Hezký to je.

On si člověk tou krajinou tak brouzdá a raduje se z toho, že západ slunce není tak kýčovitě červenej jako vždycky, že dneska je to pěkně v chladnejch barvách, po kterejch se kreslí slámově žlutou, počítáš vysklený okna na těch šedivejch halách, co se táhnou podél každýho nádraží a je ti dobře, protože ten metronom, co bije o kolejnice pod tebou, teď dělá všechnu tu práci za tebe. Můžeš se jen tak dívat ven, klouzat čelem po studeným, oroseným okně a vzpomínat na minulej podzim, protože čas se teďka nepočítá.

Vzpomínám si, že mi tenkrát strašně táhlo pod kabát, jak jsem tak stál před Berliner Bank a díval se sem a tam, byla tma a na třech přechodech pro chodce. který vedly na můj chodník, se střídali panáci v pochodu a v pozoru a já pokaždý mžoural do toho davu, kterej se pomalu chystal na druhý straně, jestli z něj někdo nezamává.

Lůžkovej vagón je z roku 1978 a s každým úderem o koleje tady pulzuje malý oválný světýlko, který vypadá jako ze starýho chevroletu z šedesátek. Tři prázdný postýlky nad sebou a devět prázdnejch kabinek, v celým vagónu do Bratislavy jsem sám a z pod naškrobenýho povlečení mi vykukujou chodidla.

Jdeme po Oranienstrasse s Rickym a Marií a trochu se motáme. Marie se zastaví, chytne nás oba za rukávy a povídá: "Pojďme si udělat sentimentální večer!"
Objednáme si vodku a já vyprávím, jak to všechno bylo. V té kratší, půlhodinové verzi. Pak si objednáme ještě jednu vodku.

Jednou takhle, bylo to v Krumlově, hluboko v noci, jsem seděl nahej v okně a vůbec jsem nevěděl proč. Tenkrát jsem se rozhodl, že tam budu sedět tak dlouho, dokud nepřijdu na to proč. Nakonec se do mě dala zima, vlezl jsem si do spacáku a připadal si jako blbec.

Seděli jsme s bráchou v přední lavici v kostele, uprostřed zimy. Přišli tenkrát snad všichni a jak se ohřál vzduch, vzala se odněkud moucha a bez stresu si to malátně pochodovala po tom lakovaným dřevě a myslím, že jsme tenkrát oba dva s bráchou s definitivní platností pochopili, že je vlastně všechno v pořádku a pak jsme na ramenou vynesli tu rakev ven.

Rok a půl na to jsem čůral na strom v nějaký aleji ve Varšavě a přes boty mi přebíhaly stíny větví a měl jsem podobnej pocit.

Člověk si tou krajinou tak brouzdá a říká si: "Hezký to je."

Akko, Israel

Letiště Budapest Ferihegyi, pravé poledne.

Trčíme tu od včerejška, kdy jsme polomrtví únavou přiletěli z Tel Avivu. Přípoj do Prahy byl zrušen, posílají nás přes Frankfurt. Těsně před check-inem je celý terminál hermeticky uzavřen, později vychází najevo, že kvůli tureckému letadlu, jež bylo omylem odbaveno na schengenském terminálu. Uvnitř vládne chaos, vně terminálu panuje zuřivost. Oficíři nahánějí zmatené Turky, všichni ostatní nahánějí zmatené dámy na info-stáncích a slušnosti na všech stranách rychle ubývá. O jedenácté nakonec rezignujeme a v letištním hotelu si objednáváme grilovaného lososa s chřestem.

Ranní spoj je ovšem taktéž zrušen, dopolední je přeplněn a v tuto chvíli se třeseme, že naše letenky (za posledních 20 hodin už čtvrté vydání) jsou zas jen plýtvání papírem. Objednávám si skotskou. Bez ledu, dvojitou.

V Tel Avivu jsme přistáli před třemi dny. 28 stupňů Celsia, palmy a jemně kořeněnej vzduch. Co vám budu povídat, dědečku? Paráda je to!

Na letišti si nás vyzvedne Yohai Edery, tělnatý žid s dětským obličejem a mývalím pohledem. Velkou novinou je, že nehrajeme v Tel Avivu, ale v Akku, stařičkém přístavním městě hned vedle Haify. Všichni se zastydíme, neb naše statusy na facebooku tím ztrácí na aktualitě, nicméně - Středozemní moře, orient - na co bych si stěžoval? 

Nám přidělený stage je přímo na nábřeží, pod šírým nebem, hledištěm je přilehlá ulice a horizontem západ slunce nad mořem. Báječný. Nábřeží a pláž pod ním je napěchovaný obskurními a tuze angažovanými kreacemi souborů z celé Evropy, hraje se na písku i v moři a na každém rohu je stánek s čerstvou šťávou z granátových jablek. Vroucí kotel a zmatení jazyků na kamenech, které tu kdysi na sebe pokládali Féničané. Takže nevím jak vy, ale já si jdu dát někam pivo.

Nebo třeba pět piv. Pod námi jsou tisíce let staré krypty, před námi snad o něco mladší hradby a na ně promítá berlínský VJ obřího slzícího Elvise. Arabové, Židé, Francouzi, Rusové, Němci a banda Španělů zmatlaná místním hašišem. A mořskej vzduch, kterej se po západu slunce ještě o něco víc rozvoní. Vědomím se mi rozvaluje ten vlezlej pocit, že něco je ukrutně v pořádku.

Druhý den máme poněkud pomalejší start, ale pohárek čerstvě vymačkaný explozivní dobroty z nás udělá bandu rozverných fretek, které brousí tržištěm v bludišti starýho města a větří maso. Koření, šátky, cetky, hračky, ryby, ústřice a čínský boty. A milijón polodivokejch koček, který spřádájí plán na největší rybí loupež století.

A pak, deset vteřin po začátku představení vypadne proud. Dobrých deset minut Miři s Radimem improvizují téměř po tmě a dav se srocuje, neb všechny zajímá, co se v té tmě vlastně děje. Pantomima ve tmě je sice poměrně experimentální forma, ale dav je evidentně spokojen a návrat napětí do drátů všichní oslaví obřím potleskem. Hurá, divadlo bude.

A hodinu po té ještě jednou. Elektřina zdechne během představení třikrát, vždy na deset minut, než příslušný technik propojí vyhořelou rozvodnu hřebíky. Paráda. Jako zástupce technické sekce jsem nakonec vyvlečen násilím na jeviště a v mezích pantomimy krutě dehonestován, přičemž je mi i vyhrožováno smrtí. Dav souhlasně přikyvuje a já se pokouším oběsit na prodlužovačce.

Takže radši jdeme zase na pivo. Yohai neustále trvá na tom, abychom se spolu znovu a znovu fotografovali, a v průběhu večera mi dochází proč. Nehledě na to, že se brzy odněkud zjeví další "fotograf" a zcela nepokrytě na mě bez ustání civí, přičemž se Yohaie ne zrovna nenápadně vyptává, jestli jsem taky gay. A přitom kolem brousí překrásné dívky s ostře řezanými nosy a ani pohledem o mě nezavadí. Ach jo. 

Zatímco zbytek party jde do hajan

Bears, Racoons and Indians.

Většina těch dnů si jen tak profrčí kolem a nanejvýš mi rozvlní chlupy na ušních boltcích. Nebýt toho, ani o nich nevím – jak o těch dnech, tak o chlupatosti uší.

Od úterka do soboty to vypadá asi takhle:

Proberu se mezi devátou a desátou ranní, postel je mi krátká a všechny deky, který jsem na sebe večer tak pracně vrstvil, se povalují na zemi a dávají tušit, že se mi zase zdálo o lovu na medvědy. Odložím imaginární oštěp, přistoupím k oknu a zahalekám bojový pokřik. Z korun stromů se vznese oblak černých ptáků a s divokým štěkotem zmizí za obzor. Je dobrým zvykem lovce oznámit své budoucí kořisti, že lov začíná. Kdo se necítí na dobrodružství, ať zůstane doma.

V nastalém tichu přeměřím pohledem oblohu a široce se zašklebím. Není pro to nejmenší důvod, ale ďábelským šklebem nic nepokazíte. Nikdy nevíte, kdo vás tajně pozoruje. Pumy mají ve zvyku svou kořist sledovat z korun stromů i několik dní.

Proto každé ráno v divočině raději zakřičte směrem vzhůru: “Vstávej, ty tlustý prase! Za deset minut vyrážíme!”

Kočky jsou namyšlené a urážky nesnesou, raději se seberou a půjdou zase lovit chromé krysy.

Když tedy naježím hřbet celé rezervaci a zavřu zobáky všemu dotěrnému ptactvu, opět navrstvím deky jednu na druhou a schoulím se pod nimi do klubíčka. V každém vlku dřímá malé chundelaté štěně, víme?

Většinou kolem poledne začne mi připadat trapné jen tak se povalovat, v téhle krajině káva sama sebe neuvaří. Klátím se ke schodům, klátím se ze schodů, klátím se pod schody... kuchyně klátí se sama, domek je celý nakřivo, ovšem takhle po ránu mi to ani nepřijde, jsem nakřivo a o pravém úhlu nechci ani slyšet. Kávu si uvařím, uvařím ji mnoho, ať jsem jako fretka! Kávovar chrchlá jak veterán z první války, z vany prchají pavouci na všechny strany a horká pára stoupá ke stropu. Pozor, můj báječný vesmíre, dnes bude den jako každý jiný!

Zprávy na internetu, e-maily, denní porce Animal Collective, káva a ponožky s dírou na palci, soukromé zátiší mladého muže na prahu bláznovství.

Někdy krátce po jedné odpolední navleču kalhoty, zvolím jednu ze tří košilí (tu čistou) a jeden ze dvou výrazů tváře (ten zasněný) a vydám se po Wellington Street dolů k jezeru. Cestou zdravím důchodce zevlující na shnilých verandách, mžourám do slunka a broukám si něco od Deerhunter.

O pět minut a dvacet refrénů “Nothing Ever Happened to Me” později zatočím doleva na dvorek De-ba-jeh-mu-jig Theatre Group Creation Centre. Pokynu všem, kteří zrovna kouří pod Smoking Tree a hlesnu: “Aanii!”

“Aanii Martin!”
“Aanii Standing Tall White Pine!”

Vyšlapu do patra, nahodím jističe, všechno jede a všechno svítí. Poopravím pár reflektorů pro lepší pocit z práce a schoulím se v koruně stromu, který roste v rohu osvětlovačské kabiny. Z kočičí perspektivy mžourám dolů, do sálu. Premiéra byla už před měsícem, všechen humor se za tu dobu unavil a tvrdě spí.

Vědomí mi skáče z větve na větev, prohání se po loukách a loví antilopy. Obraz se mihotá teplým světlem jako film z promítačky a co chvíli se zastaví – to se pak na pár vteřin vrátím, stisknu správnej knoflík, posunu ten či onen fader – a padnu pozadu zpátky, do světa promítanýho na vnitřní stranu hlavy.

Jsou skoro čtyři odpoledne, shodím jističe a zakručí mi v břiše. Ulici přejdu poslepu, neodvážím se otevřít oči. Tam nahoře na ně číhá slunko, stejně hladový jako já. Vyklovlo by mi do obličeje dvě černý díry a byl bych dědkům pro legraci. Servírky z Musky Widow o mně vědí všechno včetně díry na ponožce, já si přitom ani nepamatuju jejich jména. Objednám si nějakej mastnej oběd a zázvorovou limonádu a poslouchám starce, jak nadávají na blahobyt. Jeden z nich má bílý vlasy na ježka, húlku a mečivej hlas plnej zášti. Každé odpoledne má jiný problém. Jednu mu tu hůlku vezmu a zlomím mu ji o záda.

Do vesnice Wikwemikong, centra stejnojmenné rezervace, je to z Manitowaningu sotva patnáct kilometrů. Na kole tak čtyřicet minut, zvolíte-li rekreační tempo. S větrem a medvědy v zádech hravě pod půl hodiny. Nejdřív objedu celou zátoku až k odbočce na Kaboni, pokouším se synchronizovat šlapání do pedálů s Daft Punk, až mi jde od huby pěna, proletím zatáčkou u Two O'Clock, až nakonec skončím dole pod Buzwah Hill. Dřív jsem se škrábával do toho šílenýho kopce, jen abych ho na druhé straně sesvištěl dolů, zpocený a nasraný. Neb nám tu nejde o výkon, ale o radost ze života, vezmu to doleva po opuštěné, nepoužívané Lakeshore Road. Tahle silnička se kroutí kolem severního okraje rezervace, kousek od břehu Huronskýho jezera, a pomalu stoupá na Monument Hill. Žádný auta, jen veverky, mývali a medvědi. Idylka kanadské divočiny.

Dolů z Monument Hillu se spustím s rozpřaženýma rukama, s hubou plnou větru si zpívám něco od Jefferson Airplane a otylé indiánské squaw si na mě ukazují prstem. Ano, dámy, takoví jsme tam u nás všichni.

Vesnice Wikwemikong sestává z pár set dřevených domků (stejných jako všude jinde v Kanadě) od těch nových, naleštěných, až po ty vyhořelé. K tomu škola, obchoďák Andy's (s parádním řeznictvím), pošta, Tribal Police a všechny ty základní záležitosti. Občas nějakej ten stánek se smaženejma věcma. A samozřejmě Aréna – hnusná velká hala, kde se každou sobotu pod rozličnými záminkami koná diskotéka.

Pravá indiánská diskotéka, duchem zcela identická s archetypální českou venkovskou diskotékou. Ožralí indiáni od osmnácti do sedmdesáti, hnusný pivo v plastovám kelímku, před vchodem rvačky, za zatáčkou čtyři policejní hlídky a v příkopech nablito. Občas se ukáže i ten dvoumetrovej klátivej běloch, co vždycky pije Bacardi & Coke a pak tančí originální choreografie na téma epilepsie. V jednu ráno se zavírá a všichni se rozprchnou na soukromý večírky, kde se pokračuje v rozhovorech a příslušných rvačkách až do nedělní noci. Víkend v rezervaci má v sobě nádech čehosi strašidelného.

Vyškrábu se nad vesnici ke kostelu a hned za ním to střihnu doleva. V polovině devatenáctého století tu jezuité postavili školu, na místní poměry impozantní budovu, a v té pak katolizovali malé indiány hlava nehlava. Co se tu tenkrát dělo, nebudu vyprávět, protože to není pěkné. Dnes tu stojí jen obvodové zdi, geniální kulisa pro site-specific divadlo. Pár týdnů jsme tu s rudými bratry budovali scénu, žonglovali s hřebíky a halekali vulgarity v českém jazyce.

A tak si zase všechno zapojím, ozkouším a podrbu se na zátylku. Zvuk má na letní scéně na starosti Sunny Bear Osawabine, moudrý muž a skalní fanoušek Iron Maiden. Ptám se, jak se věci mají, a Sunny odpoví: “Aah, much goodly!”

A pak proběhne představení, toho dne už třetí.

Američtí komáři jsou velcí, zákeřní a je jich nejvíc nejvíc nejvic. Občas mi po nich zbudou velké fialové skvrny, občas – když jsou pomalí - jen malé mastné skvrny.

Pak jedu domů. Na Wikwemikong Way je tma jako v pytli, na jezeře se třpytí měsíční světlo, v příkopech se mračí lišky a mývali a mě už od tý cyklistiky bolí prdel. Zlomím se doma do gauče, naleju si sklenku červenýho a otevřu Murakamiho.

Sofia - Praha.

FFFFFFFUUUUUUUUUU-

Psí ráno! Jak vykropenej krtek buřtit se cizím městem – to není nejlíp, kluci, není! V podchodech je nachcáno, krajinou se válí chuchvalce zkyslýho mlíka a ty si říkáš: Tak tomuhle říkají teď a tady? 

FFFFFFFUUUUUUUU-

Nemůžu se zbavit myšlenky na pomeranč. Velkej, oranžovej, celulitickej nemytej pomeranč. Sežral bych ho, na šest způsobů, sežral bych ho docela nezpůsobně. Představa ulepenejch vousů je tlustá moucha masařka, co si ti nad ránem sedne na nos.

FFFF---

Attention all passengers of Sky Europe flight to Vienna. In attempt to piss you off we decided to delay your flight for one hour.

Tygrem sám sobě, můj odraz v zrcadle má cigáro v koutku a pytle pod očima. Pošlu polibek skrz sklo, to praskne napříč a z rohu do rohu přeběhne pavouk. Pavoukem sám sobě, kdykoli, má drahá...

Jedné napíšu vzkaz na brýle, té druhé do nosních dírek a tomu třetímu nikam. FFFFFUUU-man mi dává přečíst báseň, dobrou báseň, jenže je příliš brzy a mám krtčí. Dáseň. Whatever.

Být had, kousnu se do ocasu a myslím na marnost hadovitosti. Mám to ovšem složitější, k vlastnímu rozkroku se nesehnu. -UUUUU- a ráno jak piknik pod sloní prdelí. Deštníky bývají přeceňovány a jejich ostré hroty se blýskají v úrovni mých očí. Ach.

Pořád myslím na ten pomeranč. A tak doufám, že dílko se podaří. A když ne – FFFFFUUUU- !!!

Ze všeho nejděsivější je představa, že se vrátím tam, kde už jsem byl. Že budu vědět, jak všechno dopadne a že příslušné radosti budou jak oschlej dort z narozenin, na který si nikdo z tvých lásek nevzpomněl. Bum. Bum. Bum.

A až se mě tam dole zeptaj, co že jsem to tropil – budu citovat jednu dámu: “Aspoň jsem se povozila na kolotoči. A ani to moc nebolelo.”

Cesta domů – je daleká. Táhne ze mě rakija a mám chuť vrhat po lidech předměty, jenže trnu hrůzou, že by to někoho mohlo obtěžovat. Brzká rána na letišti jsou charakteristická svou neerotičností. A to je mladíkovi, lačnícím po orosených kozenkách, velmi nesympatické.

A to ještě nevěděl, co se dozví toho večera.

Dijon, France

Hořčice. Jedna z věcí, ve kterých se špatně plave. K čemu ji vezeme půl bazénu, není jisté. Snad někde čeká půl bazénu párků. Nebo bůčku. Dost na to, abychom se s úsměvem vydali k obzoru.

Dijon je tak trochu díra. Jenže do toho my, kluci z venkova, nemáme co mluvit. Tak nemluvíme a jdeme hledat nějakej bar. Je něco po jedenácté, nikde nikdo, i v umakartovejch pizerkách židle na ježka a i žebráci z povolání se válí doma u televize. Dobře, je to díra.

Před Café Chez Nous, v zastrčeném průchodu, kouří mládež v brýlích a kožených bundách a vede dlouhé rozhovory o letošní úrodě žab. Celé to připomíná dobré večery ve Vertigu, dokud ovšem neobjednám Cote du Rhone – víno je dobré a veškerá podobnost s oranžovým peklem tu končí.

Druhého večera přijímáme pozvání na večeři. S Aniččiným dědečkem se setkáváme ve strašidelně luxusní kavárně na Place de Darcy. Dědečkova třetí žena, půvabná čokoládová královna z Indonésie, se jmenuje Tiffany – alespoň tak jsem jí říkal, aniž by protestovala – a kouří mentolky. Starý pán zahlásí: “Tak jdeme do hospody, kluci!” a flotila taxíků brzdí před restaurací, čerstvě umytí číšníci krouží mezi stoly a cení dokonalý chrup. Chrup. Jako předkrm volím šneky a volím dobře, šneci jsou lahodní, lahodné je i srnčí, a vůbec, všechno kolem, vzorky dobrot kolují v obou směrech a ubrousky chutnají po uzeném lososu. Za každé sousto přísaháme vypálit do základů jednu českou restauraci.

Den poté sedím na náměstíčku s kolotočem, u kavárenského stolku na slunečné straně. Opodál skupina šklebících se Francouzů a mezi nimi příliš pohledná dívka. Chvilku si vyměňujeme úsměvy, ona naštěstí zmizí dřív, než ze sebe zvládnu udělat idiota. Celé odpoledne je tedy o čem přemýšlet, pak uběhne noc, po ní přijde přijde ráno, to člověk nepřemýšlí, jen pije kávu, a pak je odpoledne, v Německu prší a to je příjemné, přilepím čelo na sklo auta a duše má vyvalí se v županu na kanape. 

Larçon, France

Jiří, Linnea a Honzík stojí v bahně před králíkárnou a dohadují se, který králík je nejhezčí. Můj favorit v pravém horním kotci melancholicky hledí do země a cítí se vyloučen. Hovoří ovšem francouzsky, steně tak jako všichni jeho dobří bratři. Larçon je standartní díra uprostřed Burgundska. Pár domků z kamene se základy z časů, kdy se ještě některé věci braly zbytečně vážně, pár polí z hlíny a v ní stopy z našeho sobotního výletu. 

Tu noc jsme se my pitomci vydali na procházku po vsi, že si uděláme takové kolečko po návsi. O šest kilometrů dále se brodíme bahnem a venkovskou tmou, Honzík vzdává hold svému pražskému původu a prudí. Obdařen nočním viděním vedu společnost mezi kalužemi, jen Honzík apaticky čvachtá tím nejhorším brajglem a mlčí. Mí přátelé mě vzápětí zbaví stopařského postu, když se je pokouším provést akátovým lesem a vydají se po poli jak stádo krtků po fotbalovém hřišti.

Včera jsme hráli v Salives, stařičké vesnici se středověkým opevněním. Ve tři hodiny odpoledne. V sále pro dvě sta lidí bylo sotva třicet apatických francouzských venkovanů. Záměr celé akce zůstal poněkud nejasný, nicméně druhý den ráno pořizujeme památečná fota s Madame Elise a jejími králíky a odjíždíme do Dijonu. 

Paris, France

Dneska se čerti žení, maminko! Sype se to jak z roztržený cejchy a kočičí cestičky mizej jedna po druhý. Mrzne, až se jednomu kouří z uší a bejt tygr, už tu dávno nejsem. Bejt tygr, sedím někde u skleničky havanskýho rumu a žvejkám brčko, jenže to tak dopadlo, že trčím v týhle zasněžený díře a dolů k jezeru sáňkujou psi, co je svědí prdele.

Je to skoro dva týdny, co jsem takhle dřepěl za oknem takovýho divnýho hotelu, uprostřed polí kdesi za Paříží. Ničím to tam nesmrdělo, venku pršeli kočky a psi a to zatrolený lednový slunko mžouralo stejně ospale jak já. Byl jsem vzhůru už dobrejch třicet hodin, konečně v teple, po všech těch mrzutostech na letišti Karla Góla zralej tak akorát na to popřát strýčku Fidovi dobrou noc. Zalomenej do peřin nastavuju budík, o dvě hodiny později bude třeba doklátit se na večeři a ulámat hlavy všem přítomným krevetám. A zalejt pivem, ať to kvasí.

S plným bachorem šťourám se v zubech - tykadlem - a s jistým znepokojením sleduju, jak venku přestává pršet. Poslední záminka k pádu do pelechu sebou pleskne do kaluže, nedá se nic dělat, kluku, tam za kopcem je Paříž, co by tomu holky řekly, Paříž, studnice pitvornejch příhod a přehnanejch vyprávění, potenciál průseru na obou březích Seiny, šmarjá krucinál, tak jo! Jdu pochcat Eiffelovku.

Škrabu se na zadku před vítězným obloukem na Champs-Elysée a představuju si, jak po tom kruháči kolem dokola sáňkujou psi, jak na svejch svědících prdelích krouží epické kružnice a odhalují tak princip lidského bytí stejně bezděčně jako když vám moucha sere na brejle.

Eiffelovka je... veliká.

O pár bloků dál spí na chodníku strejda, postavil si z odpadků kolem sebe hráz a svět na něj nemůže, tak klidně dříme a v ruce pořád drží vajgla.

Na doporučení přítele, jenž je zde znám pod pseudonymem Le Petit, se vydávám na Bastillu. Poslední spoj do hotelu je v tahu, potřebuju vydržet do rána a z tohodle baru je slyšet Keith Jarrett, takže smekám čepici a vzápětí už pyskem reju ve sklence červenýho a libuju si v člověkovatosti. Bez špetky studu. Barman je původem z Alžíru, s člověkovatostí má jistě velké zkušenosti, neb o nich nemluví. 

O nic dál, však o něco později vleču se ulicí, když z baru vyjde překrásná dívka s kalnýma očima a mohutně se vyzvrací, aniž by zvolnila krok, já už v tu chvíli vím, že miluju Paříž, dívka zvrací podruhé a já galantně uhýbám, protože mi blitky nevoní, ani holčičí. Pln dětského očekávání vrazím do baru, kde se zmíněná tak božsky zprasila, kde se blije, tam se pije, kde se pije, tam je veselo, nestačím si ani objednat a už se na mě vrhají, už se ptají, už vyprávějí, třeba tahle, jmenuje se Laure, dělá do haute kocoure a přijímá mě do jakési mafie, globální sítě blbců, umělců a pankáčů slovanského původu, přitom vede dlouhý monolog o tom, jací jsme my Češi intelektuálové a já jsem v pokušení vyprávět ji o svědícím psím zadku.

Čekám na metro ve stanici Bastille, z kanálu na mě civí obří krysa a připadám si osamělý. Krysa zmizí a náladu mi tím rozhodně nespraví.

Snídaně.

Check-in.

Boarding.

“Dear passengers, we will land in Toronto at...... .... ... ... ... ...brou noc, strýčku Fido......”

...

Přestalo sněžit, maminko! To už čert usnuli?