Ruská řeka je široká, teče pomalu a líně a po její hladině tu a tam obličejem dolů plavou špatné zprávy. Na břehu se choulí se v šedivých kabátech Michal Zahálka a Martin Špetlík, mhouří šedivé oči a pijí vodku.
„Podívej, racek.“ povídá Zahálka a ukáže špinavým prstem na připlouvající mrtvolu.“
„Racek.“ zabručí Špetlík.
„Koupím ti celou láhev, když o něm napíšeš.“
„Je to mrtvý racek…“
„Celou láhev, drahý příteli.“ usměje se lišácky Zahálka a zmizí mezi cáry mlhy.
Ruka se Špetlíkovi sama sevře v pěst. Vstane a pochmurnou chůzí vstoupí do ledové řeky. Krok za krokem, dokud nad na hladině nezůstane plavat jen jeho děravá čepice.
Představení vznikající v ponuré kobce pražského divadla Radar obvykle trpí jedním a tím samým neduhem - těžkou a neléčitelnou agorafobií. Co v domácí stísněné noře působí živě, poeticky a snad až sladce, se pak na velkém jevišti smutně krčí s elegancí právě vyoraného krtka. Po obrovském, legendárně nehostinném jevišti Sálu Josefa Čapka tak visí sešité fragmenty záclon, materiálu, který je na amatérském divadle tolik oblíben pro dvě neoddiskutovatelné kvality – jsou levné a hnusné. V samém kraji zorného pole se krčí několik haluzí jako připomínka nekonečných březových hájů, nicméně ani hrubě zelené nasvícení jim nedodá na životě. Přibližně o půl kilometru dál, před forbínou, máme kouzelné molo na břehu jezera, z některých diváckých míst viditelné, z většiny už jen domyslitelné. A pozor, už je tma, jdeme na to.
Ač v divadle jinak hrubě nevzdělán, vím, že očekávat od Racka frenetickou jízdu na kolotoči není vhodno. Takže se zodpovědně naladím se do příslušného diváckého módu, zcela připraven nechat se omílat vlnami introspekce a litovat nejen postavy, ale i sebe. Jenže se nějak nekoná ani jedno. Pestrá kombinace přístupů k činohernímu herectví je v některých momentech sympatická taškařice, ale daří se jí jediné – všechny postavy jsou snad ještě nesympatičtější, než původně zamýšlel autor a jistou pochopení a náklonnost lze chovat jen k postavě Mášy, která se nalévá vodkou nezávisle na denní době, což je hronovskému divákovi přirozeně blízké. O temporytmu představení se hovoří velmi těžko, neb v inscenaci prakticky nebyl žádný naměřen a pauzy mezi replikami jsou někdy až rusky velkorysé.
Vše naštěstí, jak už tomu pokaždé bývá, zachrání vložky z říše divadla poezie. Nebo muzikálu. Nebo besídky. Zde se s dotazy na interpretaci doporučuje obrátit na odborníky a v mezi čase si jen rytmicky poklepávat nožkou. Vše je sice pomalé, ale za to dlouhé. Trpělivý divák je ovšem v závěru odměněn pohledem na pánskou řiť a všechno tak dobře dopadne.
Čechovovy postavy se nemají dobře a do jeho dramat vstupují jen proto, aby se měly ještě hůř. Nezbývá, než ocenit důslednost režiséra, se kterou tuto zkušenost zprostředkuje divákům.
PS: O světelném designu inscenace se zmiňovat nebudu, neb bych se o něm musel zminít, což nechci – pomožme si, jak je špatným zvykem, citátem od pana Wericha: „Když už jednou člověk svítí, tak by měl koukat, aby svítil, protože až zhasne, bude mu to koukání k prdu.“
Autor není teatrolog, nýbrž osvětlovač a neměl by už nikdy psát recenze.
