Sczcezin, Poland

Člověk by si jen tak vykračoval po cestičce a koukal, kde ukrást třešně, ale on se vždycky něco musí přihodit. Ne, že by nebylo třešní, to ne. I višní je víc, než se do pupku vejde. Jenže je to skoro tak, jako by ta pohádka, kterou tenhle šlověk píše, trpěla hysterickým strachem ze všednosti. Takže tu máme plůtky, ploty, vosy, sršně, ježky, vzteklé psy a protivné kočky a sousedy s vidlemi. S ostrými vidlemi, zaostřenými na váš docela hezky tvarovanej zadek.

A tak jsem si zase vyrazil pěkně na výlet, mrzne, kulky mi cinkaj o sebe jak viktoriánská zvonkohra a z měsíce visej rampouchy. Do vlaku se v poslední vteřině vrhám flopem, průvodčí oceňuje styl a hrdě hlásí, že jedeme na Berlín, ačkoli potřebuju na Žilinu. Oceňuji humor lízátkem z píčou, co jsem onehdá dostal od Nikolky, ale průvodčí ho nedostane ani náhodou, takovou rekvizitu si musím nechat pro štěstí, proto mu dám jen facku a jdu chrnět do kupé, neb mám místenku a kocovinu.

Ve Szczecině sněží, opilci krasobruslí po chodnících a Honzík sedí v koutě a stydí se, ačkoli by to uměl lépe. Králíci dupou dál, navzájem se zadupávají do země a hrají mariáš, Poláci jim druhý den postaví pomník. Letos se hrdinů nedostává.

“Wer?”

“Der grosse Stricker.”

“Na ja, der grosse Stricker!”

V Berlíně na Hauptbahnhof mi přátelé přejí dobré časy, nastoupím k úplně cizímu pánovi a jedem na Bielefeld.

A dál už je to tajné.

The Landing Zone.

Jumbo společnosti Air France přistává na letišti Karla Góla, obří černoši ospale mžourají a v uších jim cinká Asleep From Day. Venku svítá a chčije. Pan vlk je vzrušen, země pod nohama je Starý svět, voda v záchodě se tu zcela jistě točí opačným směrem a všechno je Staré a Dobré. Pochoduje terminály, ospale se šklebí na celníky a mává jasně oranžovým kufrem. V kufru je sušená ryba a mokré prádlo. Past na celníky. Ti zvědavě krouží kolem dokola, touží se podívat dovnitř, skřípají zuby a nemohou usnout touhou, koneckonců, jsou ve službě, a tak dál krouží a nalétávají ze všech stran, čichají, co mohou, protože tuší, že uvnitř je sušená ryba.

"Fish, fish, fish, fish, fish, eating fish!"

To ráno, o den dříve. Sunny a Christine mě vezou do Sudbury na letiště, je strašidelně slunečný den a na Dreamer's Rock se sluní medvědi s tygry. Opakujeme si stará učení, dnes to bereme velmi vážně, kmen Odawa vysílá do Evropy misionáře. Mám za úkol učit evropské domorodce rozumět světu kolem sebe a uvnitř sebe. A uloupit recept na svíčkovou.

Ráno poté stojím na Kulaťáku, kolem se míhají lidé, rozmazaní svými povinnostmi na barevné šmouhy. V baťůžcích na zádech si nosí vlastní maličké vesmírky a vztekle brblají, protože kolem piští a švitoří hejna dětí, hrají si s plchy a nechtějí jíst zeleninu. 

Pšenda je doma, v Hešpekupše. Den předtím přiletěl z Japonska, je zmatený, ale rád mě vidí. Jsem doma a všechno je Staré a Dobré.

Manitoulin Island, Ontario, Canada

Lítají tu všude mouchy. Pomalu a líně mi křižují nad hlavou. Cosi to znamená, ale nikdy jsem nepřikládal velký význam podobným znamením. Nad strýcem Horácem kdysi kroužilo sedm supů, a pak se ukázalo, že je už tři dny mrtev. Do obchodu s chlastem konečně dovezli Plzeň. Koupil jsem jich šest, levně. Smelly Kat koupil lahev píčovice, aby zakalil svůj indiánský zrak. Joe čtyřicet lahváčů. Zítra makáme od desíti a Joe už ví, že nedorazí, a předem se stydí. Vyprávím mu o české zemi a o rumu, ale Joe neposlouchá, už se vidí ožrale se potácející rezervací. Má zasněný výraz a mlaská.

Sunny a Joe mě zasvěcují do starých učení kmene Odawa, do orální historie Severní Ameriky. Do studijní skupiny přibrali i Gregoryho, což je kanadskej písničkář, zřejmě nějakej odvar Glena Hansarda. Gregory jezdí na velkém motocyklu se svou přítelkyní Lisou, která má krásné zrzavé vlasy a v kožený bundě je docela frajerka, narozdíl od Gregoryho, kterej je ale jinak prima chlapík, jen se nedokáže zbavit konceptu dobra a zla. Což mě rozčiluje, neb se neustále vyptává na kraviny a hovor díky tomu brzy skončí v bahně frázovitého plácání. Jenže on to má těžký, musí psát písničky, to není sranda, on se nemůže dobrat k jádru věci ve dvou slokách, jeho svět zkrátka vyžaduje refrén.

Orální historie severoamerických indiánů sahá kamsi do poslední doby ledové. Některé jazyky mají stále ještě výraz pro mamuta a nejstarší legendy mluví o skupinách "prvních lidí" žijících pod hranici ledovce, kde se všichni měli dobře, obzvlášť poté, co ledovce roztály, a množili se a prospívali a lovili a kouřili a stavěli pyramidy a dováděli a pak přijeli Vikingové, což bylo ok, jenže pak připluli nemytí Španělé a 95 procent indiánů umřelo na mor, neštovice a tyfus, odhadem tak padesát miliónů, takže byl všemu konec, haldu jich povraždili Španělé a Angličani, a většinu těch, co zbyli, circa 250 kmenů, kolem roku 1900 sestěhovali kamsi do Oklahomy, kde jich taky moc nepřežilo, protože tam nebylo co lovit a čočku je nikdo pěstovat nenaučil, a aby byla jistota, všechny duchovní vůdce zavřeli do jednoho vězení, aby byl klid. Což byla v jistým úhlu pohledu celkem klika, protože tihle dědci tam spolu deděli na zadku a neměli do čeho píchnout, tak si povídali a porovnávali legendy a kompilovali orální historii, a ačkoli jich nejmíň půlku popravili či jinak vydusili, spousta jich nakonec vyšla ven a tak si o tom dneska můžou povídat, pokud se příliš neožerou.

Část autorit trvá na tom, že by se učení neměla předávat bílejm tvářím, zbytek argumentuje, že na stupni opálení nezáleží, z čehož mám radost, neb mám spálenej sosák a bílou prdel a něco takovýho aby mi stálo v cestě za věděním, no to bych se na to vykašlal. Ale všichni se shodují na tom, že je to orální tradice, něco, co musí jeden člověk vyprávět druhýmu, žádný poznámky (hurá) a žádný knížky (jupí). A ptejme se a pochybujme. Žádná víra, žádný psí tance kolem symbolů, žádný chrámy. Ale sluší se občas někde položit trochu tabáku pro naše předky, protože to tu nezbourali a nevypálili a nevyžrali. To oni rádi.

V pátek byla derniéra Jiis Gizhigat - Turnip Day. Naposledy jsem zatančil svůj tradiční tanec před vyprodaným hledištěm a vydal se do noci opatrně slavit. Takže ve zkratce:

Pil jsem whisky. Jen whisky. Irskou.

Jezdil jsem na koni. Jmenoval se Johnny a nebavilo ho to.

Tabitha se tradičně vylila milijónem lahváčů a povídala, že jsem hezkej a pěkně voním. Nepěkné.

Josh veřejně sežral čtyři hmyzy, pátý mu několik hodin visel na rtu. Nepěkné.

Barry Beaver je Barry Bobr.

Pak byla sobota a na pláži v Michael's Bay mlha. Z písku hrad a lejno mezi smrčky.

Let's go to Wabacock!

Onoho vlahýho večera, sobota to byla, jsem vyvalili pupky u Audrey na verandě. Audrey je obří hyperspolečenská dáma ve středních letech a její domek je neoficiálním společenským centrem. Na verandě už asi týden bydlí pes. Nikdo neví, odkud přišel, ale je mu tam dobře a nelze se ho zbavit. Týden na to se sbalí a osquatuje verandu na druhém konci vesnice. Jeho motivy jsou neznámé. Oné soboty jsme ovšem po jeho vzory vyvalili pupky a spokojeně mžourali do zapadajícího slunka.

Jak pomalu přibývalo prázdných plechovek od piva, hovor nabýval na rychlosti a brzy se odpoutal od orbitu kol současných událostí, aby zmizel kamsi do vesmíru náhodných impresí, vzpomínek a sentimentalit vůbec. Po úsměvném průletu souhvězdím mladických traumat a ztracených romancí několikrát obkroužíme zhroucenou hvězdu dětských vzpomínek a vystřelíme do volného prostoru dlouhých pomlk.

V jedné z nich Adam odložil pivo a prolomil zamyšlené ticho.

“You guys ever heard about Wabacock?”

“Waba-what?”

“What-cock?”

“What-what?”

“Wabacock.”

Adam, nejmenší a nejširší z mých rudých bratrů, se rozlil do křesla, odpudivě si odkašlal a spustil. Hovořil velmi vážným, až zasněným tónem, o dnech, kdy byl ještě maličkým hubeným indiánkem. O dnech, kdy chodíval se svým dědečkem na východní břeh ostrova sbírat byliny. Vyprávěl o kamenité pláži, stolových skalách těsně pod hladinou jezera, o oranžovém měsíci vycházejícím nad hladinou.

Adam je poněkud obhroublý charakter, nikoli nevzdělaný, však notně zpustlý. Touto hodinou obvykle se značným hlukem vyzvrací dvacet piv, zahaleká: “Let's party!” a vydá se najít svou lahev Jima Beama.

Ale onu sobotu seděl, vyprávěl a leskly se mu oči. Vyprávěl o Wabacocku, tajné pláži na východním pobřeží. Ostatní jen pozorně poslouchali a občas vážně zamumlali: “Mmm... Wabacock.... Wabacock...”

Několik dní na to přišlo to ukrutné horko. Vlhké a dusné horko, jak už tomu na Velkých Jezerech bývá. Seděli jsme pod stromem před Creation Centre, otírali pot z čela a funěli. Řeč byla o nezvedených klimatických poměrech a zpocených kulkách. Zmínil jsem, že jsem si letos ještě pořádně ani nezaplaval a jak je mi za to studno, načež mí rudí bratři pokývali hlavou. 

Ptám se, jestli někdo neví o nějaké dobré pláži. V ten moment se Adam probral z dřímotu a zahalekal: 

“Let's go to Wabacock then!”

“What-cock?”

“Let's go to Wabacock!”

O půl čtvrté odpoledne skončilo představení a já, Ash, Johnny Miikanote, Josh a tlustej Adam jsme naskákali do Ashleyho odřenýho rezavýho trucku a vyrazili. Cestou jsme vybavili expedici bednou piv, párkama a kusem hovězího a s křikem “Let's go to Wabacooooock!” zmizeli v oblaku prachu na Kaboni Road.

Kaboni Road se po deseti kilometrech změní v kamenitou cestu kolem štěrkových dolů, pak několik tajných odboček, až nakonec odbočíme dírou v křoví směrem na východ. Kolem prskají zuřící veverky a na kapotu se lepí chomáče pavučin, dokud se po několika minutách křoviska nerozestoupí a před námi se otevře obří modrá plocha Huronského jezera. 

Všichni posvátně vydechneme: “Wabacock!”

Adam se pyšně rozkročí na vybělených valounech a obřadně prohlásí: “Welcome to Wabacock!”

Pláž je sotva dvěsta kroků dlouhá, snad deset metrů široký pás počasím ohlazených kusů opuky, od malých oblázků až po obří pláty, ze kterých jsem si postavil ledničku na piva. Pár kroků od břehu už tvoří dno obrovská opuková plošina, voda sotva po kolena. Následující večer tu budeme Barryho Beavera učit plavat. Barry je z kmene Cree, prérijní indián. Ač bobr, vody se bojí.

Po asi tak sto metrech plošina konči a dno se propadá o dva metry, na severní části je ještě jedna plošina v poloviční hloubce. Přípravka pro prérijní indiány.

Voda je chladnější než v jezerech na ostrově, chladnější než v zátoce Wikwemikong. A vlny víc než solidní, když se trochu zvedne vítr. Indiáni mají radost, že umím plavat, a s křikem se cachtají jak hejno ožralých lachtanů.

Když mě voda konečně omrzí a vypotácím se na břeh, Josh už na klacku opéká maso. Obscénně kývá svou svačinkou nad ohněm jak zpola ztopořený penis pod hladinou. 

“Wabacock. Where all cocks are wobbly.”

Cestou zpátky žvýkáme zpola syrové maso a po bradách nám teče šťáva, sedíme vzadu na kapotě a vlasy pomalu schnou ve větru. Je nejvyšší čas vyrazit do Ruin a připravit večerní představení.

...

Následující den strávíme odpoledne v Manitowaning Bay. Z druhého břehu nás dalekohledem pozorují dvě dívky (nelze to na tu dálku rozeznat, proto doufáme, že jsou to dívky). Joe Burnt, Josh Peltier, Johnny D. a já. Tři malí, hnědí, ovální a jeden vysoký, hubený a růžový. A všichni brumláme, že tohle zkrátka není jako Wabacock. Kdepak, Wabacock je jen jeden.

Večer po představení za mnou přijde Joshua a zašeptá ono zaklínadlo:

“Let's go to Wabacock!”

A tak zas jednou naskáčeme do Adamova obřího 4x4 a vyrážíme do lesa. Už je dávno tma, v batohu mám lahev australskýho cabernetu a zbytek party sedí na krabicích toho odpornýho výblitku, kterej tady prodávají pod značkou Budweiser. Na jedný z krabic sedí Barry Beaver a mlčí. Barry má z vody strach.

(a jestli se Barry Beaver utopil to se dozvíme příště)