Edinburgh, den pátý: "My chlapi, co spolu makáme."

My kluci od kabelů, my kluci se špinavejma prackama, my kluci ramenatý se práce nebojíme. Zpocený hrudě, zarudlý oči, rty sevřený a tváře zarostlý, to jsme my, makáči z divadla. Ráno se vzbudíme, klejeme, kálíme a pak jdem do rachoty, rovnou po hlavě, bez zbytečnejch řečí, protože řeči jsou pro ty, co neuměj makat. Vlítnem na to vždycky pěkně zostra, prakťáky, baleťáky, parky tam nasypat a taky pár profilů, ať nikdo neříká, že jsme hovada, a pak už to lítá, takže stůj stranou, kámo, a koukej, jak se dělá divadlo. Nejdřív to tam namrskáš, všecko to zapojíš, krapet poladíš, pak to naklepeš do mašiny a pak už to kotlíš, co to dá, protože o tom to bylo, je a bude. Ale jako žádná prasečina, čistej dyzajn, rozumíš, my jsme velký mistři svýho oboru, my to tam neházíme jak starej Janák lopatou. Děláš prackama, o tom žádná, ale prackám šéfí hlava, a když ti to ta hlava nešéfí, tak jdeš od toho, my na tebe čekat nebudem, protože dobrej makáč vod kumštu je rozjetá lokomotiva a ty budeš tak leda nosit kafe. A zrovna tenhle kšeft není žádná prdel, to není vejlet s Nárožným do Strakonic, todle je vostrej námrd, kde nemůžeš šlápnout vedle, protože pak jdou s tebou pod vodu i kámoši. Takovejch jako ty je tady celá armáda a každej druhej má i něco v palici, takže buď valíš velký pecky nebo jedeš domů.

Předevčírem jsme se do toho museli opřít hodně ostře, naběhli jsme tam brzo ráno a tihle místňáci se všichni přišli mrknout, protože se tady šuškalo, že přijedou borci, co se s tím nemíněj srát. A hele, my jsme se tím rozhodně nesrali, ráno jsem to omrk a bylo jasný, že se sedřem, ale já povídám, chlapi, tady to dáme v plný palbě, to musí jít a taky jsme to v tý plný palbě dali, to si piš. Týpci tohle ještě nikdy neviděli, dupal jsem po nich, dokud mi nenatáhli extra celý dvě fáze ve třiašedesátce, protože plná palba potřebuje plnou šťávu, rozumíš, a když jsme z každý vyrobili rozprc na třikrát třicet dva, chodili si to fotit, tohle jim totiž ve škole nikdo neukázal. Takový finty, kámo, tě naučí jenom život a tahle rachota, to je náš jedinej opravdovej život, nic míň. Nasypali jsme tam víc parek, než tihle kluci za život viděli a pak jsme celej ten bazmek vytáhli nahoru, no vypadalo to hodně přísně, hlavně když jsme to celý vykurtovali v tak děsivým úhlu, že by to starýho fyzikáře Kafku obrátilo na víru. Když jsem si ty lampy ale nakonec srovnal do lajny a naklipal to tam, kámo, to všichni seděli a srali, jaká to byla nádhera, matrice pětkrát pět v cépé jednašedesátkách ze čtyř metrů je konečnej diktát a odměna za zpocený skráně, to ti potvrdí každej. A zatímco tam ti místňáci zůstali nevěřícně vejrat, my si voprášili ruce a šli lejt rum.

No a včera jsme vylezli na kopec. Chápej, když je robota, tak děláš a nemyslíš na píčoviny, ale když robota není, tak nesedíš na prdeli doma, normálně se sebereš, jdeš ven a uděláš něco, čím nasereš všechny ty zmetky, co maj desetkrát víc volnýho času než ty. Třeba vylezeš na kopec nebo přeplaveš jezero nebo se aspoň zleješ a zfetuješ za bílýho dne a pak bleješ z mostu, protože se to dobře vypráví. My chlapi od fochu jsme zvyklý trpět, takže nás tam venku nic nerozhodí, my si dokážem užít hodně velký masakry, to zas jo. Na ten kopec jsme vyběhli, ani nevíme jak, hele jako když lítáš po štaflích celej den, máš nohy jak lisovací písty, víš jak. A jako že dobrý, vysápeš se až nahoru, dáš si to zasloužený cigáro a hledíš dolů na ty malý červy a hned je to všechno jasný. Najednou víš, že už se nechceš nikdy zajebávat na kšeftech, co ti nic neříkaj, že jsi člověk, že jsi sakra kus pořádnýho člověka, co má nárok na svůj vlastní život a nesmí se nechat vojebávat od každýho vometáka, co si myslí, že když napsal básničku, že je velkej kápo a bude ti řikat, jak to všechno má bejt.

A jako že dneska jsme si to dali hodně na pohodu. Videa jsou opruz, o tom žádná, takový video se ti zesere ani nevíš jak a celej špíl se sesype jak domeček z karet. To se stalo každýmu z nás, víš jak, v těchhle věcech prostě musíš jednou dostat na prdel a pak už si pamatuješ, že si to máš sakra dobře ohlídat. Protože když to posereš, tak ty hovna nespadnou na tebe, ale na ty chudáky, co se pachtěj tam dole a to zkrátka není fér. Víš jak, svý si vyžer sám. Když si debil a zmatláš to, budeš za debila ty, to je jasný, jenže ty před těma lidma nestojíš, jsi schovanej v díře a na tohle bacha. Fakt bacha. Jenže jak říkám, my už tohle všechno víme, my to máme vytetovaný na čelo, takže si to ohlídáme. Máme za sebou tak ostrý masakry, že bysme mohli vyprávět celou zimu, jsme prostě borci zocelený a ruku na srdce, posíráme to fakt jenom vyjímečně. Hodně dobře jsme to dneska poladili a ještě stihli pořádnou chálku u arabášů v mešitě za pár liber, žádný rozmazlování, potřebuješ sílu, takže aspoň jednou denně plnej pajšl.

Takže dobrý. Akorát musíme sehnat nějaký špeky.

Edinburgh, den první: "Bulharští pašeráci tankují diesel."

Doleva Alnwick, rovně Edinburgh, doprava Shitbottle. Nejsem zcela pánem výpravy, proto mažeme z itineráře položku "Fish & Chips v Shitbottle" a pokračujeme podél Severního moře do Edinburghu. Nuda, říkám já.

Tahle expedice je vyvrcholením měsíců příprav, měsíců nářků a nočních můr… a roků obav, že někdy k něčemu takovému vůbec dojde. Tajně jsem doufal, že se jak Tantehorse Physical Mime, tak Spitfire Company nenápadně přehoupnou přes jistou mez slávy a respektu, kdy už bude zcela zbytečné a pod úroveň účastnit se toho děsivého cirkusu. Ale jak už to bývá, těsně pod vrcholem Parnasu nám přišel telegram: "Král Vás povolává k sobě, abyste hájili čest národních barev a s dvouocasým kocourem na hrudi zdechli v Edinburghu."

Cesta začala zcela příznačně v areálu Bohnické psychiatrické léčebny. Jednoho dopoledne jsme tu s panem Bubalem naložili náš Volswagen Transporter (rok výroby 713 B.C.) až po střechu podivuhodnostmi. Následovalo několik třeskutých humorů na téma nosnost náprav, start motoru a slavnostní spuštění lodi na vodu. Po areálu léčebny se v té době už vědělo, že v bývalých umývárnách sektoru C se připravuje něco velikého a proto nás z bran doprovodil alegorický průvod, kde byly zastoupeny všechny diagnostikované duševní poruchy. Byl jsem připraven si to s kýmkoli z nich vyměnit a bylo mi to přes naléhavé prosby zamítnuto.

Noc to byla temná jako srdce produkčního D.M., na obzoru tu a tam prošlehl mraky blesk a my se se semknutými rty sunuli k hraničním horám. Řev motoru, pach spojky a skomírající záře světlometů už dopředu dávala tušit nejistý osud karavany. Zkušení nomádi ví, že na hranicích obvykle hlídkuje německá příhraniční policie a nad jejich odstavným parkovištěm krouží supi. Zkušení nomádi Bubal a Špetlík ví, že jsou tím nejtučnějším soustem, které dnes v noci projede kolem - vypadáme jako bulharští pašeráci a naše plechovka od pohledu obsahuje nejméně pět kilo pervitinu a sedačky vycpané skankem. V očekávání nejhoršího jsme si permanentními fixy napsali kolem konečníku "Guten Tag!", abychom v případě detailní prohlídky udrželi dobré mezinárodní vztahy a zároveň si zajistili nocleh v teple.

Světe div se, nikdo na nás ani křivě nepohlédl. Tedy, zřejmě proto, že na nás nepohlédl vůbec nikdo. Zuřila bouře a zmizeli i ti supi, jen těsně před Drážďanami omezil dopravu přecházející ježek.

S úsvitem jsme překročili hranice do Holandska, kde jsme dle dobrých zvyklostí provedli tradiční rekonstrukci legendární filmového díla "Snídaně u McDonalds". Neměli čokoládový shake, s Bubalem nebude po dalších 40 kilometrů rozumná řeč.

Když zastavíme v docích přístavu IJmuiden, máme čtyřhodinovou časovou rezervu, spánkový deficit a hlad. Pořizujeme jedno společné foto u rezavé kotvy, jeden společný oběd v rezavém stánku s Fish & Chips a jedno společné nalodění rezavéhoTransporteru z dob (tehdy už rezavého) císařství. Že náš smradlavě smrďoucí přetížený šrotnáklaďák vpustí na loď, že na ní vpustí nás, podobně smrďoucí bulharské pašeráky, to nemůže znamenat nic jiného než že Štěstěna opět pije levné balkánské víno a přiklání se na naši stranu, jen aby se nám brzy vydávila na hlavy.

Původní plán byl, že překonáme La Manche v tunelu a pak se budeme plahočit celý den přes půlku Spojeného království. Že se místo toho poplavíme až skoro do Skotska v pohodlné kajutě s postelemi, toaletou a výhledem na moře, to je to samé jak s tím beránkem pře popravou. Takže se neboj, beránku, zavrtej se do postýlky a neplač. Ráno dostaneš snídani a pak už bude všechno na věky v pořádku.

Nebylo. V Newcastle jsme prošli kontrolou, nikoho jsme nezajímali a nikdo nechtěl slyšet moji zábavnou historku o třech částech, kde bych vysvětlil původ a smysl všeho, co vezeme. Takže pozor, jede se vlevo, kruháče se taky jezdí vlevo a my valíme rovně kolem Shitbottle na Edinburgh.

Drž se vlevo, Jeníku.

South Africa, Cape Town - Grahamstown. Part 1.

Ta jedna věc, kterou musíte udělat před každou expedicí, je přesvědčit sebe sama, že to bude stát za pytel. Že bude hnusně, že vlastně dohromady nic neuvidíte, že vás zcela jistě okradou, zastřelí, zesměšní a nebo že vás alespoň pochčije pes. Nízká očekávání jsou zárukou kvalitních zážitků. Buď všechno dopadne dobře a každá malá radost se stane velkým překvapením, nebo to bude stát za pytel a vy pak můžete bohorovně utrousit: "Dyť sem to řikal..."

Přesvědčit strýce Vlka, že výlet do Afriky bude stát za vyližprdel, to nebyla snadná věc. Vypadalo to totiž náramně - tři dny volna v Kapském městě a šest představení v Grahamstownu. Argumentaci bylo tak třeba opřít nejen o skutečné nástrahy, ale i o bohapusté pověry.  Odlétal jsem tedy nakonec s přesvědčením, že po šestnácti hodinách strašlivých muk v ekonomické třídě Emirates Airlines skončím v plesnivý díře uprostřed dalšího zduřelýho výběžku tohodle krásnýho světa, po kterým mě moje milovaná profese vláčí. A že bude pršet, že pivo bude drahý a hnusný a že moje práce bude jen dalším představením na festivalu marnosti lidskýho snažení. Potud přípravy.

Vypekli mě hned na začátku. Na check-inu na Ruzyni nás (jen aby mě nasrali) upgradovali do business třídy. Takže žádný poctivý mučednictví, ale zcela prasečí zevl v nekonečně polohovatelným obřím gauči, k tomu šampaňský, catering jako od maminky a zásuvka na počítač, ve který jsem obratně ještě před vzletem spálil pojistku. Dobře já.

Okej, luxus se konal jen do Dubaje, tam nás přeložili do prasečáku, kterej zahákli za letadlo a bylo. Ale po pár sklenkách šampaňskýho vám to už tak nepřijde. V Kapským městě nás vysypali na hromadu hned vedle pásu se zavazadlama, což rozhodně mělo styl.

Mimi a Nancy mají rezervaci v Taj Hotelu v centru, což je nepěknost nejvyššího řádu. Zmiňovat všechny dekadentní vymoženosti tohodle chrámu vepřovosti nebudu, ale zachoval jsem dekorum a nemočil do umyvadla. Sám mám rezervaci v obskurním hostelu na předměstí jménem African Heart. Vypadá jako z pohádky o Jeníčkovi a Mařence, jen místo ježibaby v něm teď bydlí vlk.

African Heart je v centru čtvrti Observatory, přímo pod Stolovou horou. Když tu v noci zahnete do špatný ulice, poznáte to tak, že se okamžitě obrátíte a svinským krokem mažete zpátky. Když se ale držíte Station Road a tváříte se jako normálně nasranej místňák, dojdete bez incidentu na Lower Main Street, což je přesně ta ulice, kterou v každým městě hledáte. Bary, kavárny, restaurace, podezřelý černošský večerky a čínský bistro. Pryč od luxusu centra Cape Town do útulný umaštěnosti živýho předměstí. Za postel v hostelu platím 120 randů (260 Kč) za noc, mám k tomu zadáčo snídani (instantní kafe a kočičí granule) a večery u krbu.

Jídlo. Za šest dní jsem tu nenarazil na jiný než excelentní jídlo - vyjma fujburgru na letišti u Winky's, ale do toho jsem šel s vědomím, že to bude ekl. Všechno je tu levný a sakra dobrý, ať už je to pečená antilopa kudu v ghettu v Cape Town nebo nekonečně božskej steak, po kterým jsem se blahem dva dny budil ze sna.

Pivo. Jo, opustit rodnou kotlinu je bolístka a kdykoli vypadnu za humna, s pláčem vzpomínám na teplej Staropramen v kelímku, na kterej jsem ještě před týdnem nadával na zahrádkách. Ve zvrácenosti výkladu pojmu "pivo" stále ještě vedou Spojený Státy (co byste chtěli po zemi, jejíž kulinářské umění staví na kečupu a psí moči), ale pár prvních pokusů o průzkum africkýho pivovarnictví trhu mi taky hnulo žaludkem. Nakonec jsem ale objevil namibijskej Windhoek Lager z Namibie, kterej tam začali vařit Němci, ještě když Namibie patřila k Říši. Dobrej, hořkej a levnej.

Ale zpátky k dobrodružstvím - ten první večer jsem vyrazil ven s jasným záměrem opít se, nechat okrást, pobodat a pochcat. Nebyl bych to ale já, kdyby mi něco vyšlo podle plánu. Takže když jsem po fenomenální večeři ztratil orientaci na toaletách restaurace a vyšel jinými dveřmi omylem do místního rockáče, zrovna tam dřela struny místní indie kapela, která valila tak mohutně, že jsem jim aj odpustil, když se ve finále opili a zahráli dva covery Coldplay. Přidal jsem se z čiré radosti k partě místních a nutně pak následovala ta nezbytná série taškařic po okolních barech. Když jsem nad ránem shledal, že sedím nad rumem s kolou s mohutně zpitým francouzským inženýrem fotovoltaiky, zalomil jsem rukama na znamení hanby a zahájil všemi oblíbený komediantský výstup s názvem "Cesta domů."

Druhý den jsem pokorně přijal fakt, že z plánované expedice na Stolovou horu nebude nic a spokojil jsem se výletem do horního patra hostelu na instantní kávu. I to mi zabralo většinu odpoledne. Zahanbeně jsem vzhlížel k hoře tyčící se nad městem a krmil kocoura Maxe granulemi. Takovej hezky domácí den. Večer se těch pár hostů sešlo v obýváku u hořícího krbu a naše hovory zdánlivě dávaly smysl. To jsem zmiňoval, že tu zuří tvrdá africká zima?

Třetí den byl mnohoepický. Máme řidiče-průvodce, jmenuje se Tabo <mlask> Nevimjakdál, ale v jeho jméně je takový to škytomlasknutí, podle kterýho poznáte, že jste na výletě v exotický krajině. Začnem oceánem, o kterým doteď nevím, jestli to byl Atlantickej nebo Indickej (ono je to jen přes kopec), pokračujem botanickou zahradou Kirstenbosch, kde Mimi válí sudy a pak si stěžuje, že jí je špatně, pokračujem ochutnávkou místního vína, kde vinařovi klademe laické otázky a je nám u toho trochu trapně a celou tu vrcholnou turistiku plánujeme zakončit opulentní večeří. Hej, jako dospělí lidé na výletě! Tobu ale navrhl, že nás vezme na večeři do jednoho z místních townshipů (township je černošské ghetto, dědictví apartheidu, kam se bělochům vstup zásadně nedoporučuje), a taky že jo, ve finále je to nejzásadnější (slovy otce Otakara) kulinářský zážitek expedice. Teta Běta <škytomlask> Květáková tomu tady mohutně šéfí, když nevím jestli mám jít do pštrosa nebo do kudu antilopy, naloží mi obojí s tím, že ať nekecám a jím, že jsem kost a kůže. Do toho partička chlapíků valí na bubínky a marimby (jmenuje se to tak vůbec?) a doteď nevím, kdo to na mě upekl, ale že si jako s nima rozhodně musím zabubnovat, tak jsem teda šel, bubnoval a opotil čelo. Taky jsem u toho zpíval, ale jenom potichu, aby mi nikdo nerozbil držku.

A doma (jo, říkám tomu doma, pač tam mají gauč, krb a kocoura Maxe) jsem potkal páreček z Johannesburgu, a pač jsem někdy sociální, šel jsem s nima na pivo, jenže v tom baru ten večer probíhala "open mic night", čili noc stojacích komiků. To je taková ta věc, že člověk, který si připadá vtipný, přijde na podium k mikrofonu a tam je vtipný. V ideálním případě. Obvykle je tomu ale tak, že se člověk typu "your everyday retard" kroutí v agonii před dvaceti lidmi a ti uznale noří obličeje do svých dlaní. Co jsem viděl toho večera, překvapilo i mě. Těším se na den, kdy ten kulturní zážitek definitivně vytěsním.

Poslední den v Kapským městě padl na úterý, v podvečer nám to letí do Port Elizabeth. Jelikož nade mnou stále visel stín prozevlovaný neděle, vyrazil jsem ostrým krokem z centra kamsi na kopec. Table Mountain byla ten den zavřená, nahoře se ženili všichni čtyři čerti a plácat se na kopec jen, abych se pak mohl potácet v mlze, to teda ne. Na sever od Stolový hory je ale krásnej pan Kopec jménem Lion's Head, velmi charismatickej kus šutru. Taxikář tvrdil, že tam vylezu za hodinu a půl, takže sluneční brýle, do batohu svetr a vodu a jdem.

Po víc než půlhodině vyčerpávajícího pochodu po silnici do kopce začala morálka opadat. Vedro jak sviň, kolem luxusní residence obehnané elektrickými ploty a pořád jsem byl v podstatě pod kopcem. Zuby zatnout! Časem jsem minul poslední opevněnou vilu a přede mnou se otevřel oceán. Atlantickej. Ten samej, kterej jsem měl za zády. Hm.

Vzdávám se možnosti popisovat výhledy, náhledy a průhledy, které se cestou na vrchol naskytovaly. Oceán, hory, město, mraky, šutry a borovice, asi tak. Milé bylo, když silnici nahradila pěšina a pěšinu posléze řetězy a madla ve skále. Jeden by nakonec na ten výstup byl i pyšný, kdyby nad horolezeckou trasou nepovykovaly děti nadšené z toho, že se zas jednou našel blbec, co je línej vzít to oklikou. Ale mezi námi - když je někde napsané "At your own risk", dokážete pokrčit rameny a jít pryč? Zbytek pýchy vzal za své, když jsem na vrcholu hory potkal recepční z mýho hostelu, která leze nahoru jednou týdně. Okej, vždyť jsem se ani pořádně nezpotil!

Cestou dolů do centra jsem to bral náhodnejma uličkama, dokud vedle mě nezastavila obří dodávka, ze který zahalekal řidič: "Cape Town?" Chtěl jsem namítnout, že jsme přeci v Cape Town, ale pak mi došlo, že to je jeden z těch místních skoro-autobusů, který nemají pravidelnej čas ani linky, prostě jen krouží městem a nabírají cestující, kde se dá. Na webu české ambasády zásadně nedoporučují účastnit se tohoto typu dopravy, i Steve před nimi zásadně varoval. V podstatě něco jako svítící nápis "At your own risk!", takže řikám, že jo a nastupuju. Řidič to krouží uličkama, pokřikuje na každým rohu "Cape Town!", občas to hodí na blikačky a jde si cosi vyřídit vedle do obchodu. Sedl jsem si hned na přední lavici, takže mi pořád někdo ťuká na rameno a posílá po mě řidičovi zpocený mince a zmuchlaný bankovky. Řidič za jízdy vrací drobný mě do ruky a ty já zas posílám za sebe. Prostě jen zahalekám: "Drobný na padesát randů!" a předám strýcovi za sebou zmuchlanou hromádku peněz. Babka vzadu prská, že něco není oukej, ale vzhledem k šílenýmu přízvuku nepoznám, jestli mluví anglicky, afrikánsky nebo v nějaký variantě zulu nářečí, takže ať je ráda, že dostala nazpátek za pade. Největší humor je, když nabereme dalšího cestujícího, kterýmu otevřu šoupací dveře (u tohodle vraku jdou otevřít jen zevnitř) a zůstane civět, protože by uvnitř spíš čekal tříhlavýho kozla než bělocha. Evidentně jsem první světlejš, kterýho v týhle dopravě letos potkali. Ale nikdo mi nic neudělal, nikdo nesmrděl a řidič mi s radostí zastavil na požádání přímo před Taj Hotelem mezi všemi těmi Mercedesy a Audinami. Hoteloví lokajové poněkud valili oči, když se z mikrobusu vyvalil živej běloch, popřál řidičovi hezkej den a hrdě napochodoval na recepci. A jako jo, po výstupu nahoru jsem docela solidně smrděl.

Večer jsme odletěli do Port Elisabeth, odkud nás odvezli do Grahamstownu. Grahamstown je bohapustá díra, kde krom univerzity a několika townshipů není vůbec nic. Každou zimu, když studenti vypadnou na prázdniny, tu vypukne National Arts Festival, což je v podstatě největší divadelní festival v Africe. Krom oficiálního programu (ve kterým jsme my), tu probíhá paralelně i Fringe Festival, což je jako všude jinde přehlídka mnohdy obskurních a neuvřitelně špatných představení hluboce toužících po úspěchu. Světlé vyjímky tu jsou a kvůli nim to stojí za to - jak tady, tak na všech ostatních Fringe Festivalech včetně pražskýho.

Už pár dní se mi ježí chlupy na uších hrůzou, když mi dojde, že mám jen čtyři hodiny na přípravu představení, který normálně chystáme osm hodin. Navíc tu s sebou nemáme vlastní scénu, takže to sám budu muset zbastlit z místních zdrojů. V noci předtím se ale nebudím s křikem, ba naopak, zdá se mi o piknicích v trávě a brouzdání v peřejích. Vstanu včas, mohutně posnídám a za zpěvu rané tvorby Beatles vyběhnu do deště. Ano, je tu hnusně! Na jižní polokouli je v červenci zima, v noci je sotva pět stupňů, ve dne občas i šestnáct. Vypadalo to divně, balit si v červenci na výlet do Afriky svetr, zimní bundu a šálu, ale prostudovat předpověď bývá více než moudré. Takže chčije, je zima, půl osmý ráno a já jdu do práce s tím, že očekávám průser. Krása! I'm so happy just to daaaaance with youuuuu!

V poledne, po čtyřech hodinách třeštění adrenalinový vlny (a půl hodiny po plánovaném startu představení) mám hotovo, startujem, bez zkoušky, pěkně naostro. Až pár minut po začátku mi dojde, že je to poprvé, co dělám Anne Frank s Nancy za violoncellem a že už je to rok, co jsme to hráli naposledy. Modlit se není čas, nějak to dáme, s Mimi máme po šesti letech spolupráce jistej telepatickej kanál, po kterým lze posílat krátký zprávy typu: "Tak už to doprdele rozsviť!" nebo "Nefunguje to, improvizuj!"

Takže vyprodanej sál na konci vstává, aplauduje a osvětlovač-zvukař-kulisák-maskot odchází na svůj vytouženej hovězí steak s pepřovou omáčkou a párek lahváčů. Pláču štěstím a šťáva z masa mi teče po bradě.

Na večerní představení už jsme připravení, všechno jak hodinky, čirá krása a diváci mají spodní čelisti v klíně, když přijde ta scéna s tím snem, kde vykotlím Varhanovu hudbu do plnejch a pošlu tam trochu kontrasvětla, aby se to prokreslilo, naprostá paráda, a pak lup a šup a tma a ticho a Donovan, místní technik, bohorovně přednese (evidentně ne poprvé) větu: "Ladies and gentlemen, we have just lost the power. Please remain seated until we find out what the hell is happening."

A tak tam všichni sedíme potmě, občas někde blikne baterka a jinde zachrchlá vysílačka. Elektřina vypadla v celé čtvrti, evidentně přepětí v síti, prý je to tu párkrát týdně. Takže nakonec se rozhodneme zbytek představení odvyprávět ve světle mojí čelovky, Mimi krásně vztáhne výpadek proudu k tomu, jak byl život Anne Frank násilně přerušen v polovině věty, ve tmě se lesknou slzy, potlesk jak na spartakiádě a Steve tiše prohlásí: "Okey, guys, let's get pissed!" K pointě patří to, že když vyjdeme z divadla a Steve zahaleká "Goodbye!", ozve se rána a celá čtvrť včetně divadla se zase rozsvítí. Bezva timing, chlapi!

Washington D.C.

Ve Sticky Rice na rohu H Street a 11th Street hrajou novou desku Tame Impala, v jídelníčku nabízí menu Dirty Vegan a za oknem jede v plným proudu nedělní směna pravýho černošskýho zevlování. Slunko praží na plnej výkon a ve vzduchu je tušit opar dopolední kocoviny. Začínám to tu mít rád.

Když před padesáti lety přiletěli do Ameriky Beatles, letiště málem lehlo popelem a po zbytek dne z ranveje odhrnovali dívčí prádlo. Nás tu čekala jen parta znuděných úředníků z imigračního. Sláva už není, co bývala. Postávali jsme před východem, mžourali ve stínu obřích vlajek s pruhy a hvězdami a všem jsme byli dočista ukradení. Hm.

 

Atlas Theatre stojí na rohu Třinácté a H Street na severovýchodě Washingtonu. Nancy povídala, že za Třináctou se nikdy nesmíme vydat, že tam už pro nás není bezpečno, takže hned první vycházka vedla na východ. Když jsme už na Šestnácté byli označeni za "White Power Fuckers" a hustota pro sebe si mumlajících podivínů s šedočernou svraštěnou kůží překonala meze zábavnosti, otočili jsme to zpět. Ta zábavná část H Street beztak leží mezi Třináctou a Šestou - bary, méně i více bizarní restaurace, sedm kadeřnictví (z nichž šest disponuje pouze strojkem na ovce) a jeden obskurní minihostel.

Ten se jmenuje Washington DownTown Hostel a bydlíme tu čtyři na ploše sotva poloviční než můj pokoj v Praze. Koupelnu se záchodem sdílíme s dalšími dvanácti hosty, takže si není těžké představit vlny vzájemného porozumění, jaké nastanou každé ráno. Pro kompletní obraz luxusního pobytu se ještě sluší dodat, že je tu i kuchyňka, kde se každé ráno servírují chlívance z prášku s příchutí polystyrenu a kávu Dog's Finest Morning Piss.

Atlas je ovšem chrám umění a divadlo snů. Konec punku, konec improvizace, konečně tu jde všechno udělat tak, jak jsem chtěl. Šedesát vyleštěných ETC Source Four profilů, fresnely Selecon Rama 1200, kompletní blackbox a kapka čiré krásy. Svítit tady fyzické divadlo je stejně snadné jako vykrajovat skalpelem z plátkového sýra, zvláště je-li obojí završeno obřím cheeseburgerem. Občas tu propadáme sentimentu a vzpomínáme, jak jsme "On The Dark Road" hrávali pro tři diváky na půdě divadla Pod Palmovkou.

Na dvorku za divadlem, kam chodíme zevlovat, je na plotě zašlá kresba Krtečka. Místní technici ho tu uctívají, chodí si k němu pro radu i povzbuzení a říkají mu Tyron. Když přišla tahle podivná bandička z Evropy s tím, že Tyron je jejich dětský idol a kamarád, přirozeně si to vyložili jako božské znamení. Po každém představení se scházíme v Krtečkově vlídné náruči a hovoříme o krásách tohoto světa. O černoškách především.

Celé se to bude dobře číst, až jednou vyjde v časopisu Time článek o tom, jak tenkrát Tantehorse dobyli Ameriku. Máme za sebou třikrát vyprodaných 140 míst, pět hvězdiček v DC Metro Theater Arts a chvalozpěv v The Washington Post od laureátky Nobelovy ceny Sarah Kaufmann. Naše americká producentka Nancy  zvládla plnit hlediště diváky i ledničku plzýnkami tak spolehlivě, že jí za to patří nejhlubší poklona, kterou naše chromé hřbety svedou.

Auf dem Schloss - die folgenden Tage.

Nebudeš mi, dědečku, věřit, kolik je na tom světě lásky! Jakmile mi začaly pořádně růst vousy, začal jsem si hned myslet, že nepříčetné nadšení už patří jen rokům minulým a revolucím budoucím, a kdybych byl žil tak, jak jsi říkával, všechny ty vousaté roky by mně v tom jen utvrdily. Ještě že jsem byl tak nezbedný, kariéry se vzdal a dal se na opičárny!

Taková Kreveta je částice s mohutnou dostředivou silou, silou z kategorie silných jaderných - jakými se například vyznačují protony - silou s krátkým dosahem, ve svém dosahu však strašlivou. Laicky řečeno je kreveta past. Do poslední chvíle nevíte, s čím máte tu čest, jste nenucenou součástí Brownova pohybu vlastního sociálního vesmíru a nenuceně se mihotáte pro trajektorii, kterou někteří nazývají osudem. A pak se z ničeho nic mihnete kolem takové Krevety. Je to jako když stoupnete na minu. Výbuch, vzdušná akrobacie a pak dlouho zvonění v uších. 

Muže, který se v životě setkal s krevetou, poznáte podle drobných jizev kolem očí.

Tolik úvod do situace, aby čtenáři věděli, jaké nástrahy číhají za vším tím zvonivým smíchem. Stále je tu čemu nebo komu se smát. Smích je upřímný, hysterický, zřídkakdy sarkastický a občas i slzičky. Před pár dny proběhla tak trochu neplánovaně první projížděčka a tu a tam bylo něco z toho doopravdy, tak jsme se vyložili v odpoledním slunku na trávě a že si k tomu něco povíme. Když zvlhly oči první, druhé i třetí princezně, pokrčil jsem rameny a donesl lahev sedmihvězdičkové Metaxy. Netrvalo dlouho a skrze dno lahve bylo vidět lépe než přes brýle královny Mimi, takže nikoho nepřekvapí, když budu tvrdit, že zbytek zkoušky patřil k nejtvořivějším momentům celé rezidence.

Naše Dílo se kousek po kousku usazuje, ve zkušebně je s každým dalším dnem o čtvrt Celsiova stupně více a navrch toho všeho jsem včera na nádraží v nedalekém Pasewalku našel Matouše s taškami plnými midikontrolerů. Proběhla už i částečně technická zkouška. Náramná taškařice aneb:

"Jsem trpělivý jako moře a štěstí je mé druhé jméno."

Princezna Fifi chodí každé ráno běhat, princezna Mimi každé ráno maže nohy ibalginovou mastí, protože byla jednou ráno běhat, princezna Kiki už třetí den frčí na nějakých drogách a princezna Baterka je v tom všem tak trochu nová. Rytířovi Ťuťu škvíká bandoneon. Princ Bob by chtěl být vtipný, ale my víme, že horší už to nebude. Loupežník Špetlík vylezl vysoko na strom a byl tam až do večeře. Myslel si, že vyhlíží bratra loupežníka, ale ve skutečnosti měl zavřené oči, kýval se ve větru a byl šťastný.

Auf dem Schloss, der dritte Tag.

V tanečně-divadelních uskupeních potkáte v zásadě tři typy lidí. Jednak performery, ti snídají vločky, cvičí jógu a večer jdou spát se západem slunka. Pak režiséry, ti snídají kafe, třesou se jim ruce a celou noc nespí. A pak jsou tu technici. Snídají všechno kromě vloček a před polednem s nimi není řeč, protože do rána chlastali rum. Průniky zmíněných množin jsou vzácné - performeři usnou, sotva si k rumu čichnou, režiséři se po ránu vločkami dusí a pak, ruku na srdce, už jste někdy viděli osvětlovače cvičit jógu?

Páteř běžného divadelního technika se skládá z jednoho bederního obratle, dvou až čtyř (charakteristicky vyosených) hřbetních a dvou krčních. Taková bytost je vývojovým mezičlánkem mezi primitivními strunatci a prvními obratlovci. Proto můžete běžně pozorovat kulisáky, jak si navzájem musí zavazovat tkaničky nebo jak nerušeně a jistě spí v sedě, ve stoje a v netradičních polohách vůbec. Pokud jste se někdy pokoušeli holýma rukama ohýbat ocelový příhradový nosník, dovedete pochopit, čím je pro divadelního technika jóga. Nebudu tedy daleko od pravdy, prohlásím-li, že na rozvičce dnes panovala rozverná atmosféra.

Ve studiu se oteplilo nejméně o jeden stupeň, takže už nedochází k přimrzání faderů na zvukovém pultu a někteří i odložili kulichy. Na tvůrčí proces mají ale klimatické podmínky vliv jen pramalý, ba naopak, dodává to všemu jemný nádech hrdinství. A když pak obědváme v prosluněné trávě mezi stromy, podvědomě akumulujeme teplo do každé buňky v těle. Nikdy nevíte, kdy se vám bude hodit, že máte prohřáté to či ono, že?

Slunka bylo nakonec snad příliš, když při západu lenošili Kiki, Fifi a Bob na dvorečku u kávy a zpívali trampské písně. Na bosých nohách dehet z kolejí, za stodolou Rio Grande a vedle bývalé sýpky stánek na levnou krásu. Zapadni už, slunko, zapadni!

A skutečně, setmělo se. Jelikož je světelný design především o té delikátní hranici mezi světlem a tmou, je k tomu zapotřebí nejen fajné světlo, ale především mohutná,  neprostupná tma. Do takové se potom vykrajuje ještě lépe než do sýra. A tak jsme se sešli po setmění ve studiu u lahve sedmihvězdičkové metaxy, naostřili nástroje a jako brilantní chirurgové začali pitvat tmu jistými řezy. Zda pacient přežil, zjistíme ráno.

PS: Princezna Tydýt je odteď princezna Tydi a úplně jsme zapomněli na rytíře Ťuťu aneb beletrie in progress.

Auf dem Schloss, der zweite Tag. Die Arbeit beginnt.

Za mlhou tak hustou, že by se dala krájet, je malý rybníček a u něj domeček. V domečku jsou postýlky, na postýlkách peřinky a v peřinkách spinkají kocourci. Tedy, až na dva. Bob sleduje vodní ptáky a Fifi se potuluje po místním hřbitůvku. Je chladno, padá rosa a mokrou trávou se šourají první tlapky na snídani.

Probouzení každého z nás se tu změnilo z třívteřinové exploze na hodinovou meditaci. Nikdo si nepamatuje, kdy se naposledy v kllidu a bez stresu nasnídal, kávy je dost pro všechny a na druhém konci stolu byl spatřen humor. Takže vám teď k snídani strýček poví, kde to vlastně jsme a proč.

Schlloss Bröllin, čili zámek Bröllin, leží na severovýchodě Německa, mezi polským Štětínem a německým Stralsundem. Není to tak docela zámek, je to bývalý statek, který se v lepších dobách tvářil být lepším statkem. Kedlubny a mrkev tu pěstují už od raného středověku, třicetiletá válka ovšem všechno to kedlubnoviště vymazala z mapy, takže všechno, co tu zůstalo, je z osmnáctého století. Pár hospodářských budov, skoro-vila a pidi-zámeček. Kolektivní hospodářství NDR téhle končině přivodilo marnost, krach a takřka zánik, takže když to tu v devadesátkách osquatoval paradivadelní spolek Ramm, nebylo tu ani kde složit hlavu. Jenže protože se nacházíme v Německu, osvícené zemi vědomé si vysoké návratnosti investic do kultury, během dvaceti let se ruiny změnily v pohodlnou a dobře vybavenou základnu pro všechny známé formy umění. Z důvodů mě ne zcela známých sem pozvali naši zpovykanou divadelní company, abychom si v klidu tvořili a chroupali u toho mrkev.

Rezidentů jsem tu zatím napočítal pět: tak-nějak-šéf Bartel (vypadá jako starší a příčetnější varianta Petra Boháče), übertechnik Joachim (starší a vychlastanější Matouš Hekela), kuchař a kutil Rolf (unikát) a dvě kočky, černá a černobílá. Po pár hodinách máme pocit, že se v podstatě jen znovu setkáváme jako každý rok. Není humoru, který by je pohoršil a nad který by si nepřisadili. 

Včera Rolf upekl k večeři celé hejno pstruhů a my se s Bobem předháněli v technikách pitvání, zatímco si přítomné dámy tahaly ze chřtánů kosti. Bob v soutěži zvítězil geniálním zlepšovákem (tzv. Jančův boční flip), my se pak s plnými žaludky navzájem utvrdili v tom, že se nacházíme na nejlepším místě na světě a skáceli se do peřin.

A proces tvorby započal! Bob nosí Ceci na podnose, Fifi, Kiki, Pipi a Tydýt tančí ve vzduchu, Mimi má kšiltovku a mocně tomu všemu šéfí. Strýc Špetlík sedí opodál a tváří se inspirovaně. Ve studiu je o dva stupně tepleji než venku, mohutné kamenné zdi stále pevně vězí v předchozím ročním období a těch pár paprsků slunka, co se prostřelí oknem, na tom mnoho nezmění. Od zítřka si vedle osvětlovacího pultu zařídím výdejnu rumu.

Taky jsme zjistili, že se Tydýt bojí hadů a že v Kauflandu za lesem mají budvárek a plzýnky. A že Pipi by moc ráda něco zapálila. A že Thelma Helma není hodná, neboť je příliš malá na to, aby rozuměla konceptu "hodnosti". Kuchař Rolf celé odpoledne poslouchal Police a na té večeři to vůbec nebylo poznat. 

Auf dem Schloss, der erste Tag. Ihren Führerschein, bitte.

Čirá krása. Někdy prostě nemůžete dospat! Po všem rachotu dnů minulých, po vší té radosti, slávě a potu by si jeden snad zasloužil vychrnět se do sytosti, jenže, ruku na srdce, tohle bude velkej den, kdy se všichni nastěhujem do zámku a budeme deset dní nerušeně tvořit, dokud nám nepoteče pěna z uší. Takže po čtyřech hodinkách spánku to budík nevydrží, zahraje už potisící tu melodii, kterou tak hluboce nenávidíte a kolem náhle a mohutně vybuchne realita. Šedivá, opuchlá a marná realita brzkýho rána, kde se svět dělí na krásno (teplo pod peřinou) a hnusno (všechno ostatní). Nebýt já taková veselá kopa, nejradši bych si to rovnou hodil.

Já se ale nedám. Baška píše, že nemám spěchat, že má zpoždění. Krásnější zprávu po ránu nedostaneš. Stíhám zajít na poštu, kam na poslední chvíli dorazil můj balík. Odraznej deštník a odrazná deska. Nevím, co s tím budu dělat, ale leskne se to a věci, který se lesknou, jsou dobře. Parkuju na místě srazu, strejda B. si klepe na hodinky a má proč, jenže v rádiu zrovna hráli Pumped Up Kicks a já mám kolem hlavy pořádně macatou auru radosti, tak se vypič nekoná.

Naložit, nalodit, jedem - směr na Berlín! Mám matný ponětí, že náš cíl leží někde u moře, tam nahoře, kde jsem byl naposledy v sedmi letech, ještě za NDR, takže otvírám kompas a zařazuji první rychlostní stupeň.

Na autobahnu jak raketa, naše dodávka prý původně sloužila jako sanitka, takže neustále pluje na karmickým polštáři a přes absenci navigace, navigátora i navigovatelnosti nikdo nepochybuje o smyslu asfaltu před námi. Hned za hranicemi se střetnu pohledem s policejní hlídkou, nevydržím to a uhnu očima první, hru prohrávám a tak za moment spatřím v zrcátku pojízdný zákon, takže jedem:

Guten Tag. Sprechen Sie englisch. Ja ja. Wir sind alle schauspielern, alle! Nach Bröllin, Schloss Bröllin. Aaa, ich weiss nicht... nicht weit von Sczeczin. Passport? Hm, ein Moment, bitte... noch ein Moment... entschuldingung, noch ein Moment... danke. Ja ja, Volkswagen is the best.

Závěrem cesty vás provede blonďatej kamioňák Vacovská s brýlema přes půl obličeje, aby vzápětí  strhl volant mimo dálnici a jemným předsunutím čelisti se změnil v traktoristu. Poslední kilometry vedou po polní cestě : "jeďte-rovně-dvě-stě-metrů-podél-brázdy-za-lesem-zahněte-vlevo-držte-se-mezi-kedlubnami-odbočte-do-brambořiště-jste-na-místě".

A tam hotová pohádka. Pohádka pro princezny Mimi, Fifi, Kiki, Pipi, Ceci a Tydýt, pro prince Boba, loupežníka Špetlíka a pro Thelmu Helmu.

O té pohádce příště.