Akko, Israel

Letiště Budapest Ferihegyi, pravé poledne.

Trčíme tu od včerejška, kdy jsme polomrtví únavou přiletěli z Tel Avivu. Přípoj do Prahy byl zrušen, posílají nás přes Frankfurt. Těsně před check-inem je celý terminál hermeticky uzavřen, později vychází najevo, že kvůli tureckému letadlu, jež bylo omylem odbaveno na schengenském terminálu. Uvnitř vládne chaos, vně terminálu panuje zuřivost. Oficíři nahánějí zmatené Turky, všichni ostatní nahánějí zmatené dámy na info-stáncích a slušnosti na všech stranách rychle ubývá. O jedenácté nakonec rezignujeme a v letištním hotelu si objednáváme grilovaného lososa s chřestem.

Ranní spoj je ovšem taktéž zrušen, dopolední je přeplněn a v tuto chvíli se třeseme, že naše letenky (za posledních 20 hodin už čtvrté vydání) jsou zas jen plýtvání papírem. Objednávám si skotskou. Bez ledu, dvojitou.

V Tel Avivu jsme přistáli před třemi dny. 28 stupňů Celsia, palmy a jemně kořeněnej vzduch. Co vám budu povídat, dědečku? Paráda je to!

Na letišti si nás vyzvedne Yohai Edery, tělnatý žid s dětským obličejem a mývalím pohledem. Velkou novinou je, že nehrajeme v Tel Avivu, ale v Akku, stařičkém přístavním městě hned vedle Haify. Všichni se zastydíme, neb naše statusy na facebooku tím ztrácí na aktualitě, nicméně - Středozemní moře, orient - na co bych si stěžoval? 

Nám přidělený stage je přímo na nábřeží, pod šírým nebem, hledištěm je přilehlá ulice a horizontem západ slunce nad mořem. Báječný. Nábřeží a pláž pod ním je napěchovaný obskurními a tuze angažovanými kreacemi souborů z celé Evropy, hraje se na písku i v moři a na každém rohu je stánek s čerstvou šťávou z granátových jablek. Vroucí kotel a zmatení jazyků na kamenech, které tu kdysi na sebe pokládali Féničané. Takže nevím jak vy, ale já si jdu dát někam pivo.

Nebo třeba pět piv. Pod námi jsou tisíce let staré krypty, před námi snad o něco mladší hradby a na ně promítá berlínský VJ obřího slzícího Elvise. Arabové, Židé, Francouzi, Rusové, Němci a banda Španělů zmatlaná místním hašišem. A mořskej vzduch, kterej se po západu slunce ještě o něco víc rozvoní. Vědomím se mi rozvaluje ten vlezlej pocit, že něco je ukrutně v pořádku.

Druhý den máme poněkud pomalejší start, ale pohárek čerstvě vymačkaný explozivní dobroty z nás udělá bandu rozverných fretek, které brousí tržištěm v bludišti starýho města a větří maso. Koření, šátky, cetky, hračky, ryby, ústřice a čínský boty. A milijón polodivokejch koček, který spřádájí plán na největší rybí loupež století.

A pak, deset vteřin po začátku představení vypadne proud. Dobrých deset minut Miři s Radimem improvizují téměř po tmě a dav se srocuje, neb všechny zajímá, co se v té tmě vlastně děje. Pantomima ve tmě je sice poměrně experimentální forma, ale dav je evidentně spokojen a návrat napětí do drátů všichní oslaví obřím potleskem. Hurá, divadlo bude.

A hodinu po té ještě jednou. Elektřina zdechne během představení třikrát, vždy na deset minut, než příslušný technik propojí vyhořelou rozvodnu hřebíky. Paráda. Jako zástupce technické sekce jsem nakonec vyvlečen násilím na jeviště a v mezích pantomimy krutě dehonestován, přičemž je mi i vyhrožováno smrtí. Dav souhlasně přikyvuje a já se pokouším oběsit na prodlužovačce.

Takže radši jdeme zase na pivo. Yohai neustále trvá na tom, abychom se spolu znovu a znovu fotografovali, a v průběhu večera mi dochází proč. Nehledě na to, že se brzy odněkud zjeví další "fotograf" a zcela nepokrytě na mě bez ustání civí, přičemž se Yohaie ne zrovna nenápadně vyptává, jestli jsem taky gay. A přitom kolem brousí překrásné dívky s ostře řezanými nosy a ani pohledem o mě nezavadí. Ach jo. 

Zatímco zbytek party jde do hajan