Praha - Warszawa

Varšavský deník. Den první.

Ráno rozmrzelý! Strýčku Fido, ještě ne! Ještě nechci! Ve vaně sedí vlk a brouká si mrzutou písničku. Grrrr.

Čisté prádlo, ručník, foťák, knížku, vercajk, extra svetr a sluneční brýle. Jedem.  Na koloběžce zamračeným ránem, metro, šup a svist, nástupiště č.4, sednout, nemluvit, nezlobit, chrnět.

Vytáhnu vytištěnou jízdenku, zastrčím do sedačky a… ejhle, to není přihrádka, to je díra do pekel! Jízdenka se propadla do hlubin sedačky přede mnou, mezi plastovej rám a polstrování. Past na bonbóny? A ven nepůjde, však ani není vidět. Kruci.

"Kontrola jízdenek."

Jasně, jak jinak.

"Simvás, dá se dostat do týhle škvíry?"
"???"
"Já mám tu jízdenku tady v tý škvíře."
"Tady v tý? Jak se vám tam dostala?"
"No… spadla mi tam…"

Naštěstí mám alespoň elektronickou v počítači, strýc si opíše číslo a uzná, že jako jo.

Takže chrrrr…. tedy, téměř. Složit se na minimu místa, někam si dát nohy, o něco si opřít hlavu? Zas nějakej výmysl zkoksovanejch italskejch rádobyinženýrů? Smrt jim, strašlivou!

Rozlámanej na kusy přenesl bych se přes hranice jak závan jarního větru, jenže - polští průvodčí. A tak tu zase máme historku, jak se tu scházejí všichni průvodčí z expresu Praha-Warszawa a všem předvádím tu zlotřilou škvíru, od které jsem si mezitím odsedl o pět sedaček dále, čímž moje historka ztrácí na věrohodnosti. Jeden mi vytrvale tvrdí, že v Polsku zkrátka bilet musí být wydrukowany. Když mu řeknu, že český kolega se přesto přenesl, jeho polská národní hrdost je uražena a odchází do služebního oddílu svolat diskuzi, mezitím se ukáže jiný, který je ještě ostřejší a chce mi prodat nový lístek. Pohotově lžu, že nemám ani cent, na obzoru se vynořuje vynucený exil na katowické nádraží, ale když zopakuji komickou scénku na téma, jak sedačka žere jízdenku, zasahuje třetí průvodčí - přísná polská učitelka dějepisu. Ta ostatním vysvětlí, že se mnou již zabývalo ústředí a že ať mě nechá, že jsem jen obyčejnej vlk, co jede do Warszawy na vepřový. Mile se usměju, zastrčím do uší sluchátka a ponořím se do myšlenek na léto.

Warszawa Centralny, 18:38, batoh na záda, koloběžku pod nohy a juch! Před nádražím mě vyzvedávají čtyři dívky, všechny mají tmavé brýle a já ty nejtmavší. Zveme se na večeři, na pivo, Kulišák si objedná okurkovou šťávu a světe div se, je to přesně tak obskurní drink, jak jsme čekali. Radost nad radost a vepřové pro vlka.

Bydlíme přímo v divadle, přidělí mi pokoj č.5, jen pro mě, opravdovej pokoj! Jen co z něj vylezu, vidím mistra Boháče, jak stěhuje skříň, aktivně se zapojím a skříň odstěhuju za něj do jakési zkušebny, kde se dozvím, že je to skříň pro mě, že pokoj č.5 mi přidělili omylem a já budu bydlet v nehostinné zkušebně na matraci. No fuj! Sotva přijedu a už začínají ústrky. Ach jo. Jdu zútulňovat...