Cesta do práce.

Teplota je pět stupňů nad nulou, nebe čistý jak mý svědomí a na lípě v Kodaňský prudí sojka práskačka. Je sobota v Praze a pejsci na vodítkách rozpustile poskakují a mění včera čištěný chodníky ve slalomovou dráhu. Ze všech těch čerstvejch pokladů se výhružně kouří, každej ten pes má duši sprejera a hrdě klade svůj street art pod nohy Pražského chodce. Chtěl bych mít brejle, který ten výjev zkrotí do černobíla a přidaj trochu zrna špatně vyvolanýho filmu.

Vařím kávu a zmateně se klátím po bytě, sotva jsem rozlepil oči, už jsem tu sám. Dřív, než jsem uspořádal končetiny a po těch dvou zvolených se vydal do koupelny, už stála ve dveřích.

"Přeju hezkej den." řekl jsem.
"To těžko..."
"Hezkej-den. Zkus to."
"Mmm...ahoj. Uvidíme se večer? "
"Určitě."

Dnes poprvé obouvám vysoký boty, trochu to v tý levý škviká, ale neteče do nich a taky hřejou, tak nasadím sluchátka a pustím si nahlas The Cure, abych škvikání neslyšel.Vydám se přes Grébovku, netuším přesně kudy a tak nastřelím směr, náhodně zahýbám vlevo i vpravo, zastavím se před bývalou kavárnou Shakespeare a synové a posmutním, roleta je stažená už víc než týden a nad vchodem je neumělá cedulka "Kafé v lese". Zajíc žije v lese a se Shakespearem je ámen, o blok dál vstup do Grébovky, tak vstup, kluku, vejdi a směj se na ten hezkej svět!

Civím dolů do Nuslí a na tu krajinu kolem a zase si představuju, jak hezký to muselo bejt před sto léty. Dochází mi, jak města začaly bejt hnusný, to rozlejvání se mrtvý krajiny, kde se člověk cejtí jak myš, kterou zastihla ranní směna uprostřed obřího stroje na párky. Ty nejhezčí místa měst jsou z dob, kdy je nikdo neplánoval, chaotický, pokroucený, organicky rostlý. To je ten velkej omyl, co přetrvává od dob moderny, že krása musí mít řád a Koncept z ním musí čpít až za roh. Bez zdravý dávky chaosu a náhody člověku vrzne, nemá se před vší tou dokonalostí kam schovat. Jednou budu zralý a dospělý muž, budu žít v řádu a nosit vyžehlený košile, ale někde v garáži budu mít velkou krabici, v ní bordel a tam budu chodit trucovat vždycky, když si řád začne zase nárokovat moji duši.

Dupu si to Americkou ulicí a v okně v prvním patře se vyložil vrásčitej děda, mhouří oči do slunka a zkouší vrnět, vypadá přesně jak ty starý angorský kočky, který mají babky za oknem místo muškátů, na dosah ruky pod ním kmitá mraveniště hlavního města, ale on čučí do slunka a čas se kolem něj táhne jako med.

Za rohem cedule ve výloze: přijmeme vyučenou květinářku. Brzo možná přijde den, kdy poslední květinářka umře a města budou ještě míň pro lidi než dneska, ale teď svítí slunko a moje pevná víra v dobrou budoucnost mi už zase přijde jako celkem rozumnej myšlenkovej koncept. Jo, řekl jsem "koncept". Ale s malým "k", rozhodně s malým.A do práce jsem přišel o devět minut dřív.

Barva oblak a sedm žlutejch psů.

Mám rád, když mraky večer naberou tenhle odstín, vůbec mám rád, když jsou kolem ty správný barvy. Asi jsem dobře našel svoji profesi, zřejmě by se dalo říct něco neskonale hlubokého o skutečnosti, že mojí misí tady na zemi je šířit světlo, možná, že to i dnes v noci ještě padne nahlas, pač jedu do Brna, kde se sejdu s Hovadem Lukem, Strejdou Pirinem, Cukroušem Hugem, Čiči Kateřinou a bezejmenným psem Psem, kterýho pokaždý v Brně potkám. Občas, tváří v tvář Psovi, se ptám sám sebe, jestli příliš nechlastám. A vždycky si odpovím, že kdepak, třeba takovej Pytlajs, ten chlastá, ale kdepak Pan Vlk. Odhaduju, že počet vyprávěníhodných historek na litr čistého lihu je v mým případě velmi solidní, pročež nechlastám, protože bych chlastal, jen se pořád něco děje a nelze se divit, že se u toho někdy leje. Ve vhodnej okamžik někdo pustí For Tomorrow od Blur a já říkám jo, paráda. Nemám prachy, furt makám, ale karma je dobrá a mraky maj tu správnou barvu, silnice je vlhká po dešti a nemít na nic čas je dobrej důvod pro lehkomyslnost.

Krajinou pochoduje sedm žlutejch psů, mají veselé výrazy, protože jsou opilí, a hraje jim k tom váš oblíbenej song v jedný smyčce, trvá to možná už sedm let, ale ti psi jsou pořád tak krásně ožralí, jako když onehdá nad ránem vylezli z hospody, nikdo neví, kolik za tu dobu ušli, ale já už dávno vím, že nejdou domů, že si to valí krajinou, která jim ubíhá kolem uší, že si to valí jen tak, pro radost z dobré opice, a tak až tyhle psy jednou potkáte (a já vám to z celýho srdce přeju), řekněte jim, ať udělají opicu - a všech těch sedm psů udělá opicu a pak zas půjdou dál a čas od času jeden z nich spadne a ti ostatní se potácejí kolem něj v kruhu, dokud se padlej nevyhrabe na všechny čtyři a nenasadí zpátky štastně dementní výraz, aby mohli všichni zas dál a možná, že už dnes vylezou na tamhleten kopec, ze kterýho se tak hezky půjde dolů a každej z nich si přitom aspoň jednou rozbije držku.

Maďarsko a demolice.

Jeden se takhle vleče přes řeku za slunnýho dne a za ním mastná čára, všechno je dneska zažehlený do asfaltu a přežili jen ti, co včas prchli do stínu stromů na letenský zahrádce. Teď už jen ztěžka oddychujou nebo okusujou okraj plastovýho kelímku s pivem.

Z různejch částí mýho těla v posledních dnech odpadávaj šupiny kůže následkem nerozvážné expozice pana vlka oněm proklatejm maďarskejm exteriérům. Je tomu blíže neurčenej počet dní, když se Vlčí Krtí nechalo vyfotografovat před kinem Oko a poté vyrazilo na východ. Bylo horko, brouk se přehříval, olej smrděl přes půl okresu a horizont se svůdně vlnil v rozpáleným vzduchu. Průlet krajinou rychlostí 70 km/h je zážitkem jen pro ty v zenu pokročilé, úrodné lány zarámované kulatými okénky líně mění perspektivu a u Dlouhopolska nakonec po dlouhé honičce předjíždíme kombajn. Je už po půlnoci, když s posvátnými výrazy navracejících se argonautů vrazíme do Garchu v Olomouci a objednáváme rum. Dny jsou dlouhý, jen když v nich nezbylo místo na tu obvyklou vatu a počítá se každá minuta.

Den poté kupujeme štangli vysočiny, metaxu a whisky. Brouk se vykodrcá na dálnici na Brno, kde nakonec po osmdesáti kilometrech v pekelném vedru umírá, odmítá startovat a smutně mrká do krajiny. Nakonec se rozloučíme, v koutku oka se naposled zaleskne zbytek modrý metalízy a frčíme do Magyaroszágu.

Zaparkujeme uprostřed vinice, whisku přelejeme do petky od ledového čaje a metaxu schovám do spacáku. Naše pašerácká jednotka pronese na festival celkem půl vagónu kořalky a deset plechovek tuňákových konzerv.

Stany stojí, my se kymácíme a o našich následných tanečních improvizacích se budou po Maďarsku vyprávět legendy. Večerku Vlčí Krtí vyhlašuje s úsvitem, ten samý úsvit nás ze stanů vyžene o tři hodiny později. Nedaleké jezero Fertö (Neusiedler See) je bahenní lázeň, do které by pes nevlezl. Využijeme tímto uvolněného prostoru a prohlásíme léto za započaté, čemuž na vážnosti dodávají chuchvalce řas visící nám z uší.

Následující radosti zahrnují pivo, langoše, Parov Stelar Band, Air a epileptické tance. Den poté si přivodím u jezera Fertö úpal a v ním způsobené mlze si odhopkám Prodigy, aniž bych nějak zásadně zkolaboval. Po půlnoci spustí svůj set Kruder & Dorfmeister, je to přesně tak medové, jak jsme všichni potřebovali, jsem jedná veliká radost a tak si odskočím vedle, kde hraje DJ Yoda, takže fájn, jen se mi z toho všeho nějak točí hlava a fyzická schránka jeví znaky opraženosti, takže večerka a je to.

Den nato Massive Attack a asi ješte leccos, ale kdo si to má pamatovat, všechno je dobré, potkávám krásnou dívku, ona mě osloví dřív než já ji a zeptá se, zdá nemám nějaký prachy na chlast, což je teda celkem trapný, nehledě na to, že už jsem neměl ani vindru, a ráno poté frčíme do Brna, brouk tam ještě stojí, ale pokusy o oživení selhávájí, jsem smutný, odjíždím do Prahy a druhý den začnou přípravy na natáčení.

To se totiž moji drazí rozhodli, že po třech letech úspěšného tažení světem nezávislého umění je na čase natočit si vlastní film. Do celé akce se nechala uvrtat úctyhodná řada profesionálů, jakkoli vše děláme bez naděje na honorář, a brzy se ukazuje, že jedním z hlavních makáčů bude zase pan Vlk. Paráda.

Točíme ve starejch papírnách, celý to má mít něco přes dvacet minut, komplet na jedinej záběr. Zas jednou musíme mít něco extra. Během následujících tří dnů rozmístíme 93 světelných zdrojů, na place se začíná ráno, já odcházím jako poslední většinou okolo druhé ranní, všude je prach a vlhko a v týmu jakési iracionální nadšení. V prvních minutách hraju jednoho z nahých malířů terorizovaných strašlivou dominou I.K., vzápětí s partou naháčů sjíždíme výtahem do podzemí, já prchám do režie ujmout se osvětlovacího pultu a přibližně v desáté minutě mám čas natáhnout si trenýrky. Zbytek naháčů prchá do druhého traktu ztvárnit viselce. Posírá se, co může, během čtvrtého - natáčecího - dne zvládneme natočit možná tak tři pokusy, které stojí za uvažování, za tmy nahráváme zvukovou stopu, během čehož se rozjíždí společenská destrukce, již lze označit za dotočnou v zárodku.

Není přesně známo, jak jsme se ocitli v podzemí nonstopu, místnost je bez vyjímky vyložena zrcadly, přes vlastním obrazem není úniku a zřejmě proto pokládá P.V. svůj penis na stůl, záviděje nám role naháčů, kteří se většinu natáčecího dne poflakovali s kulkami vlajícími ve vlažném větru. Všeobecně redukovaná potřeba šatu v týmu je zřejmě i příčinou dobré adventury R.P., který se druhého dne ráno probudil uprostřed rozhovoru s městskou policií, oblečen pouze v trenýrkách a tričku asi tak kilometr od nonstopu. Osud jeho bot i kalhot zůstává neznámý.

Premiéra filmu s pracovním názvem Demolice je naplánována na konec září na festival Nultý Bod, kde proběhne i vyprávění historek z natáčení.

A kdyby mě dnes někdo hledal, sedím sám na pivku na letenských zahrádkách a je mi tu dobře. Tak někdy přijďte.

Na stole

Mám na stole nepořádek. Nalezl jsem na něm následující: hrnek kávy, cestovní pas, plyšovou krysu Aarona, krátké cigaretové papírky, deštník, pájku, krabičku připínáčků, záhadnou součástku s trčícími drátky, pěnu na holení, dálkové ovládání k počítači, usb-dmx převodník, papírové kapesníky, tiskárnu, hrnek od kafe, brýle s ulomenou packou, čelovku, balzám na rty, hodiny ze sedmdesátých let z blešáku v Bielefeldu, lahev od černýho Kozla, celkem tři lampičky, předzesilovač ke gramofonu, plechovku s neořezanejma tužkama, prázdný cédéčka, kšiltovku, dva měsíce starý Respekt, trochu zelených narkotik v celofánu, lahev od Cotes du Rhone, dvě aktivní reprobedny, usb kabel, dřevěnej náramek, neotevřenej dopis od sociálky, hromádku žlutých, červených a bílých led diod, klobouk z New Yorku, sklenici vody, nabíječku na telefon, externí harddisk, proužky kinofilmu z dob mýho mládí, lžičku, několik maďarských forintů, cigaretové filtry, techničák od brouka, pastelky, gumovýho pavouka, nůžky, singl Wild Is The Wind od Davida Bowieho, nefunkční usb myš, břity na holení, účtenku od filtru L153, singl od Katapultů (Hlupák váhá), sponkovačku, dřevený korále, aviváž Elegant Feel, plyšovou kočičku, šampon z hotelu v Gliwicích, isolepu a vzkaz od jedný holky. Měl bych si uklidit.

Ve vlaku z Kolína aneb vykopanej pes.

“Ve vlaku z Kolína - vlci si zpívaj – smutnou písničku – ve vlaku z Kolína – vlci tam vyjou – úúúúúúú!“

Všechno se teď děje dost rychle a denní starosti se v tom fofru úplně rozmazaly, což je nakonec dobrý, protože tě pak máloco stihne vylekat. Dřív, než si uvědomíš, že se valíš do průseru, ozve se hluboký vžuuum a jsi z toho venku. A za tebou zase kus dobře udělaný práce.

Vůbec mám potřebu tady zaznamenat, že všeobecný optimismus nabral v tyto dny ve společnosti takřka pandemický rozměr. Příčiny přičítám slunku, výsledku voleb a ztrátě vlastního plnovousu. Tedy spíše – plnochlupu.

Odložil jsem svůj sekundární samčí znak z důvodů jisté taškařice, která po mně vyžadovala zásadní posun na lidsko-opičí škále směrem k holé bradě (redukci na pouhý knír jsem zavrhl ze soucitu k mým přátelům).

Ačkoli budoucnost je nejistá, není tu nejmenších obav. Pravda, pro toto léto padá expedice do rezervace Wikwemikong, dále i osud skupiny K. je velmi nejistý – co budu dělat, co budu jíst? 

Zdá se, že stereotypům se v mým životě nedaří. Sotva si postesknu, že něco začíná být nuda, v soukolí to zacuká, přeskočí tři nebo čtyři zuby a z dvířek pro kukačku vybafne na pružině vykopanej pes.

Takže dobrý.

A teď všichni: „Ve vlaku z Kolína - vlci si zpívaj – smutnou písničku – ve vlaku z Kolína – vlci tam vyjou – úúúúúúú!“