Hořčice. Jedna z věcí, ve kterých se špatně plave. K čemu ji vezeme půl bazénu, není jisté. Snad někde čeká půl bazénu párků. Nebo bůčku. Dost na to, abychom se s úsměvem vydali k obzoru.
Dijon je tak trochu díra. Jenže do toho my, kluci z venkova, nemáme co mluvit. Tak nemluvíme a jdeme hledat nějakej bar. Je něco po jedenácté, nikde nikdo, i v umakartovejch pizerkách židle na ježka a i žebráci z povolání se válí doma u televize. Dobře, je to díra.
Před Café Chez Nous, v zastrčeném průchodu, kouří mládež v brýlích a kožených bundách a vede dlouhé rozhovory o letošní úrodě žab. Celé to připomíná dobré večery ve Vertigu, dokud ovšem neobjednám Cote du Rhone – víno je dobré a veškerá podobnost s oranžovým peklem tu končí.
Druhého večera přijímáme pozvání na večeři. S Aniččiným dědečkem se setkáváme ve strašidelně luxusní kavárně na Place de Darcy. Dědečkova třetí žena, půvabná čokoládová královna z Indonésie, se jmenuje Tiffany – alespoň tak jsem jí říkal, aniž by protestovala – a kouří mentolky. Starý pán zahlásí: “Tak jdeme do hospody, kluci!” a flotila taxíků brzdí před restaurací, čerstvě umytí číšníci krouží mezi stoly a cení dokonalý chrup. Chrup. Jako předkrm volím šneky a volím dobře, šneci jsou lahodní, lahodné je i srnčí, a vůbec, všechno kolem, vzorky dobrot kolují v obou směrech a ubrousky chutnají po uzeném lososu. Za každé sousto přísaháme vypálit do základů jednu českou restauraci.
Den poté sedím na náměstíčku s kolotočem, u kavárenského stolku na slunečné straně. Opodál skupina šklebících se Francouzů a mezi nimi příliš pohledná dívka. Chvilku si vyměňujeme úsměvy, ona naštěstí zmizí dřív, než ze sebe zvládnu udělat idiota. Celé odpoledne je tedy o čem přemýšlet, pak uběhne noc, po ní přijde přijde ráno, to člověk nepřemýšlí, jen pije kávu, a pak je odpoledne, v Německu prší a to je příjemné, přilepím čelo na sklo auta a duše má vyvalí se v županu na kanape.
No comments:
Post a Comment