český ambasádě, přes dvůr od Slováků. Interiéry jako v hotelu Horník ve Zlíně. Máme poslední den, jdeme ven!
