Všechno se tváří, že to klapne. Sedím na letišti a čekám na zpožděnej aeroplán od Wizzairu , mám lístek do sekce "dobytčák". Prý to probíhá tak, že ke gejtu naběhnou popoháněči s tyčema a těma lifrujou nás, plebejce, do útrob těch rezevejch vraků pilotovanejch strejcema, co je vyhodili z práškovací eskadry "Šumák". Moc se těším, lítání už mě pomalu přestávalo bavit.
Ale popořádku, jo?
Bylo pondělí večer, venku hnusně, že by kunu nevyhnal a strejda Bubák mi zavolal, že stojí před domem. Nu co? Políbil jsem ženu, oblékl kabát, hodil pušku přes rameno a vyrazil. Jednou to přijít muselo, neplač drahá, do jara jsem zpátky. Z nebe té noci padalo leccos, snad se Pánubohu špatně udělalo. Díváš se na to a nechápeš, že na týhle planetě vůbec vznikl život.
Suneme se do kopce v našem děravým tanku a skřipeme zubama. Má to něco do sebe, vydávat se na druhou stranu Hnusných Hor v týhle plechovce. Micina je přibližně dvacet let starej Transportér - těžko se to určuje, je totiž sešitá ze dvou havarovanejch dodávek, z nichž minimálně jedna byla sanitkou. Motor má ze třetí. Některý části za sebou mají tři čtvrtě milionu kilometrů včetně pobytu v předpeklí, zrcátka má už tak dvanáctý a nádrž je promáčknutá od kance, kterýho jsem trefil předloni na dálnici u Vyškova. Pohromadě to drží díky dobrý karmě a několika kilometrům gaffy. Trik je v tom, že řekneš pár hezkejch slov, nastartuješ a jedeš tisíc kiláků napříč Evropou, a tyhle hezký slova strejda Bubák řekl, takže raz dva tři a frčeli jsme.
Měl jsem tou dobou solidní horečku, pekelnou rýmu a v krku mě bolelo tak, že jsem přišel o svou jinak neutuchající chuť na pivo. Takže jsem se tak nějak klepal v polospánku na sedadle spolujezdce a mumlal ze spaní něco o hořících stromech a tříhlavejch psech. Tu a tam Bubák zastavil, natáhl se vzadu na matraci a spal, dokud teplota v autě neklesla pod nulu - poznal to tak, že jsem se rozklepal, až začala ze strochu padat rez.
Druhej den odpoledne jsme dojeli do Rotterdamu. Viděli jsme tři králíky a tank. Za mě dobrý, jedem dál. Někde o kus dál na pobřeží kotví loď, v lodi postýlka, v tý postýlce teplo a v tom teple já. Nohy v suchu, pomalý houpání a k tomu ta deska Biosphere o japonskejch atomovejch elektrárnách. Čistej bliss. Ráno vstyk, sprcha hej a z lodi ven šup.
Takže Londýn. Jak známo, do centra tu moc aut nepouštějí, a když už, tak rozhodně ne smrdivraky typu Micina. Čím blíž jsme Temži, tím víc rozruchu budíme a mě trochu mrzí, že strejda Bubák přelepil nápis ROADKILL! na přídi signalizující místo, kde jsem to onehdá opřel do toho kňoura. Naše důvěra v navigační systém Bum-Bum je bezmezná, takže zanedlouho zahýbáme vpravo kolem BigBenu, kolem jen černý taxíky a červený double-deckery a na střeše tiše bimbá šest hliníkovejch trubek přikurtovanejch k zahrádce. Londýne, pojď mi.
Cílová destinace je Southbank Centre, prestižní štace pár minut od galerie Tate Modern, přímo na břehu Temže u Waterloo Station. Všude po nábřeží plakáty a letáky se jménem naší party, Londýn je evidentně nažhavenej na dobře zahuštěnej českej špíl. Zaparkujem a jménem celého Království nás tu vítá šéf techniky Bill. Billa jsem podle mailové korespondence šacoval na padesátiletého střízlíka s brýlemi a zažloutlými zuby. Mýlil jsem se. Bill je zavalitá dáma s nakažlivým úsměvem a nejvíc připomíná Janis Joplin, která se nepředávkovala herákem, ale nechala kariéry a prodává v lahůdkách na Smíchovským nádraží. Tohle bude dobrý, říkám si.
Bydlíme na český ambasádě, což je železobetonovej protiatomovej bunkr ve jinak výhradně klasicistní zástavbě. Našemu národu to v očích ostrovanů dodává evidentně vážnosti. Uvnitř království kvalitního umakartu a duch dávno mrtvejch diplomatů. V zásadě výhra.
Nebudu tu nikoho nudit popisem příprav akce. Jsme tu za hvězdy (bez legrace, na plakátech a na titulce festivalovejch brožurek je blonde bombe Vacovská z Plzně) a jsou na nás dobře připravený. Já na ně taky, takže jsme to tam zas jednou namrskali, poladili a naklipali a já to moh jít kotlit. A taky že jsem šel a dobře kotlil. Koneckonců, byl to pak docela kotel a tak to mělo bejt. Bylo vyprodáno, tekly slzičky a dobře to dopadlo. Venku pršelo a mně technici prozradili, kam se chodí na pivo. Jo, přesně tak, už mi bylo líp. Hole In The Wall je kouzelná putyka pod nádražím Waterloo. Smrdí to v ní rozlitým pivem a plísní, záchody navlas stejný jako v turnovský nádražce a kolem se vždycky najde někdo, kdo vám rád dá přes držku. Láduju do sebe rychle větrající lokální chcanky a slzím štěstím. Pak ještě klobása na Charing Cross a hupky dupky do peřin.
A pak ráno, šedivý a marný jak lidskej život sám, vstávat se nemusí, do práce až na pátou a tak se zavrtám pod peřinu a tam se dlouho směju. V Tate Modern je Paul Klee, to já zas rád a strejda Boháč taky a aj Bubáka se ženou tam potkáme a já z toho mám radost a to mi na chvíli vystačí. Pak divadlo, pivo v Díře a klobása na Charing Cross, protože já mám rituály rád. V sobotu (už?) jdu do vědeckýho muzea, slíbil jsem to malýmu Špetlíkovi v mojí hlavě, mají tam totiž starý letadla a starý žárovky a rakety a vůbec. A ještě divadlo a ještě pivo v Díře.
Tak nakonec všechno uteklo, v neděli počtvrté vyprodáno a místo do Díry vyrážím na letiště. Kdybyste někdy chtěli v Londýně využít společnosti Easybus, nečiňte tak ze dvou důvodů - za prvé: jakkoli chtějí po cestujících, aby byli na místě už 10 minut před odjezdem, samotný bus se neukázal ani 28 minut po plánovaném odjezdu a uvedený telefon byl nedostupný. A za druhé - žádný jejich bus už ani nepřijede, neb jsem ho na letišti (kam mě dovezli nějací Poláci jejich Golfem) v návalu vzteku zapálil. Jak jsem přišel k Polákům v Golfu, to si nechám pro sebe. Panslovanská soudržnost v tom roli nehrála. Smrt Easybusu ještě jednou a vyrážku k tomu.
Ve čtvrtek letím do Indie. Stay tuned, bejby.
Ale popořádku, jo?
Bylo pondělí večer, venku hnusně, že by kunu nevyhnal a strejda Bubák mi zavolal, že stojí před domem. Nu co? Políbil jsem ženu, oblékl kabát, hodil pušku přes rameno a vyrazil. Jednou to přijít muselo, neplač drahá, do jara jsem zpátky. Z nebe té noci padalo leccos, snad se Pánubohu špatně udělalo. Díváš se na to a nechápeš, že na týhle planetě vůbec vznikl život.
Suneme se do kopce v našem děravým tanku a skřipeme zubama. Má to něco do sebe, vydávat se na druhou stranu Hnusných Hor v týhle plechovce. Micina je přibližně dvacet let starej Transportér - těžko se to určuje, je totiž sešitá ze dvou havarovanejch dodávek, z nichž minimálně jedna byla sanitkou. Motor má ze třetí. Některý části za sebou mají tři čtvrtě milionu kilometrů včetně pobytu v předpeklí, zrcátka má už tak dvanáctý a nádrž je promáčknutá od kance, kterýho jsem trefil předloni na dálnici u Vyškova. Pohromadě to drží díky dobrý karmě a několika kilometrům gaffy. Trik je v tom, že řekneš pár hezkejch slov, nastartuješ a jedeš tisíc kiláků napříč Evropou, a tyhle hezký slova strejda Bubák řekl, takže raz dva tři a frčeli jsme.
Měl jsem tou dobou solidní horečku, pekelnou rýmu a v krku mě bolelo tak, že jsem přišel o svou jinak neutuchající chuť na pivo. Takže jsem se tak nějak klepal v polospánku na sedadle spolujezdce a mumlal ze spaní něco o hořících stromech a tříhlavejch psech. Tu a tam Bubák zastavil, natáhl se vzadu na matraci a spal, dokud teplota v autě neklesla pod nulu - poznal to tak, že jsem se rozklepal, až začala ze strochu padat rez.
Druhej den odpoledne jsme dojeli do Rotterdamu. Viděli jsme tři králíky a tank. Za mě dobrý, jedem dál. Někde o kus dál na pobřeží kotví loď, v lodi postýlka, v tý postýlce teplo a v tom teple já. Nohy v suchu, pomalý houpání a k tomu ta deska Biosphere o japonskejch atomovejch elektrárnách. Čistej bliss. Ráno vstyk, sprcha hej a z lodi ven šup.
Takže Londýn. Jak známo, do centra tu moc aut nepouštějí, a když už, tak rozhodně ne smrdivraky typu Micina. Čím blíž jsme Temži, tím víc rozruchu budíme a mě trochu mrzí, že strejda Bubák přelepil nápis ROADKILL! na přídi signalizující místo, kde jsem to onehdá opřel do toho kňoura. Naše důvěra v navigační systém Bum-Bum je bezmezná, takže zanedlouho zahýbáme vpravo kolem BigBenu, kolem jen černý taxíky a červený double-deckery a na střeše tiše bimbá šest hliníkovejch trubek přikurtovanejch k zahrádce. Londýne, pojď mi.
Cílová destinace je Southbank Centre, prestižní štace pár minut od galerie Tate Modern, přímo na břehu Temže u Waterloo Station. Všude po nábřeží plakáty a letáky se jménem naší party, Londýn je evidentně nažhavenej na dobře zahuštěnej českej špíl. Zaparkujem a jménem celého Království nás tu vítá šéf techniky Bill. Billa jsem podle mailové korespondence šacoval na padesátiletého střízlíka s brýlemi a zažloutlými zuby. Mýlil jsem se. Bill je zavalitá dáma s nakažlivým úsměvem a nejvíc připomíná Janis Joplin, která se nepředávkovala herákem, ale nechala kariéry a prodává v lahůdkách na Smíchovským nádraží. Tohle bude dobrý, říkám si.
Bydlíme na český ambasádě, což je železobetonovej protiatomovej bunkr ve jinak výhradně klasicistní zástavbě. Našemu národu to v očích ostrovanů dodává evidentně vážnosti. Uvnitř království kvalitního umakartu a duch dávno mrtvejch diplomatů. V zásadě výhra.
Nebudu tu nikoho nudit popisem příprav akce. Jsme tu za hvězdy (bez legrace, na plakátech a na titulce festivalovejch brožurek je blonde bombe Vacovská z Plzně) a jsou na nás dobře připravený. Já na ně taky, takže jsme to tam zas jednou namrskali, poladili a naklipali a já to moh jít kotlit. A taky že jsem šel a dobře kotlil. Koneckonců, byl to pak docela kotel a tak to mělo bejt. Bylo vyprodáno, tekly slzičky a dobře to dopadlo. Venku pršelo a mně technici prozradili, kam se chodí na pivo. Jo, přesně tak, už mi bylo líp. Hole In The Wall je kouzelná putyka pod nádražím Waterloo. Smrdí to v ní rozlitým pivem a plísní, záchody navlas stejný jako v turnovský nádražce a kolem se vždycky najde někdo, kdo vám rád dá přes držku. Láduju do sebe rychle větrající lokální chcanky a slzím štěstím. Pak ještě klobása na Charing Cross a hupky dupky do peřin.
A pak ráno, šedivý a marný jak lidskej život sám, vstávat se nemusí, do práce až na pátou a tak se zavrtám pod peřinu a tam se dlouho směju. V Tate Modern je Paul Klee, to já zas rád a strejda Boháč taky a aj Bubáka se ženou tam potkáme a já z toho mám radost a to mi na chvíli vystačí. Pak divadlo, pivo v Díře a klobása na Charing Cross, protože já mám rituály rád. V sobotu (už?) jdu do vědeckýho muzea, slíbil jsem to malýmu Špetlíkovi v mojí hlavě, mají tam totiž starý letadla a starý žárovky a rakety a vůbec. A ještě divadlo a ještě pivo v Díře.
Tak nakonec všechno uteklo, v neděli počtvrté vyprodáno a místo do Díry vyrážím na letiště. Kdybyste někdy chtěli v Londýně využít společnosti Easybus, nečiňte tak ze dvou důvodů - za prvé: jakkoli chtějí po cestujících, aby byli na místě už 10 minut před odjezdem, samotný bus se neukázal ani 28 minut po plánovaném odjezdu a uvedený telefon byl nedostupný. A za druhé - žádný jejich bus už ani nepřijede, neb jsem ho na letišti (kam mě dovezli nějací Poláci jejich Golfem) v návalu vzteku zapálil. Jak jsem přišel k Polákům v Golfu, to si nechám pro sebe. Panslovanská soudržnost v tom roli nehrála. Smrt Easybusu ještě jednou a vyrážku k tomu.
Ve čtvrtek letím do Indie. Stay tuned, bejby.
