(tenhle text vznikl na zakázku pro časopis Světlo, kterým byl následně zamítnut pro nedostatečnou odbornost)
Celé to většinou začne nenápadně. Drandíte po břiše křížem krážem po místnosti, co to jde, koušete do všeho, co se vejde do pusy a spokojeně slintáte. Tu a tam něco dává smysl, ale smysl je pro dospěláky a na to máte dost času, teď je potřeba všechno ochmatat, poslintat a zbytečně nepřemýšlet, protože tohle období nebude trvat věčně. Kousnete do pantofle - nic moc. Požvejkáte kočce ocas - poměrně legrace, ale kočku to brzy omrzí. Tak se plazíte dál a narazíte na pikslu, která by se vešla do pusy, kdyby z obou stran nevedl drát. Chvilku se v tom šťouráte a najednou: "Cvak!" a všechno je jinak. Dospěláci spustí povyk, kočka spustí povyk, pes taky, neb má pocit, že se to sluší - a nejlepší na tom všem, že nic není vidět. Paráda.
Takže to zkusíme ještě jednou: "Cvak!" a všechno zase jinak! Povyk ustane, tři vteřiny ticha a pak se všichni otočí vaším směrem a povyk začne nanovo. Jasně, slintat do vypínače pod proudem je jen pro otrlý, ale život nebude pohádka, ba naopak, život má mít pořádnou voltáž hned od začátku.
Takže pro tentokrát mi to zatrhli, jenže tu zkušenost už vzít zpět nešlo. Rozumíš, kouzelná piksla! Kousnu do ní a věci zmizí a je slyšet jen křik bytostí balancujících na hranici existence. Kousnu znova a všechno je zpět, svět zachráněn. Jsem světovládce, pán nad bytím a nebytím, i když ještě kálím do plen. Tohle je na dobrý cestě, o tom žádná.
A pak jsem povyrostl, z šuplíku uloupil starou lupu a v obličeji se mi usadil hloubavý výraz. Popadl jsem sešitek, tužku a vyrazil ven, pevně rozhodnut prozkoumat každý aspekt existence vesmíru. Takže si to představte - dítě, lupa a jasný slunečný den. Nic nezůstane skryto paprskům smrti! Smrt a oheň přichází z nebes, nevěřící hmyze! Ovládám nekonečnou moc světla a tmy a do té tmy uvrhnu vše - a to včetně kočičího kožichu. Vše, z čeho se kouřilo, jsem zapsal do sešitku a zařadil do sféry svojí krutovlády.
Někdy v té době jsem se dočetl, že za všechno tohle můžou takoví prťaví brouci. Jsou tak prťaví, že ani nejsou vidět a taky létají děsně rychle. Experimenty se sítem na mouku teorii nepotvrdily, ani když jsem do pokusu zapojil trik s lupou a pokusil se brouky koncentrovat do jednoho bodu. Domníval jsme se, že se nevejdou dírou v sítu všichni najednou a pár se jich aspoň na chvíli rozplácne kolem. Brouci si ale prostě zvětšili díru v sítu, já z toho měl jen průšvih a částicový charakter světla zůstal neprokázán.
Uplynul zase nějaký čas a školní vzdělání vzalo mým pokusům punc experimentu a proměnilo je v čiré vandalství. Zábavu bylo třeba hledat jinde. A jelikož jsem byl pro opilství ještě příliš mladý, nezbylo než dát se na komedianství. Amatérské divadlo přinášelo v pubescentní společnosti jistý status a početné festivaly v okolních městysích byly zase záminkou pro opušťáky z hodin němčiny. Inscenovali jsme jednu Jiráskovu Lucernu za druhou a povyšovali se přitom nad spolužáky ze sportovní třídy.
Pro introvertního chlapce ale nebylo jeviště zdaleka ideálním biotopem. Vedle nesporných výhod má amatérské činoherní divadlo i jednu zásadní nevýhodu - je třeba vystoupit před spolužáky, učiteli a nohatou M. z nižšího ročníku, která se vám líbí. Je třeba jednat a mluvit a to vše podle předem dohodnutého plánu. A do toho vám do obličeje šajní všichni ti protivní prťaví brouci. Žádnej med, kamaráde!
Vzpomínal jsem přitom, jak jsem tenkrát kousal do vypínače a všechno na chvíli přestalo existovat a těšil jsem se na příští blackout, který nakonec vždycky přišel později, než měl. Přišel-li vůbec. Na vině byl starý pan osvětlovač a basa piv pod pultem. Jednou, na zkoušce, mě poslali do osvětlovačské kabiny zjistit, jestli starý pán jen spí nebo jestli skonal. Vklouzl jsem do dveří s nápisem "Regulace - nevstupovat!" a spatřil věci neuvěřitelné! Od zdi ke zdi táhl se obří, blikající pult s tisíci tlačítky, táhly a zlověstným nápisem "Osvětlovací technika Újezd u Brna". Mezi táhly spal pan osvětlovač, dočista zregulován.
V ten moment jsem uzřel svou budoucnost. Natáhl jsem se přes spícího muže v modré pracovní blůze a zahýbal umaštěným táhlem pod nápisem "Generál". A zase jednou se dostavil ten královský pocit moci. Dobře jsem věděl, proč se ono táhle jmenuje "Generál". Jen já bych tam napsal: "Bůh" nebo "God Magnificient" nebo jenom "GM".
O rok později mě už za pult posadili rovnou. Pan osvětlovač se zavřel pod jevištěm s basou piv a černobílou televizí a z daleké Prahy přijel zamračený vousatý muž (později jsem se dozvěděl, že to byl světelný designér), který mě začal zasvěcovat do tajů branže. Tohle je FHR, tohle je HHR, tohle je Lee 201 a tohle je rum (kombinace, se kterou jsem si vystačil dlouhé roky). Stal jsem se jednookým králem mezi slepci. Zatímco se zbytek vrstevníků pitvořil na jevišti, já mhouřil obočí nad řídícím centrem kosmické lodi, ve stmívačovně hučely fotonové motory a vedlejšího stolu tiše záviděl spolužák zvukař se svým směšným tlačítkem Play.
Tu a tam překazí člověku cestu za snem záchvat racionality. Většinou je to racionalita cizí, zpravidla rodičů či manželky. Nedovolí vám stát se popelářem, pak vám zatrhnou řidičák na motorku a nakonec vás pod falešnými přísliby dotlačí na technickou univerzitu. Takže od rána do večera rýsujete nesmysly a od večera do rána u piva zas plácáte nesmysly, aniž byste se ke štěstí posunuli o jedinou píď. Na chleba si vyděláváte nočními inventurami v Tescu, kde vás šikanují pokřivení zoufalci se zkaženým chrupem a do toho vám každej druhej podsouvá, jak si tenhle věk máte užít, že to jsou nejkrásnější léta života. Děkuju pěkně za takový vyhlídky.
Bůh ví, jak blbě to mohlo se mnou dopadnout, kdyby mi tenkrát kamarádka nesehnala studentský job století. Když jsem se dozvěděl, že budu štychovat v muzikálu, rozestoupila se oblaka a z nebe zasvítila baterie ACL parů. Oholil jsem tedy řídký vous a vešel do divadla, s pocitem posvátného štěstí. Přidělili mi olezlý Strand Cantata, který po rozsvícení smrděl jako včerejší ponožky ve fritéze, a ukázali na blondýnu na forbíně. "Sleduj, pejsku!"
Tak jsem sledoval a sledoval a Cantata topila, smrděla a pálila a já ty jizvy na předloktí nosil hrdě a vytahoval se na spolužáky, kteří se zmohli jen na bodné rány od kružítka. Někde na pozadí té slávy blednul poloprázdný index a než jsem se nadál, ze studií sešlo, naděje rodiny sešla z dláždené stezky do hlubokých bažin kumštu a skončila v temné sluji, v propadlišti, konkrétně v Propadlišti č.2, které se stalo doupatem štychařů a podobné verbeže. Měli jsme všichni mastné vlasy, kruhy pod očima a v kapse kalhot dlouhé papírky, parádní námět na esej "Můj první pracovní kolektiv".
A pak člověk štychuje ten stejnej špíl popadesáté. Při poslední písničce už nepláče a jen lituje, že si ke štychu vzal jen dvě piva a ne čtyři. Třpytící se tváře televizních hvězd se změnily v obyčejné upocené ksichty a o hlavách s fialovou trvalou, které přivážejí autobusy z bezejmenných měst, se vám zdají děsivé sny. Už je jasné, že štychař je jen červ a skutečná šlechta jeviště sídlí u pultu.
V tenhle moment člověku nezbývá, než potkat trochu štěstí. Nic vlastně neumíte, nikdo nemá čas vás to naučit a mamlase, co jednou štychoval Vondráčkovou, k pultu jen tak nikdo nepustí. Vaše jediná šance je pracovní kolektiv tak zpruzený, že mu je úplně jedno, když na první směně rozstřelíte čtyři žárovky a zapálíte oponu. Legrace musí být, takže sbíráte první ostruhy a za vámi zůstává spoušť, zpackaná představení a poblité šatny. A když pak zvednete kotvy a chcete to zkusit jinde, rádi vám dají ještě kladné doporučení, aby se vás rychleji zbavili. Je to pak moc hezkej moment, když se o deset let později vrátíte na místo činu jako ostřílený lightdesignér a vás si pořád pamatují jen jako lumpa, co nalil pivo do pultu a znečistil pánskou šatnu.
A tak ze mě časem udělali šéfa osvětlovačů, protože jeden kolega kradl, druhý hajloval a třetí tam nikdy nebyl. Přišla první svícená zkouška, režisér křičel, scénograf radil, figurant spal, já se třásl a jevištní mistr na inspici balil třetího jointa. Generálkový týden je sezóna hněvu a ten hněv padal a padal, až spadl na moji hlavu. Když je ale člověk mladej a plnej iluzí, snese i pořádnej kartáč, dělá to přece pro svoji budoucnost. Až se jednou ožením, ocelový nervy jako když najdu.
Moc pěkný časy to byly. Útulná a smradlavá osvětlovačská kabina, otevřenej účet v divadelním baru a jistota stravenek na konci měsíce. V divadle znáte každej šroubek, vrátná ví, jak se jmenoval váš první pes a v každým scénáři jsou vyznačený místa, kdy si stihnete dát cigáro na pavlači nebo dojít pro pivo.
Obyčejný pracovní den začíná v jednu odpoledne kocovinou. Kafe a dlouhý dumání nad smyslem světa ve sprše, denní tisk v tramvaji a "Dobrý den, pane Špetlík" vaší oblíbený vrátný. Oběd a první pivo. Připravit večerní představení, rekord je za 36 minut, druhý pivo, třetí pivo. Pak přijde zvukař, strčí minidisk do přehrávače, prohlásí, že je připraven a jde si pro svoje první pivo.
"Tak jedem, tmu v sále, prosím."
Stiskni GO, stiskni ještě jednou, jdi na cigaretu, stiskni GO sedmkrát, dojdi pro pivo, stiskni GO, stiskni pivo, dojdi pro GO, jdi na cigaretu, požádej zvukaře, ať zmáčkne GO, až řekne voják "pane purkrabí" a dojdi pro pivo zvukařovi, stiskni GO, režisér tluče pěstmi do skla osvětlovačské kabiny, pokrč rameny a stiskni GO. Potlesk, světlo v sále, zvukař nese pivo. Vypnout stroje, sejdem se na baru, rumy pro celej stůl a společná plavba mořem marnosti až k branám úsvitu. Jó, chlapi se maj!
A tahle fáze je největší past na životní dráze osvětlovače. Tohle rozteklý, přivožralý štěstí, který polyká roky života jak játrový knedlíčky. Člověk se ani nenaděje a je z něj napruzenej plešatící strejc s inventárním číslem vytetovaným na pravý půlce svýho povislýho pozadí. Je to cesta do pekel a je moc pěkně polstrovaná. Někdo v sobě najde morální sílu, nezetleje a stane se legendou, někoho cepuje trpělivá žena a někdo dá včas výpověd a jde si po svých. Já si dal to poslední.
Život na volné noze bývá mocně idealizován všemi zaměstnanými. Ano, výhody jsou prokázány. Především se každý večer opíjíte s jinými lidmi, což je změna oproti partě, ve které už podvanácté probíráte zájezd do Svitav a znáte dětská traumata všech diskutérů. Dalším fajn aspektem nezávislosti je, že když máte v diáři měsíc volna, můžete jet do Indie chytat bronz a tyfus a nikdo vás neprudí, že vám došla dovolená. Ale především - jste mimo kastovní systém obří organizace, do práce vám nikdo moc nekecá a tvůrčí ambice mají zelenou. Takže se časem nabalíte na nějakou zpovykanou bandičku ambiciózních umělců ve vývinu a rozjede se drkotavá road-movie za slávou. Potud výhody.
Jakmile se ale dáte do holportu s umělci, co to myslí vážně, začíná teprve skutečná dřina. Den začíná už ráno. Oběd je až k večeři, když všechno klapne, jinak dojde na chipsy v nonstopu Kobra. Světlo v sále, vypnout stroje a na pivo? Zapomeňte. Hodinu balit, všechno naložit do rezavý dodávky, vyložit u režiséra ve sklepě a pak teprve hledat nonstop. Fixní plat jednou měsíčně? Zapomeňte. Granty přijdou letos zase až v květnu, takže se setsakramentsky hodí, že vám v bývalý práci ještě pořád nalejou na sekeru. Za zájezd do Polska sice budou dva litry, ale je to den cesty tam, den práce, den cesty zpět a den kocoviny, protože co kdybysme tu Zubrowku už teď? No a v létě do divadla nikdo nechodí, takže nakonec do tý Indie jedete proto, že se tam najíte levnějc. A když vám staří kolegové pak závidí, že jste projel kus světa, už neví, že v New Yorku, Londýně, Seoulu nebo Reykjavíku jste viděli jen letiště, hotel a divadlo.
Jo, pravda, může to být velikánská jízda a budete moct vyprávět vnoučatům o tom, jak si jedna herečka v Indii chtěla zajít na masáž a podobné anekdoty, ale stejně jednou přijde den, kdy budete muset přibrzdit, abyste se vnoučat vůbec dočkali. Osvětlovač nachází první šedivé vlasy a znovu se nachází na rozcestí. Od toho bodu je už každá varianta příběhem sama o sobě. První rezignuje, stane se opět zaměstnancem a dál se realizuje v rodinném životě. Druhý opraví střepy, které se mu za ty roky nastřádaly ve sklepě a otevře si rentálovku. Třetí pokračuje ještě deset let a pak zemře na cirhózu jater kombinovanou s infarktem a samovznícením. Čtvrtý se na zájezdu do Polska obrátí na víru a stane se poustevníkem v hlubinách Kunratického lesa.
Ten pátý jsem já a nevím, co se mnou bude.
