Paris, France

Dneska se čerti žení, maminko! Sype se to jak z roztržený cejchy a kočičí cestičky mizej jedna po druhý. Mrzne, až se jednomu kouří z uší a bejt tygr, už tu dávno nejsem. Bejt tygr, sedím někde u skleničky havanskýho rumu a žvejkám brčko, jenže to tak dopadlo, že trčím v týhle zasněžený díře a dolů k jezeru sáňkujou psi, co je svědí prdele.

Je to skoro dva týdny, co jsem takhle dřepěl za oknem takovýho divnýho hotelu, uprostřed polí kdesi za Paříží. Ničím to tam nesmrdělo, venku pršeli kočky a psi a to zatrolený lednový slunko mžouralo stejně ospale jak já. Byl jsem vzhůru už dobrejch třicet hodin, konečně v teple, po všech těch mrzutostech na letišti Karla Góla zralej tak akorát na to popřát strýčku Fidovi dobrou noc. Zalomenej do peřin nastavuju budík, o dvě hodiny později bude třeba doklátit se na večeři a ulámat hlavy všem přítomným krevetám. A zalejt pivem, ať to kvasí.

S plným bachorem šťourám se v zubech - tykadlem - a s jistým znepokojením sleduju, jak venku přestává pršet. Poslední záminka k pádu do pelechu sebou pleskne do kaluže, nedá se nic dělat, kluku, tam za kopcem je Paříž, co by tomu holky řekly, Paříž, studnice pitvornejch příhod a přehnanejch vyprávění, potenciál průseru na obou březích Seiny, šmarjá krucinál, tak jo! Jdu pochcat Eiffelovku.

Škrabu se na zadku před vítězným obloukem na Champs-Elysée a představuju si, jak po tom kruháči kolem dokola sáňkujou psi, jak na svejch svědících prdelích krouží epické kružnice a odhalují tak princip lidského bytí stejně bezděčně jako když vám moucha sere na brejle.

Eiffelovka je... veliká.

O pár bloků dál spí na chodníku strejda, postavil si z odpadků kolem sebe hráz a svět na něj nemůže, tak klidně dříme a v ruce pořád drží vajgla.

Na doporučení přítele, jenž je zde znám pod pseudonymem Le Petit, se vydávám na Bastillu. Poslední spoj do hotelu je v tahu, potřebuju vydržet do rána a z tohodle baru je slyšet Keith Jarrett, takže smekám čepici a vzápětí už pyskem reju ve sklence červenýho a libuju si v člověkovatosti. Bez špetky studu. Barman je původem z Alžíru, s člověkovatostí má jistě velké zkušenosti, neb o nich nemluví. 

O nic dál, však o něco později vleču se ulicí, když z baru vyjde překrásná dívka s kalnýma očima a mohutně se vyzvrací, aniž by zvolnila krok, já už v tu chvíli vím, že miluju Paříž, dívka zvrací podruhé a já galantně uhýbám, protože mi blitky nevoní, ani holčičí. Pln dětského očekávání vrazím do baru, kde se zmíněná tak božsky zprasila, kde se blije, tam se pije, kde se pije, tam je veselo, nestačím si ani objednat a už se na mě vrhají, už se ptají, už vyprávějí, třeba tahle, jmenuje se Laure, dělá do haute kocoure a přijímá mě do jakési mafie, globální sítě blbců, umělců a pankáčů slovanského původu, přitom vede dlouhý monolog o tom, jací jsme my Češi intelektuálové a já jsem v pokušení vyprávět ji o svědícím psím zadku.

Čekám na metro ve stanici Bastille, z kanálu na mě civí obří krysa a připadám si osamělý. Krysa zmizí a náladu mi tím rozhodně nespraví.

Snídaně.

Check-in.

Boarding.

“Dear passengers, we will land in Toronto at...... .... ... ... ... ...brou noc, strýčku Fido......”

...

Přestalo sněžit, maminko! To už čert usnuli?