Hezký to je.

On si člověk tou krajinou tak brouzdá a raduje se z toho, že západ slunce není tak kýčovitě červenej jako vždycky, že dneska je to pěkně v chladnejch barvách, po kterejch se kreslí slámově žlutou, počítáš vysklený okna na těch šedivejch halách, co se táhnou podél každýho nádraží a je ti dobře, protože ten metronom, co bije o kolejnice pod tebou, teď dělá všechnu tu práci za tebe. Můžeš se jen tak dívat ven, klouzat čelem po studeným, oroseným okně a vzpomínat na minulej podzim, protože čas se teďka nepočítá.

Vzpomínám si, že mi tenkrát strašně táhlo pod kabát, jak jsem tak stál před Berliner Bank a díval se sem a tam, byla tma a na třech přechodech pro chodce. který vedly na můj chodník, se střídali panáci v pochodu a v pozoru a já pokaždý mžoural do toho davu, kterej se pomalu chystal na druhý straně, jestli z něj někdo nezamává.

Lůžkovej vagón je z roku 1978 a s každým úderem o koleje tady pulzuje malý oválný světýlko, který vypadá jako ze starýho chevroletu z šedesátek. Tři prázdný postýlky nad sebou a devět prázdnejch kabinek, v celým vagónu do Bratislavy jsem sám a z pod naškrobenýho povlečení mi vykukujou chodidla.

Jdeme po Oranienstrasse s Rickym a Marií a trochu se motáme. Marie se zastaví, chytne nás oba za rukávy a povídá: "Pojďme si udělat sentimentální večer!"
Objednáme si vodku a já vyprávím, jak to všechno bylo. V té kratší, půlhodinové verzi. Pak si objednáme ještě jednu vodku.

Jednou takhle, bylo to v Krumlově, hluboko v noci, jsem seděl nahej v okně a vůbec jsem nevěděl proč. Tenkrát jsem se rozhodl, že tam budu sedět tak dlouho, dokud nepřijdu na to proč. Nakonec se do mě dala zima, vlezl jsem si do spacáku a připadal si jako blbec.

Seděli jsme s bráchou v přední lavici v kostele, uprostřed zimy. Přišli tenkrát snad všichni a jak se ohřál vzduch, vzala se odněkud moucha a bez stresu si to malátně pochodovala po tom lakovaným dřevě a myslím, že jsme tenkrát oba dva s bráchou s definitivní platností pochopili, že je vlastně všechno v pořádku a pak jsme na ramenou vynesli tu rakev ven.

Rok a půl na to jsem čůral na strom v nějaký aleji ve Varšavě a přes boty mi přebíhaly stíny větví a měl jsem podobnej pocit.

Člověk si tou krajinou tak brouzdá a říká si: "Hezký to je."