Pojďme si to přiznat na rovinu - lítání je ten nejprotivnější a nejposranější způsob cestování, horší než padesátosmička mezi Újezdem a Václavákem v sobotu ve tři ráno. Začíná to tím, že jedete někam na pole za město, máte za sebou dvě hodiny spánku a vypadáte ještě o něco hůř než všichni ostatní, co se tam s vámi ráno sešli. Vystojíte si frontu na check-in, frontu na pasovou kontrolu, frontu na bezpečnostní kontrolu a frontu na rektoskopii. Očuchají vaše ponožky, zabaví vám psa, plamenomet a posledního lahváče. Pak krtčí nora a na konci sedačka dimenzovaná na trpaslíka po obrně. Personál na palubě vás předem nenávidí, za jejich úsměvem zeje černá propast nenávisti a v náprsní kapse lahvička arzenu. Nejhorší je ovšem společenský aspekt. Po levé straně si tentokrát vylosuju postaršího prostatika s charakteristickým dechem koprofága, po pravé straně obřího mouřenína, kterému náboženství zakazuje užívání antiperspirantu. Prostatik se v pravidelných intervalech dožaduje průchodu na toaletu, přičemž tak pokaždé rozdmýchá oblak feromonů kolem zmíněného mouřenína. Nejbližší batole sedí sice jen o dvě řady dál, ale po třech hodinách křiku ho jeho matka naštěstí zadáví, takže se zbytek letu nese v atmosféře vzájemného pochopení a výměny pachových signálů. Miluj bližního svého a buď rád, že ti kudlu zabavili při rektoskopii. Tři- dva - jedna - start!
Spojené Státy Americké jsou země přistěhovalců, kteří nenávidí přistěhovalce. Mexičané v uniformách poštěkávají na Mexičany bez uniforem a na druhé straně všudypřítomných kamer tušíte ospalá očka scvrklých Haiťanů. Mně ovšem dobré úmysly koukají z očí, uší i z nosu a za chvíli jsem spokojený imigrant přešlapující ve frontě před Starbucks. Rozumíš, zařaď se a miluj to tady.
Ve Washington D.C. klesla teplota na minus deset, což se rovná živelné katastrofě, všude praskají vodovodní potrubí, na ulicích jen vlci a medvědi a každou chvíli se začne rabovat. V hostelu Downtown neteče teplá voda, dva instalatéři umrzli cestou a třetího roztrhala divoká zvěř. Sdílím maličkatý pokoj se třemi Číňankami, které po dvou dnech už rozeznám po pachu.
Střih obrazu, o čtyři dny později. Je slunečno, dobrejch dvanáct nad nulou. V hostelu konečně teče teplá voda, jenže Číňanky zmizely a místo nich je tu nemluvnej uhrovatej Číňan, Korejka s permanentní kocovinou a jeden kalifornskej Žid, co celou noc onanuje. Tuhle hru prostě nevyhraješ.
Máme za sebou pár dní solidní práce na představení. Když jsem konečně všechno dodělal a zkusil si na děvčata trochu zasvítit, došlo mi, že to od začátku dělám blbě. Inspirace přijde zkrátka vždycky deset minut potom, co je všechno hotový. Nepláču, pokrčím rameny. Sám sis tuhle práci vybral, kluku. Všichni místní beztak okomentovali moje výtvarno tradičně americkým: "Wow. Amazing job! I liked it sooo much! Wow!" a já povídám - Bytalu na ně, Bytalu!
Ale jo, po pár týdnech zevlování v pelechu není nic lepšího, než si vyjet až nahoru k roštu a nasázet si tam do lajny dva tucty nabroušenejch profilů. Vždycky, když mám v prackách tohle železo, něco se ve mně rozehřeje, ten slastnej pocit, že jsi někde, kam patříš, kde tě potřebujou a kde ti pod rukama něco vzniká. Hele jako kdo to má? Ten posranej instalatér, co kvůli němu smrděl celej hostel, ten pocit nikdy nezažije.
Dejte mi do ruky žárovku a nebudu zlobit.
Spojené Státy Americké jsou země přistěhovalců, kteří nenávidí přistěhovalce. Mexičané v uniformách poštěkávají na Mexičany bez uniforem a na druhé straně všudypřítomných kamer tušíte ospalá očka scvrklých Haiťanů. Mně ovšem dobré úmysly koukají z očí, uší i z nosu a za chvíli jsem spokojený imigrant přešlapující ve frontě před Starbucks. Rozumíš, zařaď se a miluj to tady.
Ve Washington D.C. klesla teplota na minus deset, což se rovná živelné katastrofě, všude praskají vodovodní potrubí, na ulicích jen vlci a medvědi a každou chvíli se začne rabovat. V hostelu Downtown neteče teplá voda, dva instalatéři umrzli cestou a třetího roztrhala divoká zvěř. Sdílím maličkatý pokoj se třemi Číňankami, které po dvou dnech už rozeznám po pachu.
Střih obrazu, o čtyři dny později. Je slunečno, dobrejch dvanáct nad nulou. V hostelu konečně teče teplá voda, jenže Číňanky zmizely a místo nich je tu nemluvnej uhrovatej Číňan, Korejka s permanentní kocovinou a jeden kalifornskej Žid, co celou noc onanuje. Tuhle hru prostě nevyhraješ.
Máme za sebou pár dní solidní práce na představení. Když jsem konečně všechno dodělal a zkusil si na děvčata trochu zasvítit, došlo mi, že to od začátku dělám blbě. Inspirace přijde zkrátka vždycky deset minut potom, co je všechno hotový. Nepláču, pokrčím rameny. Sám sis tuhle práci vybral, kluku. Všichni místní beztak okomentovali moje výtvarno tradičně americkým: "Wow. Amazing job! I liked it sooo much! Wow!" a já povídám - Bytalu na ně, Bytalu!
Ale jo, po pár týdnech zevlování v pelechu není nic lepšího, než si vyjet až nahoru k roštu a nasázet si tam do lajny dva tucty nabroušenejch profilů. Vždycky, když mám v prackách tohle železo, něco se ve mně rozehřeje, ten slastnej pocit, že jsi někde, kam patříš, kde tě potřebujou a kde ti pod rukama něco vzniká. Hele jako kdo to má? Ten posranej instalatér, co kvůli němu smrděl celej hostel, ten pocit nikdy nezažije.
Dejte mi do ruky žárovku a nebudu zlobit.
No comments:
Post a Comment