Den první.
Když jsem navrtal poslední díru do hliníkový trubky a našrouboval spínač, na kterým na drátcích visel i zbytek obvodu, bylo už nejmíň šest ráno, venku řičelo ptactvo v mně neznámých stupnicích a za polopropustným zrcadlem se objevila scéna z ranní ulice. To zrcadlo tam někdy v průběhu noci navrtal Radek, zrovna když jsme nejvíc hučeli a já bojoval s chobotnicí kabelů vycházející ze svorkovnice v lucerně. Většina práce je hotová a je čas jít, tak pobalím nářadí do bedny, zametu a vyrazím ven. Vrátný mi pokyne se soucitným úsměvem, vrátím mu klíče a vyjdu ven. Všude kolem si už svým tempem dupe ranní velkoměsto a já zjišťuju, že se trochu se motám. Nevím proč, za celou noc jsem vypil jen sklenku Tullamore Dew Black, ale i tak jde každej pátej krok trochu šejdrem a pejskaři mě pozorují úkosem. Pro ně jsem chodící diagnóza.
Sedím ve vaně, do hlavy mi buší horká voda a tupě zírám před sebe. Moje zbědovaný tělo vypadá dnes ráno ještě o něco zoufaleji, za poslední dva měsíce jsem dost zhubnul a rozhodně se ani neblížím představě o zdravé fyzické schránce. Jenže na jídlo nemám ani pomyšlení, žaludek staženej v křeči a venku to začíná hučet víc a víc. Obléknu postel do čerstvě vypranýho povlečení a posadím se na ni. Chce se mi skácet se obličejem do polštáře a spát dvanáct hodin. Jenže nic z toho nebude, nemůžu si dovolit přijít ani o minutu pozdě.
Do baťůžku rovnám mechanicky těch pár věcí, bez kterých se týden na cestě neobejdu. Ponožky a spodky na každou noc, ale bude tam sněžit, takže extra ponožky. Dvě trička. Mikinu s kapucí a logem neznámýho klubu nějakýho obskurního sportu, kterou mi kdysi přenechala Lenka, a kostkovaný gatě od brášky. To je teď moje pracovní uniforma. Mezitím mě napadne, že moje práce s sebou nenese žádný charakteristický pachy, tak znovu začmuchám s obličejem zanořeným v mikině a ucítím jen lehkou vůni oleje ze šroubů zapomenutých v levé kapse. Jinak nic. Zkontroluju foťák - baterka, karta, objektiv. Fajn. Zubní kartáček. Pasta. Šampón. Antiperspirant. Parfém. Na ručník kašlu. Na holení taky, týden to vydržím. Do nekonečných březových hájů mezi Moskvou a Uralem nepotřebuju holou tvářičku. Fázovku a multitool. Chvíli přebírám filtry, ale pak se na to vykašlu a vezmu všechny. Zápisník, pero a sluneční brýle. V Rybinsku prý zase nasněžilo.
Sotva se posadím do letadla, propadnu se do komatu. Na pár vteřin mě vytrhne vzlet z runwaye, jinak prospím celou cestu. V Praze bylo příjemné slunečné dopoledne, teď přistávám v Moskvě, kde je na nule a prší se sněhem.
Hned na letišti nás vyzvedne náš průvodce Tom, moskevská spojka festivalu. Vodí nás chvíli zmateně po letišti, pak se zastaví a prozradí, že naše lístky na vlak zapomněl doma. V tu chvíli mi zřejmě obličej proříznul ten neplechu věštící úsměv - pan vlk čmuchá dobrodružství! Jenže ze všech možných katastrofálních scénářů sejde, vše skončí úmornou cestou napříč Moskvou v mrňavým taxíku na jakýsi depresivní sídliště. Tom zmizí v jedné z budov a dlouho se nevrací, představuju si ho, jak s hlavou v dlaních přemýšlí, co bude dělat, když lístky ztratil, jak se nakonec vrhne z balkonu dvanáctého patra… ale zase nic, prostě si přijde jakoby nic s lístky v ruce a jedeme na nádraží. Z oblohy padají hnusy, všude jsou dva centimetry bahna a nádražím se valí davy v ušankách. Na pomníku v čele nástupiště dřímá toulavej pes a mhouří očka proti větru, vypadá jako náhrobní kvítí, tváří se spokojeně a nikdo si ho nevšímá, stejně jako tenkrát toho psa v příletové hale letiště v Čeljabinsku. Otylé dámy tančí se svými kožichy mezi kalužemi a expres na začátku transibiřské magistrály čeká pod nízkým nebem jako dáreček pod stromečkem, takže vylovím z kapsy pas a jdu si ho rozbalit.
Kupé v expresu Moskva - Kirov je útulné a plyšové, krom nás tří v něm bydlí veliký vepřový Rus s milým úsměvem přes celý obličej. Zřejmě se jmenuje Kolja, jinak to asi ani být nemůže. Za okny se rozeběhne smutná krajina moskevské periferie a já mám zas jednou dojem, že celá velká Rus spočívá jen ve shlucích rozpadajících se dřevěných boudiček a nekonečných březových hájích. Boudiček je méně a méně, březové háje houstnou a jen občas se vyloupne zasněžený pole. Jak tak mžourám ven na tu arciruskou krajinu, brzo zjistím, že už nemžourám, že docela obyčejně chrním a zdá se mi, že jedu po transibiřské magistrále a venku sněží. Stmívá se, Kolja tiše chrápe a dupot kol o koleje spolehlivě uspává všechny a všechno široko daleko.
Den druhý.
Kirov byl založen v raném středověku říčními piráty na řece Vjatka. Ruští vládcové rádi přejmenovávájí vše, co jim přijde pod ruku. Městečko Chlynov přejmenovala Kateřina Veliká na Vjatku, aby se to nepletlo. Sotva si místní zvykli, zavraždila NKVD soudruha revolucionáře Kirova a Stalin po něm ihned na důkaz smutku přejmenoval celou tuhle zabahněnou díru. Bahna je tu ještě o centimetr víc než v Moskvě, z něj se tyčí hotel Bяtka a já. Norimu je bahno po pás, ale Nori je Japonec a ještě k tomu trpělivý. Vedle Bяtky je samoobsluha a já už teď vím, že si tam večer půjdu koupit vodku.
Odpoledne přemůžu únavu a vyrazím do divadla na moskevskou partu Praktika a jejich představení Nenapsaná pohádka, divadlo je plný maličkejch svišťů a tak si sedám do zadní řady a počítám s alternativním programem v podobě komatu. Jenže - světe div se, ona je to docela pecka, celé je to stínové divadlo s jasným a vtipným výtvarným rukopisem a ačkoli je tam víc vychytávek, než bych si ve stínohře dokázal představit, je to pořád čistá, vizuálně úchvatná show - a ve chvíli, kdy princezna Gruša jede na vlkovi, jsem se málem počural radostí. A tak si dám ještě večer nádavkem projekce z moskevského festivalu animovaných filmů a vida, i to je dobré, takže si jdem s Táňou koupit vodku a kaviár a toho večera je pak všem dobře.
Den třetí.
Na desátou ranní napochoduju do divadla, místní partička je v dobrém rozmaru a anglicky tu nikdo nemluví. Nori se prohlásí za ninju, což zaskočí našeho průvodce Andreje, který tvrdí, že ninja je on, ačkoli ve finále všichni uznáme, že v kirovském divadle je místo jen pro jednoho ninju a Japonec má přednost.
Chvíli trvá, než s místní technickou gardou sladíme komunikační kanály, ale nakonec na sebe vesele pokřikujeme jakousi praslověnštinou a práce jde báječně od ruky a občas dojde i na humory. Chlapci tu mají parádní mašiny a vedle osvětlovačské kabiny místnost s dimmery a ledničkou. Lednička je plná vodky a brzy se většina rozhovorů točí kolem toho, že si opravdu nedám, že až po představení, ne, opravdu ne, díky, nebo ale fakt jednom kapku, jo, maličko, kruci, říkal jsem maličko, chlapi, chcete mě ožrat?
Je vyprodáno, všechno klape, v kabině mám asi dalších šest nebo sedm lidí a během představení se trousí do dimmerovny, odkud se ozývá cinkání skla. Představení proběhne bezchybně, při děkovačce mají chlapci osvětlovači skelné oči a není to dojetím. Usměju se na ně a že tedy je čas na vodku, jenže oni v ten moment zblednou.
"My vypili…"
"To si děláte prdel? Ani kapku, jo?"
"Jedna minuta! Jedna minuta! Donesem butilku!" a partička se vypotácí ven sehnat lahev. A nikdo je už nikdá nespatří.
No comments:
Post a Comment