Jiří, Linnea a Honzík stojí v bahně před králíkárnou a dohadují se, který králík je nejhezčí. Můj favorit v pravém horním kotci melancholicky hledí do země a cítí se vyloučen. Hovoří ovšem francouzsky, steně tak jako všichni jeho dobří bratři. Larçon je standartní díra uprostřed Burgundska. Pár domků z kamene se základy z časů, kdy se ještě některé věci braly zbytečně vážně, pár polí z hlíny a v ní stopy z našeho sobotního výletu.
Tu noc jsme se my pitomci vydali na procházku po vsi, že si uděláme takové kolečko po návsi. O šest kilometrů dále se brodíme bahnem a venkovskou tmou, Honzík vzdává hold svému pražskému původu a prudí. Obdařen nočním viděním vedu společnost mezi kalužemi, jen Honzík apaticky čvachtá tím nejhorším brajglem a mlčí. Mí přátelé mě vzápětí zbaví stopařského postu, když se je pokouším provést akátovým lesem a vydají se po poli jak stádo krtků po fotbalovém hřišti.
Včera jsme hráli v Salives, stařičké vesnici se středověkým opevněním. Ve tři hodiny odpoledne. V sále pro dvě sta lidí bylo sotva třicet apatických francouzských venkovanů. Záměr celé akce zůstal poněkud nejasný, nicméně druhý den ráno pořizujeme památečná fota s Madame Elise a jejími králíky a odjíždíme do Dijonu.
No comments:
Post a Comment