Teplota je pět stupňů nad nulou, nebe čistý jak mý svědomí a na lípě v Kodaňský prudí sojka práskačka. Je sobota v Praze a pejsci na vodítkách rozpustile poskakují a mění včera čištěný chodníky ve slalomovou dráhu. Ze všech těch čerstvejch pokladů se výhružně kouří, každej ten pes má duši sprejera a hrdě klade svůj street art pod nohy Pražského chodce. Chtěl bych mít brejle, který ten výjev zkrotí do černobíla a přidaj trochu zrna špatně vyvolanýho filmu.
Vařím kávu a zmateně se klátím po bytě, sotva jsem rozlepil oči, už jsem tu sám. Dřív, než jsem uspořádal končetiny a po těch dvou zvolených se vydal do koupelny, už stála ve dveřích.
"Přeju hezkej den." řekl jsem.
"To těžko..."
"Hezkej-den. Zkus to."
"Mmm...ahoj. Uvidíme se večer? "
"Určitě."
Vařím kávu a zmateně se klátím po bytě, sotva jsem rozlepil oči, už jsem tu sám. Dřív, než jsem uspořádal končetiny a po těch dvou zvolených se vydal do koupelny, už stála ve dveřích.
"Přeju hezkej den." řekl jsem.
"To těžko..."
"Hezkej-den. Zkus to."
"Mmm...ahoj. Uvidíme se večer? "
"Určitě."
Dnes poprvé obouvám vysoký boty, trochu to v tý levý škviká, ale neteče do nich a taky hřejou, tak nasadím sluchátka a pustím si nahlas The Cure, abych škvikání neslyšel.Vydám se přes Grébovku, netuším přesně kudy a tak nastřelím směr, náhodně zahýbám vlevo i vpravo, zastavím se před bývalou kavárnou Shakespeare a synové a posmutním, roleta je stažená už víc než týden a nad vchodem je neumělá cedulka "Kafé v lese". Zajíc žije v lese a se Shakespearem je ámen, o blok dál vstup do Grébovky, tak vstup, kluku, vejdi a směj se na ten hezkej svět!
Civím dolů do Nuslí a na tu krajinu kolem a zase si představuju, jak hezký to muselo bejt před sto léty. Dochází mi, jak města začaly bejt hnusný, to rozlejvání se mrtvý krajiny, kde se člověk cejtí jak myš, kterou zastihla ranní směna uprostřed obřího stroje na párky. Ty nejhezčí místa měst jsou z dob, kdy je nikdo neplánoval, chaotický, pokroucený, organicky rostlý. To je ten velkej omyl, co přetrvává od dob moderny, že krása musí mít řád a Koncept z ním musí čpít až za roh. Bez zdravý dávky chaosu a náhody člověku vrzne, nemá se před vší tou dokonalostí kam schovat. Jednou budu zralý a dospělý muž, budu žít v řádu a nosit vyžehlený košile, ale někde v garáži budu mít velkou krabici, v ní bordel a tam budu chodit trucovat vždycky, když si řád začne zase nárokovat moji duši.
Dupu si to Americkou ulicí a v okně v prvním patře se vyložil vrásčitej děda, mhouří oči do slunka a zkouší vrnět, vypadá přesně jak ty starý angorský kočky, který mají babky za oknem místo muškátů, na dosah ruky pod ním kmitá mraveniště hlavního města, ale on čučí do slunka a čas se kolem něj táhne jako med.
Za rohem cedule ve výloze: přijmeme vyučenou květinářku. Brzo možná přijde den, kdy poslední květinářka umře a města budou ještě míň pro lidi než dneska, ale teď svítí slunko a moje pevná víra v dobrou budoucnost mi už zase přijde jako celkem rozumnej myšlenkovej koncept. Jo, řekl jsem "koncept". Ale s malým "k", rozhodně s malým.A do práce jsem přišel o devět minut dřív.
Civím dolů do Nuslí a na tu krajinu kolem a zase si představuju, jak hezký to muselo bejt před sto léty. Dochází mi, jak města začaly bejt hnusný, to rozlejvání se mrtvý krajiny, kde se člověk cejtí jak myš, kterou zastihla ranní směna uprostřed obřího stroje na párky. Ty nejhezčí místa měst jsou z dob, kdy je nikdo neplánoval, chaotický, pokroucený, organicky rostlý. To je ten velkej omyl, co přetrvává od dob moderny, že krása musí mít řád a Koncept z ním musí čpít až za roh. Bez zdravý dávky chaosu a náhody člověku vrzne, nemá se před vší tou dokonalostí kam schovat. Jednou budu zralý a dospělý muž, budu žít v řádu a nosit vyžehlený košile, ale někde v garáži budu mít velkou krabici, v ní bordel a tam budu chodit trucovat vždycky, když si řád začne zase nárokovat moji duši.
Dupu si to Americkou ulicí a v okně v prvním patře se vyložil vrásčitej děda, mhouří oči do slunka a zkouší vrnět, vypadá přesně jak ty starý angorský kočky, který mají babky za oknem místo muškátů, na dosah ruky pod ním kmitá mraveniště hlavního města, ale on čučí do slunka a čas se kolem něj táhne jako med.
Za rohem cedule ve výloze: přijmeme vyučenou květinářku. Brzo možná přijde den, kdy poslední květinářka umře a města budou ještě míň pro lidi než dneska, ale teď svítí slunko a moje pevná víra v dobrou budoucnost mi už zase přijde jako celkem rozumnej myšlenkovej koncept. Jo, řekl jsem "koncept". Ale s malým "k", rozhodně s malým.A do práce jsem přišel o devět minut dřív.
No comments:
Post a Comment