“Ve vlaku z Kolína - vlci si zpívaj – smutnou písničku – ve vlaku z Kolína – vlci tam vyjou – úúúúúúú!“
Všechno se teď děje dost rychle a denní starosti se v tom fofru úplně rozmazaly, což je nakonec dobrý, protože tě pak máloco stihne vylekat. Dřív, než si uvědomíš, že se valíš do průseru, ozve se hluboký vžuuum a jsi z toho venku. A za tebou zase kus dobře udělaný práce.
Vůbec mám potřebu tady zaznamenat, že všeobecný optimismus nabral v tyto dny ve společnosti takřka pandemický rozměr. Příčiny přičítám slunku, výsledku voleb a ztrátě vlastního plnovousu. Tedy spíše – plnochlupu.
Odložil jsem svůj sekundární samčí znak z důvodů jisté taškařice, která po mně vyžadovala zásadní posun na lidsko-opičí škále směrem k holé bradě (redukci na pouhý knír jsem zavrhl ze soucitu k mým přátelům).
Ačkoli budoucnost je nejistá, není tu nejmenších obav. Pravda, pro toto léto padá expedice do rezervace Wikwemikong, dále i osud skupiny K. je velmi nejistý – co budu dělat, co budu jíst?
Zdá se, že stereotypům se v mým životě nedaří. Sotva si postesknu, že něco začíná být nuda, v soukolí to zacuká, přeskočí tři nebo čtyři zuby a z dvířek pro kukačku vybafne na pružině vykopanej pes.
Takže dobrý.
A teď všichni: „Ve vlaku z Kolína - vlci si zpívaj – smutnou písničku – ve vlaku z Kolína – vlci tam vyjou – úúúúúúú!“
No comments:
Post a Comment