Doleva Alnwick, rovně Edinburgh, doprava Shitbottle. Nejsem zcela pánem výpravy, proto mažeme z itineráře položku "Fish & Chips v Shitbottle" a pokračujeme podél Severního moře do Edinburghu. Nuda, říkám já.
Tahle expedice je vyvrcholením měsíců příprav, měsíců nářků a nočních můr… a roků obav, že někdy k něčemu takovému vůbec dojde. Tajně jsem doufal, že se jak Tantehorse Physical Mime, tak Spitfire Company nenápadně přehoupnou přes jistou mez slávy a respektu, kdy už bude zcela zbytečné a pod úroveň účastnit se toho děsivého cirkusu. Ale jak už to bývá, těsně pod vrcholem Parnasu nám přišel telegram: "Král Vás povolává k sobě, abyste hájili čest národních barev a s dvouocasým kocourem na hrudi zdechli v Edinburghu."
Cesta začala zcela příznačně v areálu Bohnické psychiatrické léčebny. Jednoho dopoledne jsme tu s panem Bubalem naložili náš Volswagen Transporter (rok výroby 713 B.C.) až po střechu podivuhodnostmi. Následovalo několik třeskutých humorů na téma nosnost náprav, start motoru a slavnostní spuštění lodi na vodu. Po areálu léčebny se v té době už vědělo, že v bývalých umývárnách sektoru C se připravuje něco velikého a proto nás z bran doprovodil alegorický průvod, kde byly zastoupeny všechny diagnostikované duševní poruchy. Byl jsem připraven si to s kýmkoli z nich vyměnit a bylo mi to přes naléhavé prosby zamítnuto.
Noc to byla temná jako srdce produkčního D.M., na obzoru tu a tam prošlehl mraky blesk a my se se semknutými rty sunuli k hraničním horám. Řev motoru, pach spojky a skomírající záře světlometů už dopředu dávala tušit nejistý osud karavany. Zkušení nomádi ví, že na hranicích obvykle hlídkuje německá příhraniční policie a nad jejich odstavným parkovištěm krouží supi. Zkušení nomádi Bubal a Špetlík ví, že jsou tím nejtučnějším soustem, které dnes v noci projede kolem - vypadáme jako bulharští pašeráci a naše plechovka od pohledu obsahuje nejméně pět kilo pervitinu a sedačky vycpané skankem. V očekávání nejhoršího jsme si permanentními fixy napsali kolem konečníku "Guten Tag!", abychom v případě detailní prohlídky udrželi dobré mezinárodní vztahy a zároveň si zajistili nocleh v teple.
Světe div se, nikdo na nás ani křivě nepohlédl. Tedy, zřejmě proto, že na nás nepohlédl vůbec nikdo. Zuřila bouře a zmizeli i ti supi, jen těsně před Drážďanami omezil dopravu přecházející ježek.
S úsvitem jsme překročili hranice do Holandska, kde jsme dle dobrých zvyklostí provedli tradiční rekonstrukci legendární filmového díla "Snídaně u McDonalds". Neměli čokoládový shake, s Bubalem nebude po dalších 40 kilometrů rozumná řeč.
Když zastavíme v docích přístavu IJmuiden, máme čtyřhodinovou časovou rezervu, spánkový deficit a hlad. Pořizujeme jedno společné foto u rezavé kotvy, jeden společný oběd v rezavém stánku s Fish & Chips a jedno společné nalodění rezavéhoTransporteru z dob (tehdy už rezavého) císařství. Že náš smradlavě smrďoucí přetížený šrotnáklaďák vpustí na loď, že na ní vpustí nás, podobně smrďoucí bulharské pašeráky, to nemůže znamenat nic jiného než že Štěstěna opět pije levné balkánské víno a přiklání se na naši stranu, jen aby se nám brzy vydávila na hlavy.
Původní plán byl, že překonáme La Manche v tunelu a pak se budeme plahočit celý den přes půlku Spojeného království. Že se místo toho poplavíme až skoro do Skotska v pohodlné kajutě s postelemi, toaletou a výhledem na moře, to je to samé jak s tím beránkem pře popravou. Takže se neboj, beránku, zavrtej se do postýlky a neplač. Ráno dostaneš snídani a pak už bude všechno na věky v pořádku.
Nebylo. V Newcastle jsme prošli kontrolou, nikoho jsme nezajímali a nikdo nechtěl slyšet moji zábavnou historku o třech částech, kde bych vysvětlil původ a smysl všeho, co vezeme. Takže pozor, jede se vlevo, kruháče se taky jezdí vlevo a my valíme rovně kolem Shitbottle na Edinburgh.
Drž se vlevo, Jeníku.
Tahle expedice je vyvrcholením měsíců příprav, měsíců nářků a nočních můr… a roků obav, že někdy k něčemu takovému vůbec dojde. Tajně jsem doufal, že se jak Tantehorse Physical Mime, tak Spitfire Company nenápadně přehoupnou přes jistou mez slávy a respektu, kdy už bude zcela zbytečné a pod úroveň účastnit se toho děsivého cirkusu. Ale jak už to bývá, těsně pod vrcholem Parnasu nám přišel telegram: "Král Vás povolává k sobě, abyste hájili čest národních barev a s dvouocasým kocourem na hrudi zdechli v Edinburghu."
Cesta začala zcela příznačně v areálu Bohnické psychiatrické léčebny. Jednoho dopoledne jsme tu s panem Bubalem naložili náš Volswagen Transporter (rok výroby 713 B.C.) až po střechu podivuhodnostmi. Následovalo několik třeskutých humorů na téma nosnost náprav, start motoru a slavnostní spuštění lodi na vodu. Po areálu léčebny se v té době už vědělo, že v bývalých umývárnách sektoru C se připravuje něco velikého a proto nás z bran doprovodil alegorický průvod, kde byly zastoupeny všechny diagnostikované duševní poruchy. Byl jsem připraven si to s kýmkoli z nich vyměnit a bylo mi to přes naléhavé prosby zamítnuto.
Noc to byla temná jako srdce produkčního D.M., na obzoru tu a tam prošlehl mraky blesk a my se se semknutými rty sunuli k hraničním horám. Řev motoru, pach spojky a skomírající záře světlometů už dopředu dávala tušit nejistý osud karavany. Zkušení nomádi ví, že na hranicích obvykle hlídkuje německá příhraniční policie a nad jejich odstavným parkovištěm krouží supi. Zkušení nomádi Bubal a Špetlík ví, že jsou tím nejtučnějším soustem, které dnes v noci projede kolem - vypadáme jako bulharští pašeráci a naše plechovka od pohledu obsahuje nejméně pět kilo pervitinu a sedačky vycpané skankem. V očekávání nejhoršího jsme si permanentními fixy napsali kolem konečníku "Guten Tag!", abychom v případě detailní prohlídky udrželi dobré mezinárodní vztahy a zároveň si zajistili nocleh v teple.
Světe div se, nikdo na nás ani křivě nepohlédl. Tedy, zřejmě proto, že na nás nepohlédl vůbec nikdo. Zuřila bouře a zmizeli i ti supi, jen těsně před Drážďanami omezil dopravu přecházející ježek.
S úsvitem jsme překročili hranice do Holandska, kde jsme dle dobrých zvyklostí provedli tradiční rekonstrukci legendární filmového díla "Snídaně u McDonalds". Neměli čokoládový shake, s Bubalem nebude po dalších 40 kilometrů rozumná řeč.
Když zastavíme v docích přístavu IJmuiden, máme čtyřhodinovou časovou rezervu, spánkový deficit a hlad. Pořizujeme jedno společné foto u rezavé kotvy, jeden společný oběd v rezavém stánku s Fish & Chips a jedno společné nalodění rezavéhoTransporteru z dob (tehdy už rezavého) císařství. Že náš smradlavě smrďoucí přetížený šrotnáklaďák vpustí na loď, že na ní vpustí nás, podobně smrďoucí bulharské pašeráky, to nemůže znamenat nic jiného než že Štěstěna opět pije levné balkánské víno a přiklání se na naši stranu, jen aby se nám brzy vydávila na hlavy.
Drž se vlevo, Jeníku.
No comments:
Post a Comment