Ta jedna věc, kterou musíte udělat před každou expedicí, je přesvědčit sebe sama, že to bude stát za pytel. Že bude hnusně, že vlastně dohromady nic neuvidíte, že vás zcela jistě okradou, zastřelí, zesměšní a nebo že vás alespoň pochčije pes. Nízká očekávání jsou zárukou kvalitních zážitků. Buď všechno dopadne dobře a každá malá radost se stane velkým překvapením, nebo to bude stát za pytel a vy pak můžete bohorovně utrousit: "Dyť sem to řikal..."
Přesvědčit strýce Vlka, že výlet do Afriky bude stát za vyližprdel, to nebyla snadná věc. Vypadalo to totiž náramně - tři dny volna v Kapském městě a šest představení v Grahamstownu. Argumentaci bylo tak třeba opřít nejen o skutečné nástrahy, ale i o bohapusté pověry. Odlétal jsem tedy nakonec s přesvědčením, že po šestnácti hodinách strašlivých muk v ekonomické třídě Emirates Airlines skončím v plesnivý díře uprostřed dalšího zduřelýho výběžku tohodle krásnýho světa, po kterým mě moje milovaná profese vláčí. A že bude pršet, že pivo bude drahý a hnusný a že moje práce bude jen dalším představením na festivalu marnosti lidskýho snažení. Potud přípravy.
Vypekli mě hned na začátku. Na check-inu na Ruzyni nás (jen aby mě nasrali) upgradovali do business třídy. Takže žádný poctivý mučednictví, ale zcela prasečí zevl v nekonečně polohovatelným obřím gauči, k tomu šampaňský, catering jako od maminky a zásuvka na počítač, ve který jsem obratně ještě před vzletem spálil pojistku. Dobře já.
Okej, luxus se konal jen do Dubaje, tam nás přeložili do prasečáku, kterej zahákli za letadlo a bylo. Ale po pár sklenkách šampaňskýho vám to už tak nepřijde. V Kapským městě nás vysypali na hromadu hned vedle pásu se zavazadlama, což rozhodně mělo styl.
Mimi a Nancy mají rezervaci v Taj Hotelu v centru, což je nepěknost nejvyššího řádu. Zmiňovat všechny dekadentní vymoženosti tohodle chrámu vepřovosti nebudu, ale zachoval jsem dekorum a nemočil do umyvadla. Sám mám rezervaci v obskurním hostelu na předměstí jménem African Heart. Vypadá jako z pohádky o Jeníčkovi a Mařence, jen místo ježibaby v něm teď bydlí vlk.
African Heart je v centru čtvrti Observatory, přímo pod Stolovou horou. Když tu v noci zahnete do špatný ulice, poznáte to tak, že se okamžitě obrátíte a svinským krokem mažete zpátky. Když se ale držíte Station Road a tváříte se jako normálně nasranej místňák, dojdete bez incidentu na Lower Main Street, což je přesně ta ulice, kterou v každým městě hledáte. Bary, kavárny, restaurace, podezřelý černošský večerky a čínský bistro. Pryč od luxusu centra Cape Town do útulný umaštěnosti živýho předměstí. Za postel v hostelu platím 120 randů (260 Kč) za noc, mám k tomu zadáčo snídani (instantní kafe a kočičí granule) a večery u krbu.
Jídlo. Za šest dní jsem tu nenarazil na jiný než excelentní jídlo - vyjma fujburgru na letišti u Winky's, ale do toho jsem šel s vědomím, že to bude ekl. Všechno je tu levný a sakra dobrý, ať už je to pečená antilopa kudu v ghettu v Cape Town nebo nekonečně božskej steak, po kterým jsem se blahem dva dny budil ze sna.
Pivo. Jo, opustit rodnou kotlinu je bolístka a kdykoli vypadnu za humna, s pláčem vzpomínám na teplej Staropramen v kelímku, na kterej jsem ještě před týdnem nadával na zahrádkách. Ve zvrácenosti výkladu pojmu "pivo" stále ještě vedou Spojený Státy (co byste chtěli po zemi, jejíž kulinářské umění staví na kečupu a psí moči), ale pár prvních pokusů o průzkum africkýho pivovarnictví trhu mi taky hnulo žaludkem. Nakonec jsem ale objevil namibijskej Windhoek Lager z Namibie, kterej tam začali vařit Němci, ještě když Namibie patřila k Říši. Dobrej, hořkej a levnej.
Ale zpátky k dobrodružstvím - ten první večer jsem vyrazil ven s jasným záměrem opít se, nechat okrást, pobodat a pochcat. Nebyl bych to ale já, kdyby mi něco vyšlo podle plánu. Takže když jsem po fenomenální večeři ztratil orientaci na toaletách restaurace a vyšel jinými dveřmi omylem do místního rockáče, zrovna tam dřela struny místní indie kapela, která valila tak mohutně, že jsem jim aj odpustil, když se ve finále opili a zahráli dva covery Coldplay. Přidal jsem se z čiré radosti k partě místních a nutně pak následovala ta nezbytná série taškařic po okolních barech. Když jsem nad ránem shledal, že sedím nad rumem s kolou s mohutně zpitým francouzským inženýrem fotovoltaiky, zalomil jsem rukama na znamení hanby a zahájil všemi oblíbený komediantský výstup s názvem "Cesta domů."
Druhý den jsem pokorně přijal fakt, že z plánované expedice na Stolovou horu nebude nic a spokojil jsem se výletem do horního patra hostelu na instantní kávu. I to mi zabralo většinu odpoledne. Zahanbeně jsem vzhlížel k hoře tyčící se nad městem a krmil kocoura Maxe granulemi. Takovej hezky domácí den. Večer se těch pár hostů sešlo v obýváku u hořícího krbu a naše hovory zdánlivě dávaly smysl. To jsem zmiňoval, že tu zuří tvrdá africká zima?
Třetí den byl mnohoepický. Máme řidiče-průvodce, jmenuje se Tabo <mlask> Nevimjakdál, ale v jeho jméně je takový to škytomlasknutí, podle kterýho poznáte, že jste na výletě v exotický krajině. Začnem oceánem, o kterým doteď nevím, jestli to byl Atlantickej nebo Indickej (ono je to jen přes kopec), pokračujem botanickou zahradou Kirstenbosch, kde Mimi válí sudy a pak si stěžuje, že jí je špatně, pokračujem ochutnávkou místního vína, kde vinařovi klademe laické otázky a je nám u toho trochu trapně a celou tu vrcholnou turistiku plánujeme zakončit opulentní večeří. Hej, jako dospělí lidé na výletě! Tobu ale navrhl, že nás vezme na večeři do jednoho z místních townshipů (township je černošské ghetto, dědictví apartheidu, kam se bělochům vstup zásadně nedoporučuje), a taky že jo, ve finále je to nejzásadnější (slovy otce Otakara) kulinářský zážitek expedice. Teta Běta <škytomlask> Květáková tomu tady mohutně šéfí, když nevím jestli mám jít do pštrosa nebo do kudu antilopy, naloží mi obojí s tím, že ať nekecám a jím, že jsem kost a kůže. Do toho partička chlapíků valí na bubínky a marimby (jmenuje se to tak vůbec?) a doteď nevím, kdo to na mě upekl, ale že si jako s nima rozhodně musím zabubnovat, tak jsem teda šel, bubnoval a opotil čelo. Taky jsem u toho zpíval, ale jenom potichu, aby mi nikdo nerozbil držku.
A doma (jo, říkám tomu doma, pač tam mají gauč, krb a kocoura Maxe) jsem potkal páreček z Johannesburgu, a pač jsem někdy sociální, šel jsem s nima na pivo, jenže v tom baru ten večer probíhala "open mic night", čili noc stojacích komiků. To je taková ta věc, že člověk, který si připadá vtipný, přijde na podium k mikrofonu a tam je vtipný. V ideálním případě. Obvykle je tomu ale tak, že se člověk typu "your everyday retard" kroutí v agonii před dvaceti lidmi a ti uznale noří obličeje do svých dlaní. Co jsem viděl toho večera, překvapilo i mě. Těším se na den, kdy ten kulturní zážitek definitivně vytěsním.
Poslední den v Kapským městě padl na úterý, v podvečer nám to letí do Port Elizabeth. Jelikož nade mnou stále visel stín prozevlovaný neděle, vyrazil jsem ostrým krokem z centra kamsi na kopec. Table Mountain byla ten den zavřená, nahoře se ženili všichni čtyři čerti a plácat se na kopec jen, abych se pak mohl potácet v mlze, to teda ne. Na sever od Stolový hory je ale krásnej pan Kopec jménem Lion's Head, velmi charismatickej kus šutru. Taxikář tvrdil, že tam vylezu za hodinu a půl, takže sluneční brýle, do batohu svetr a vodu a jdem.
Po víc než půlhodině vyčerpávajícího pochodu po silnici do kopce začala morálka opadat. Vedro jak sviň, kolem luxusní residence obehnané elektrickými ploty a pořád jsem byl v podstatě pod kopcem. Zuby zatnout! Časem jsem minul poslední opevněnou vilu a přede mnou se otevřel oceán. Atlantickej. Ten samej, kterej jsem měl za zády. Hm.
Vzdávám se možnosti popisovat výhledy, náhledy a průhledy, které se cestou na vrchol naskytovaly. Oceán, hory, město, mraky, šutry a borovice, asi tak. Milé bylo, když silnici nahradila pěšina a pěšinu posléze řetězy a madla ve skále. Jeden by nakonec na ten výstup byl i pyšný, kdyby nad horolezeckou trasou nepovykovaly děti nadšené z toho, že se zas jednou našel blbec, co je línej vzít to oklikou. Ale mezi námi - když je někde napsané "At your own risk", dokážete pokrčit rameny a jít pryč? Zbytek pýchy vzal za své, když jsem na vrcholu hory potkal recepční z mýho hostelu, která leze nahoru jednou týdně. Okej, vždyť jsem se ani pořádně nezpotil!
Cestou dolů do centra jsem to bral náhodnejma uličkama, dokud vedle mě nezastavila obří dodávka, ze který zahalekal řidič: "Cape Town?" Chtěl jsem namítnout, že jsme přeci v Cape Town, ale pak mi došlo, že to je jeden z těch místních skoro-autobusů, který nemají pravidelnej čas ani linky, prostě jen krouží městem a nabírají cestující, kde se dá. Na webu české ambasády zásadně nedoporučují účastnit se tohoto typu dopravy, i Steve před nimi zásadně varoval. V podstatě něco jako svítící nápis "At your own risk!", takže řikám, že jo a nastupuju. Řidič to krouží uličkama, pokřikuje na každým rohu "Cape Town!", občas to hodí na blikačky a jde si cosi vyřídit vedle do obchodu. Sedl jsem si hned na přední lavici, takže mi pořád někdo ťuká na rameno a posílá po mě řidičovi zpocený mince a zmuchlaný bankovky. Řidič za jízdy vrací drobný mě do ruky a ty já zas posílám za sebe. Prostě jen zahalekám: "Drobný na padesát randů!" a předám strýcovi za sebou zmuchlanou hromádku peněz. Babka vzadu prská, že něco není oukej, ale vzhledem k šílenýmu přízvuku nepoznám, jestli mluví anglicky, afrikánsky nebo v nějaký variantě zulu nářečí, takže ať je ráda, že dostala nazpátek za pade. Největší humor je, když nabereme dalšího cestujícího, kterýmu otevřu šoupací dveře (u tohodle vraku jdou otevřít jen zevnitř) a zůstane civět, protože by uvnitř spíš čekal tříhlavýho kozla než bělocha. Evidentně jsem první světlejš, kterýho v týhle dopravě letos potkali. Ale nikdo mi nic neudělal, nikdo nesmrděl a řidič mi s radostí zastavil na požádání přímo před Taj Hotelem mezi všemi těmi Mercedesy a Audinami. Hoteloví lokajové poněkud valili oči, když se z mikrobusu vyvalil živej běloch, popřál řidičovi hezkej den a hrdě napochodoval na recepci. A jako jo, po výstupu nahoru jsem docela solidně smrděl.
Večer jsme odletěli do Port Elisabeth, odkud nás odvezli do Grahamstownu. Grahamstown je bohapustá díra, kde krom univerzity a několika townshipů není vůbec nic. Každou zimu, když studenti vypadnou na prázdniny, tu vypukne National Arts Festival, což je v podstatě největší divadelní festival v Africe. Krom oficiálního programu (ve kterým jsme my), tu probíhá paralelně i Fringe Festival, což je jako všude jinde přehlídka mnohdy obskurních a neuvřitelně špatných představení hluboce toužících po úspěchu. Světlé vyjímky tu jsou a kvůli nim to stojí za to - jak tady, tak na všech ostatních Fringe Festivalech včetně pražskýho.
Už pár dní se mi ježí chlupy na uších hrůzou, když mi dojde, že mám jen čtyři hodiny na přípravu představení, který normálně chystáme osm hodin. Navíc tu s sebou nemáme vlastní scénu, takže to sám budu muset zbastlit z místních zdrojů. V noci předtím se ale nebudím s křikem, ba naopak, zdá se mi o piknicích v trávě a brouzdání v peřejích. Vstanu včas, mohutně posnídám a za zpěvu rané tvorby Beatles vyběhnu do deště. Ano, je tu hnusně! Na jižní polokouli je v červenci zima, v noci je sotva pět stupňů, ve dne občas i šestnáct. Vypadalo to divně, balit si v červenci na výlet do Afriky svetr, zimní bundu a šálu, ale prostudovat předpověď bývá více než moudré. Takže chčije, je zima, půl osmý ráno a já jdu do práce s tím, že očekávám průser. Krása! I'm so happy just to daaaaance with youuuuu!
V poledne, po čtyřech hodinách třeštění adrenalinový vlny (a půl hodiny po plánovaném startu představení) mám hotovo, startujem, bez zkoušky, pěkně naostro. Až pár minut po začátku mi dojde, že je to poprvé, co dělám Anne Frank s Nancy za violoncellem a že už je to rok, co jsme to hráli naposledy. Modlit se není čas, nějak to dáme, s Mimi máme po šesti letech spolupráce jistej telepatickej kanál, po kterým lze posílat krátký zprávy typu: "Tak už to doprdele rozsviť!" nebo "Nefunguje to, improvizuj!"
Takže vyprodanej sál na konci vstává, aplauduje a osvětlovač-zvukař-kulisák-maskot odchází na svůj vytouženej hovězí steak s pepřovou omáčkou a párek lahváčů. Pláču štěstím a šťáva z masa mi teče po bradě.
Na večerní představení už jsme připravení, všechno jak hodinky, čirá krása a diváci mají spodní čelisti v klíně, když přijde ta scéna s tím snem, kde vykotlím Varhanovu hudbu do plnejch a pošlu tam trochu kontrasvětla, aby se to prokreslilo, naprostá paráda, a pak lup a šup a tma a ticho a Donovan, místní technik, bohorovně přednese (evidentně ne poprvé) větu: "Ladies and gentlemen, we have just lost the power. Please remain seated until we find out what the hell is happening."
A tak tam všichni sedíme potmě, občas někde blikne baterka a jinde zachrchlá vysílačka. Elektřina vypadla v celé čtvrti, evidentně přepětí v síti, prý je to tu párkrát týdně. Takže nakonec se rozhodneme zbytek představení odvyprávět ve světle mojí čelovky, Mimi krásně vztáhne výpadek proudu k tomu, jak byl život Anne Frank násilně přerušen v polovině věty, ve tmě se lesknou slzy, potlesk jak na spartakiádě a Steve tiše prohlásí: "Okey, guys, let's get pissed!" K pointě patří to, že když vyjdeme z divadla a Steve zahaleká "Goodbye!", ozve se rána a celá čtvrť včetně divadla se zase rozsvítí. Bezva timing, chlapi!
Přesvědčit strýce Vlka, že výlet do Afriky bude stát za vyližprdel, to nebyla snadná věc. Vypadalo to totiž náramně - tři dny volna v Kapském městě a šest představení v Grahamstownu. Argumentaci bylo tak třeba opřít nejen o skutečné nástrahy, ale i o bohapusté pověry. Odlétal jsem tedy nakonec s přesvědčením, že po šestnácti hodinách strašlivých muk v ekonomické třídě Emirates Airlines skončím v plesnivý díře uprostřed dalšího zduřelýho výběžku tohodle krásnýho světa, po kterým mě moje milovaná profese vláčí. A že bude pršet, že pivo bude drahý a hnusný a že moje práce bude jen dalším představením na festivalu marnosti lidskýho snažení. Potud přípravy.
Vypekli mě hned na začátku. Na check-inu na Ruzyni nás (jen aby mě nasrali) upgradovali do business třídy. Takže žádný poctivý mučednictví, ale zcela prasečí zevl v nekonečně polohovatelným obřím gauči, k tomu šampaňský, catering jako od maminky a zásuvka na počítač, ve který jsem obratně ještě před vzletem spálil pojistku. Dobře já.
Okej, luxus se konal jen do Dubaje, tam nás přeložili do prasečáku, kterej zahákli za letadlo a bylo. Ale po pár sklenkách šampaňskýho vám to už tak nepřijde. V Kapským městě nás vysypali na hromadu hned vedle pásu se zavazadlama, což rozhodně mělo styl.
Mimi a Nancy mají rezervaci v Taj Hotelu v centru, což je nepěknost nejvyššího řádu. Zmiňovat všechny dekadentní vymoženosti tohodle chrámu vepřovosti nebudu, ale zachoval jsem dekorum a nemočil do umyvadla. Sám mám rezervaci v obskurním hostelu na předměstí jménem African Heart. Vypadá jako z pohádky o Jeníčkovi a Mařence, jen místo ježibaby v něm teď bydlí vlk.
African Heart je v centru čtvrti Observatory, přímo pod Stolovou horou. Když tu v noci zahnete do špatný ulice, poznáte to tak, že se okamžitě obrátíte a svinským krokem mažete zpátky. Když se ale držíte Station Road a tváříte se jako normálně nasranej místňák, dojdete bez incidentu na Lower Main Street, což je přesně ta ulice, kterou v každým městě hledáte. Bary, kavárny, restaurace, podezřelý černošský večerky a čínský bistro. Pryč od luxusu centra Cape Town do útulný umaštěnosti živýho předměstí. Za postel v hostelu platím 120 randů (260 Kč) za noc, mám k tomu zadáčo snídani (instantní kafe a kočičí granule) a večery u krbu.
Jídlo. Za šest dní jsem tu nenarazil na jiný než excelentní jídlo - vyjma fujburgru na letišti u Winky's, ale do toho jsem šel s vědomím, že to bude ekl. Všechno je tu levný a sakra dobrý, ať už je to pečená antilopa kudu v ghettu v Cape Town nebo nekonečně božskej steak, po kterým jsem se blahem dva dny budil ze sna.
Pivo. Jo, opustit rodnou kotlinu je bolístka a kdykoli vypadnu za humna, s pláčem vzpomínám na teplej Staropramen v kelímku, na kterej jsem ještě před týdnem nadával na zahrádkách. Ve zvrácenosti výkladu pojmu "pivo" stále ještě vedou Spojený Státy (co byste chtěli po zemi, jejíž kulinářské umění staví na kečupu a psí moči), ale pár prvních pokusů o průzkum africkýho pivovarnictví trhu mi taky hnulo žaludkem. Nakonec jsem ale objevil namibijskej Windhoek Lager z Namibie, kterej tam začali vařit Němci, ještě když Namibie patřila k Říši. Dobrej, hořkej a levnej.
Ale zpátky k dobrodružstvím - ten první večer jsem vyrazil ven s jasným záměrem opít se, nechat okrást, pobodat a pochcat. Nebyl bych to ale já, kdyby mi něco vyšlo podle plánu. Takže když jsem po fenomenální večeři ztratil orientaci na toaletách restaurace a vyšel jinými dveřmi omylem do místního rockáče, zrovna tam dřela struny místní indie kapela, která valila tak mohutně, že jsem jim aj odpustil, když se ve finále opili a zahráli dva covery Coldplay. Přidal jsem se z čiré radosti k partě místních a nutně pak následovala ta nezbytná série taškařic po okolních barech. Když jsem nad ránem shledal, že sedím nad rumem s kolou s mohutně zpitým francouzským inženýrem fotovoltaiky, zalomil jsem rukama na znamení hanby a zahájil všemi oblíbený komediantský výstup s názvem "Cesta domů."
Druhý den jsem pokorně přijal fakt, že z plánované expedice na Stolovou horu nebude nic a spokojil jsem se výletem do horního patra hostelu na instantní kávu. I to mi zabralo většinu odpoledne. Zahanbeně jsem vzhlížel k hoře tyčící se nad městem a krmil kocoura Maxe granulemi. Takovej hezky domácí den. Večer se těch pár hostů sešlo v obýváku u hořícího krbu a naše hovory zdánlivě dávaly smysl. To jsem zmiňoval, že tu zuří tvrdá africká zima?
Třetí den byl mnohoepický. Máme řidiče-průvodce, jmenuje se Tabo <mlask> Nevimjakdál, ale v jeho jméně je takový to škytomlasknutí, podle kterýho poznáte, že jste na výletě v exotický krajině. Začnem oceánem, o kterým doteď nevím, jestli to byl Atlantickej nebo Indickej (ono je to jen přes kopec), pokračujem botanickou zahradou Kirstenbosch, kde Mimi válí sudy a pak si stěžuje, že jí je špatně, pokračujem ochutnávkou místního vína, kde vinařovi klademe laické otázky a je nám u toho trochu trapně a celou tu vrcholnou turistiku plánujeme zakončit opulentní večeří. Hej, jako dospělí lidé na výletě! Tobu ale navrhl, že nás vezme na večeři do jednoho z místních townshipů (township je černošské ghetto, dědictví apartheidu, kam se bělochům vstup zásadně nedoporučuje), a taky že jo, ve finále je to nejzásadnější (slovy otce Otakara) kulinářský zážitek expedice. Teta Běta <škytomlask> Květáková tomu tady mohutně šéfí, když nevím jestli mám jít do pštrosa nebo do kudu antilopy, naloží mi obojí s tím, že ať nekecám a jím, že jsem kost a kůže. Do toho partička chlapíků valí na bubínky a marimby (jmenuje se to tak vůbec?) a doteď nevím, kdo to na mě upekl, ale že si jako s nima rozhodně musím zabubnovat, tak jsem teda šel, bubnoval a opotil čelo. Taky jsem u toho zpíval, ale jenom potichu, aby mi nikdo nerozbil držku.
A doma (jo, říkám tomu doma, pač tam mají gauč, krb a kocoura Maxe) jsem potkal páreček z Johannesburgu, a pač jsem někdy sociální, šel jsem s nima na pivo, jenže v tom baru ten večer probíhala "open mic night", čili noc stojacích komiků. To je taková ta věc, že člověk, který si připadá vtipný, přijde na podium k mikrofonu a tam je vtipný. V ideálním případě. Obvykle je tomu ale tak, že se člověk typu "your everyday retard" kroutí v agonii před dvaceti lidmi a ti uznale noří obličeje do svých dlaní. Co jsem viděl toho večera, překvapilo i mě. Těším se na den, kdy ten kulturní zážitek definitivně vytěsním.
Poslední den v Kapským městě padl na úterý, v podvečer nám to letí do Port Elizabeth. Jelikož nade mnou stále visel stín prozevlovaný neděle, vyrazil jsem ostrým krokem z centra kamsi na kopec. Table Mountain byla ten den zavřená, nahoře se ženili všichni čtyři čerti a plácat se na kopec jen, abych se pak mohl potácet v mlze, to teda ne. Na sever od Stolový hory je ale krásnej pan Kopec jménem Lion's Head, velmi charismatickej kus šutru. Taxikář tvrdil, že tam vylezu za hodinu a půl, takže sluneční brýle, do batohu svetr a vodu a jdem.
Po víc než půlhodině vyčerpávajícího pochodu po silnici do kopce začala morálka opadat. Vedro jak sviň, kolem luxusní residence obehnané elektrickými ploty a pořád jsem byl v podstatě pod kopcem. Zuby zatnout! Časem jsem minul poslední opevněnou vilu a přede mnou se otevřel oceán. Atlantickej. Ten samej, kterej jsem měl za zády. Hm.
Vzdávám se možnosti popisovat výhledy, náhledy a průhledy, které se cestou na vrchol naskytovaly. Oceán, hory, město, mraky, šutry a borovice, asi tak. Milé bylo, když silnici nahradila pěšina a pěšinu posléze řetězy a madla ve skále. Jeden by nakonec na ten výstup byl i pyšný, kdyby nad horolezeckou trasou nepovykovaly děti nadšené z toho, že se zas jednou našel blbec, co je línej vzít to oklikou. Ale mezi námi - když je někde napsané "At your own risk", dokážete pokrčit rameny a jít pryč? Zbytek pýchy vzal za své, když jsem na vrcholu hory potkal recepční z mýho hostelu, která leze nahoru jednou týdně. Okej, vždyť jsem se ani pořádně nezpotil!
Cestou dolů do centra jsem to bral náhodnejma uličkama, dokud vedle mě nezastavila obří dodávka, ze který zahalekal řidič: "Cape Town?" Chtěl jsem namítnout, že jsme přeci v Cape Town, ale pak mi došlo, že to je jeden z těch místních skoro-autobusů, který nemají pravidelnej čas ani linky, prostě jen krouží městem a nabírají cestující, kde se dá. Na webu české ambasády zásadně nedoporučují účastnit se tohoto typu dopravy, i Steve před nimi zásadně varoval. V podstatě něco jako svítící nápis "At your own risk!", takže řikám, že jo a nastupuju. Řidič to krouží uličkama, pokřikuje na každým rohu "Cape Town!", občas to hodí na blikačky a jde si cosi vyřídit vedle do obchodu. Sedl jsem si hned na přední lavici, takže mi pořád někdo ťuká na rameno a posílá po mě řidičovi zpocený mince a zmuchlaný bankovky. Řidič za jízdy vrací drobný mě do ruky a ty já zas posílám za sebe. Prostě jen zahalekám: "Drobný na padesát randů!" a předám strýcovi za sebou zmuchlanou hromádku peněz. Babka vzadu prská, že něco není oukej, ale vzhledem k šílenýmu přízvuku nepoznám, jestli mluví anglicky, afrikánsky nebo v nějaký variantě zulu nářečí, takže ať je ráda, že dostala nazpátek za pade. Největší humor je, když nabereme dalšího cestujícího, kterýmu otevřu šoupací dveře (u tohodle vraku jdou otevřít jen zevnitř) a zůstane civět, protože by uvnitř spíš čekal tříhlavýho kozla než bělocha. Evidentně jsem první světlejš, kterýho v týhle dopravě letos potkali. Ale nikdo mi nic neudělal, nikdo nesmrděl a řidič mi s radostí zastavil na požádání přímo před Taj Hotelem mezi všemi těmi Mercedesy a Audinami. Hoteloví lokajové poněkud valili oči, když se z mikrobusu vyvalil živej běloch, popřál řidičovi hezkej den a hrdě napochodoval na recepci. A jako jo, po výstupu nahoru jsem docela solidně smrděl.
Večer jsme odletěli do Port Elisabeth, odkud nás odvezli do Grahamstownu. Grahamstown je bohapustá díra, kde krom univerzity a několika townshipů není vůbec nic. Každou zimu, když studenti vypadnou na prázdniny, tu vypukne National Arts Festival, což je v podstatě největší divadelní festival v Africe. Krom oficiálního programu (ve kterým jsme my), tu probíhá paralelně i Fringe Festival, což je jako všude jinde přehlídka mnohdy obskurních a neuvřitelně špatných představení hluboce toužících po úspěchu. Světlé vyjímky tu jsou a kvůli nim to stojí za to - jak tady, tak na všech ostatních Fringe Festivalech včetně pražskýho.
Už pár dní se mi ježí chlupy na uších hrůzou, když mi dojde, že mám jen čtyři hodiny na přípravu představení, který normálně chystáme osm hodin. Navíc tu s sebou nemáme vlastní scénu, takže to sám budu muset zbastlit z místních zdrojů. V noci předtím se ale nebudím s křikem, ba naopak, zdá se mi o piknicích v trávě a brouzdání v peřejích. Vstanu včas, mohutně posnídám a za zpěvu rané tvorby Beatles vyběhnu do deště. Ano, je tu hnusně! Na jižní polokouli je v červenci zima, v noci je sotva pět stupňů, ve dne občas i šestnáct. Vypadalo to divně, balit si v červenci na výlet do Afriky svetr, zimní bundu a šálu, ale prostudovat předpověď bývá více než moudré. Takže chčije, je zima, půl osmý ráno a já jdu do práce s tím, že očekávám průser. Krása! I'm so happy just to daaaaance with youuuuu!
V poledne, po čtyřech hodinách třeštění adrenalinový vlny (a půl hodiny po plánovaném startu představení) mám hotovo, startujem, bez zkoušky, pěkně naostro. Až pár minut po začátku mi dojde, že je to poprvé, co dělám Anne Frank s Nancy za violoncellem a že už je to rok, co jsme to hráli naposledy. Modlit se není čas, nějak to dáme, s Mimi máme po šesti letech spolupráce jistej telepatickej kanál, po kterým lze posílat krátký zprávy typu: "Tak už to doprdele rozsviť!" nebo "Nefunguje to, improvizuj!"
Takže vyprodanej sál na konci vstává, aplauduje a osvětlovač-zvukař-kulisák-maskot odchází na svůj vytouženej hovězí steak s pepřovou omáčkou a párek lahváčů. Pláču štěstím a šťáva z masa mi teče po bradě.
Na večerní představení už jsme připravení, všechno jak hodinky, čirá krása a diváci mají spodní čelisti v klíně, když přijde ta scéna s tím snem, kde vykotlím Varhanovu hudbu do plnejch a pošlu tam trochu kontrasvětla, aby se to prokreslilo, naprostá paráda, a pak lup a šup a tma a ticho a Donovan, místní technik, bohorovně přednese (evidentně ne poprvé) větu: "Ladies and gentlemen, we have just lost the power. Please remain seated until we find out what the hell is happening."
A tak tam všichni sedíme potmě, občas někde blikne baterka a jinde zachrchlá vysílačka. Elektřina vypadla v celé čtvrti, evidentně přepětí v síti, prý je to tu párkrát týdně. Takže nakonec se rozhodneme zbytek představení odvyprávět ve světle mojí čelovky, Mimi krásně vztáhne výpadek proudu k tomu, jak byl život Anne Frank násilně přerušen v polovině věty, ve tmě se lesknou slzy, potlesk jak na spartakiádě a Steve tiše prohlásí: "Okey, guys, let's get pissed!" K pointě patří to, že když vyjdeme z divadla a Steve zahaleká "Goodbye!", ozve se rána a celá čtvrť včetně divadla se zase rozsvítí. Bezva timing, chlapi!
No comments:
Post a Comment