Barva oblak a sedm žlutejch psů.

Mám rád, když mraky večer naberou tenhle odstín, vůbec mám rád, když jsou kolem ty správný barvy. Asi jsem dobře našel svoji profesi, zřejmě by se dalo říct něco neskonale hlubokého o skutečnosti, že mojí misí tady na zemi je šířit světlo, možná, že to i dnes v noci ještě padne nahlas, pač jedu do Brna, kde se sejdu s Hovadem Lukem, Strejdou Pirinem, Cukroušem Hugem, Čiči Kateřinou a bezejmenným psem Psem, kterýho pokaždý v Brně potkám. Občas, tváří v tvář Psovi, se ptám sám sebe, jestli příliš nechlastám. A vždycky si odpovím, že kdepak, třeba takovej Pytlajs, ten chlastá, ale kdepak Pan Vlk. Odhaduju, že počet vyprávěníhodných historek na litr čistého lihu je v mým případě velmi solidní, pročež nechlastám, protože bych chlastal, jen se pořád něco děje a nelze se divit, že se u toho někdy leje. Ve vhodnej okamžik někdo pustí For Tomorrow od Blur a já říkám jo, paráda. Nemám prachy, furt makám, ale karma je dobrá a mraky maj tu správnou barvu, silnice je vlhká po dešti a nemít na nic čas je dobrej důvod pro lehkomyslnost.

Krajinou pochoduje sedm žlutejch psů, mají veselé výrazy, protože jsou opilí, a hraje jim k tom váš oblíbenej song v jedný smyčce, trvá to možná už sedm let, ale ti psi jsou pořád tak krásně ožralí, jako když onehdá nad ránem vylezli z hospody, nikdo neví, kolik za tu dobu ušli, ale já už dávno vím, že nejdou domů, že si to valí krajinou, která jim ubíhá kolem uší, že si to valí jen tak, pro radost z dobré opice, a tak až tyhle psy jednou potkáte (a já vám to z celýho srdce přeju), řekněte jim, ať udělají opicu - a všech těch sedm psů udělá opicu a pak zas půjdou dál a čas od času jeden z nich spadne a ti ostatní se potácejí kolem něj v kruhu, dokud se padlej nevyhrabe na všechny čtyři a nenasadí zpátky štastně dementní výraz, aby mohli všichni zas dál a možná, že už dnes vylezou na tamhleten kopec, ze kterýho se tak hezky půjde dolů a každej z nich si přitom aspoň jednou rozbije držku.