Indie, den jedenáctý: Laknaú

Den jedenáctý.

V divadle v Laknaú valim do beden na plný pecky starý Antics od Interpolu. Je to barák jako kráva. Sice tu ze sedmdesáti světel funguje asi třetina, ale po štacích jako Hyderabád nebo Kalkata jsem zatraceně nenáročnej. Tohle bude poslední akce v tomhle roce, poslední štace na turné, zavíráme cirkus. Tak jsme si dali s Norim kafe na střeše.

V Laknaú je ze střechy slyšet ampliony, jak svolávají muslimské tety i strýce k modlitbám – islám tu vyznává kolem 40% obyvatel. Postávali jsme na střeše, naslouchali, mžourali do večerního slunka a sdíleli sentimenty na téma „kolik jsme toho ještě na světě nepoznali“.

Příprava představení byl klasickej těžkej punk indickýho střihu, smrdí to tu nejhůř a jedinej, kdo tu ovládá angličtinu a hindštinu zároveň, je Šeherezáda z Japanese Foundation. Znáte to – máte překladatelku, která tématu absolutně nerozumí a překládá to místním matlákům, kteří jsou sice milí, ale rozumí problému jen o maličko víc než překladatelka. Takže se nakonec vrátím ke komunikační strategii, se kterou jsem tak slavně zvítězil loni v Baškistánu – kombinace češtiny, znakové řeči a širokého úsměvu. „Chlapi, kurva, pojďte už svítit!“ a chlapi se zvednou a jdou. Během dne komunikaci vyladíme tak, že jsme schopni vést zasvěcený rozhovor o kvalitách optiky profilů značky Modern Lighting Delhi. Paráda.

Ale jinak mě serou, že to ani víc nejde. Když zase začli tvrdit, že to nejde, že další světlo nemaj, začal jsem hulákat, že ať si ze mě nedělaj prdel, že támhle visí patnáct parů a že teď půjdou a dva prostě sundaj. A chlapíci se vytratili, něco na sebe na chodbě pokřikovali a pak přinesli ze skladu úplně nový parky. A pak mě nasral zvukař. Koncept sterea mu byl úplně cizí, furt tvrdil, že to je v pořádku, že takhle dobrý, tak jsem ho vypíčoval a vyhnal od pultu, zapojil si to sám, nastavil – a za půl hodiny přijdu a strejda tam zas všechno rozšteloval a zapojil tak, jak to bylo původně. Oni vůbec strašně rádi do všeho šťouraj. Nic nejde, nic nefunguje, ale jakmile dáme něco do kupy, tak choděj a šťouraj do toho a vrtaj se v pultu a posouvaj světla a já jsem pak sprostej v několika jazycích.

A tak jsem v Indii jedenáctej den a venku jsem byl jednou, v noci. Kdo čekáte, že přivezu dárky, netěšte se, neměl jsem ani čas jít koupit pohled. Většina fotek, který mám, jsou buď z okna hotelu nebo z okna taxíku. Vlastně docela běžnej průběh většiny mejch výletů – letiště, hotel, divadlo. Nic víc. Aspoň, že jsem se za celou tu dobu neposral...

Indie, den desátý: "Masala, mouchy a... masala."

V hotelu Arif Castles v Laknaú jsou špinavý prostěradla, rozbitá sprcha a další mrňavej paznecht. Tentokrát jsem toho zmetka podchytil hnedka na začátku, baťoh jsem mu sebral ještě v taxíku a ve výtahu mu zabavil kartu od pokoje. Udělal ještě poslední pokus, na základě kterýho by mohl somrovat o dýško, když vystřelil k pokoji, že mi ukáže, jak se zapíná televize. Ani přes práh se nedostal, zmetek jeden.

Snídaně v Arif Castles ale pecka. Probíhá to v prostoru, kterej vypadá jak Harem Level 2 z Diabla II, včetně všech těch much. V nabídce je pět typů různý indický kejdy, kterou už nemůžu ani cejtit, pár převařenejch vajec a oschlá omeleta, do který někdo omylem vysypal sedm pytlů kari. Kafe chutná jako přeslazený mlíko, který se v nevymytým hrníčku tak nějak zakalilo. Po většinu dne tyhle ústrky beru s úsměvem, ale takhle po ránu to moc nedávám, obzvlášť když se celej personál hotelu chodí dívat na toho dvoumetrovýho bělocha, co zrovna snídá a v pohledu má smrt. Tak rád bych je všechny přikoval ke skále a lil jim do chřtánů masala-čočku tak dlouho, až by srali z uší a ten orel, co by jim pak tradičně zaživa sežral játra, by zvracel za rohem. Tolik mé dopolední návaly lásky k Indii.

A to už jsem psal, že se tu jezdí i v protisměru? Musí se u toho blikat a troubit, ale dělá se to. Dělá to náš taxikář. I'm fukkin' lovin' it!

Indie, den devátý: "Hindware."

Na východ od Žiliny je zcela běžné, že v divadle nemají to, co potřebujete, o co jste žádali a co vám slíbili. Ale s čím se setká divadelní technik málokdy je to, že mají něco, co nechcete, nepotřebujete, ale odmítají to odnést z jeviště. U pravého portálu ve skorodivadle v Mombaji takhle už mnoho let stojí jakejsi obludnej stojan se třemi obřími fotografiemi zakladatelů onoho kulturně-vzdělávacího centra. Tři bezzubí staříci se tu šklebí na diváky nezávisle na tom, jede-li vedle nich koncert nebo divadlo nebo mistrovství juniorů v hindu-kulturistice. Požádáme s Norim Matsuoko-sana, aby se s nimi domluvil, ale Matsuoko je zkrátka Japonec, v diplomacii nevěří a kdykoli ho požádám, aby něco někomu vyřídil, jde a dá někomu strašnej vypič. Tvrdí, že to je jedinej způsob, jak v Indii něčeho dosáhnout, a ukázalo se, že tomu tak ve většině případů je. V případě fotek staroušků to ovšem přepálil a tak tu máme eskalující konflikt, kdy se dva Japonci a tři Indové osočují z nerespektování kultury toho druhého, Japonci vyhrožují, že zruší představení a Indové jsou děsně uražení, protože když jedete do Indie hrát divadlo, musíte počítat s tím, že na jeviště přijde kráva a zkrátka respektovat místní podmínky. Ano, jste-li kdekoli v cizině, je vaší povinností respektovat místní zvyky a kulturu – ale pozve-li si vás někdo jako umělce, máte právo, ba snad i povinnost na scéně kašlat na kulturní rozdíly a být tím, koho si pozvali. No, zkrátka tady lítaly blesky a mně se tak naskytla příležitost bejt ten hodnej. Stoupl jsem si a jelikož nikdo ze účastníků sporu neměřil víc než 165 centimetrů, nebyl problém je přerušit a klidně se dotázat, jak jinak bychom mohli uctít památku staroušků, než tím, že je necháme zaclánět na jevišti. A tak nakonec dědové putovali na důstojné místo pod forbínou, všichni byli spokojeni, všechno fungovalo a bylo to zatím nejlepší představení turné, jakkoli ve vzduchotechnice nad jevištěm řádili holubi a krysy tak, že se z průduchů občas sypal na scénu bordel a peří.

V divadle na zádech měli pisoáry značky Hindware, což je zcela ultimátní označení pro jakoukoli technologii, na kterou v Indii narazíte. Hindware je oprejskanej, sdrátovanej hardware, kterej trochu smrdí bůhví čím. Hindware je hardware bez zemění a izolace. Hindware je hardware tak starej, že ho v Evropě vykupujou muzea a antikvariáty. Hindware funguje podle vlastních pravidel, který musíte respektovat nebo zemřít.

Už to vypadalo, že nebudeme muset po představení balit, jenže pak nám vysvětlili, že po setmění vylejzají z děr krysy a šmejdí a co vyšmejdí, to ožvejkají, užužlají a rozprasí. Všechno, na co přijdou - krysí párty v japonským hedvábí. Takže pakujeme, všechno rozebrat, složit, zavřít do kufrů, posypat krysím jedem a potopit do kyseliny. Když v půl jedenácté odcházíme z šatny, přede dveřmi už nedočkavě přešlapují čtyři krysy a ukazují si na hodinky.

Večeříme sushi ve Four Seasons s dalším japonským generálním konzulem (budu vážit metrák, než povečeříme se všema, který v Indii mají) a myslím přitom na ty krysy, jak si do naší šatny nesou páčidlo.

Indie, den osmý: „Krávy, šutry a paznechti.“

Ráno byl dole ve slumech zase frkot. Ta teta v tom zeleným hábitu pendlovala z jednoho konce kolonie na druhej s dítětem v náručí a za ní se batolila upatlaná husa. Ten pták zřejmě dobře věděl, co by se mu stalo, kdyby mu teta zmizela z dohledu a tak upaloval, co to dalo. Lepší než televize. Opět kyblíčkovej rituál, nevim, co lidi tý sprše mají.

Doi-san přinesl japonskou snídani: instatní zelený čaj, instatní polévka miso a rýžový... hm, koule? Přemluvím všechny, že snídat se bude venku, takže k velkému obveselení strážných vytahám židle před vchod, kde uspořádám pro Japonce workshop na téma: příprava osvětlovačské ranní kávy. Doi-san i jeho asistentka se podivuji, když sypu do kelímku další a další lžičku instatního nescafé a Sawa-san se šklebí, neb netuší, že to myslím vážně. Na ulici před námi vyměnují zadní kolo u auta, takže je o divadlo postaráno.

Po Noriho workshopu se spakujeme a jedeme na letiště. Napadá mě, že jsem ještě nezmínil krávy. Takže – krávy. Krávy se pohybují po indických městech, jako by to byla volná příroda. Místní je mají ve velké úctě, takže na hovězí steak tu nenarazíte. Na krávy narazíte všude, nejčastěji v rychlém pruhu na dálnici, kde spásají podrost mezi vozovkami. Většinou se k tomu postaví způsobně, pěkně bokem, takže dvacet centimetrů od nich valí náklaďáky a ani jedna strana si z toho nic nedělá. Přecházet dálnici jsem je spatřil jen jednou, šly dokonce tři najednou a asistoval jim u toho policista. Vůbec, překážky na „dálnicích“ jsou zcela běžné. Dnes jsme cestou na letiště minuli v rychlém pruhu haldu písku. Jelikož tu haldu auta z půli rozjezdila, postavili dělníci u té další haldy písku obří kámen. Kusy betonu a kamene se tu používají místo těch červenobílých kuželů - asfaltovej kužel by v tomhle provozu prostě neměl dostatečnou autoritu. Ale stejně jsem tu za celou dobu neviděl ani jednou někoho něco ťuknout. Takže všechno v pořádku, vzhůru na palubu, příští destinace: Mumbai.

Říkejme mu Paznecht. Archetyp takovýho malýho zmetka, kterej se vám nalepí na paty už před hotelem a bude za váma šmejdit až do vaší koupelny, jen aby z vás vymámil pár špinavejch rupií. Anglicky samozřejmě umí tři slova , takže rozumná domluva s ním není a zbavit se ho takřka nelze. Paznecht se vrhl k našemu taxíku, popadl moje sako, protože batoh mi vzít nestihl a velký kufry na něj nezbyly, a když jsem mu chtěl sako vzít, že se s tím jako nemá nosit, tak upaloval kupředu. Zatímco jsem se ubytovával, kroužil mlsně kolem a čekal, až mi dají kartičku, kterou ihned zabavil, že jako servis, pane, servis je to! Šmarjá, tak mu říkám, že nepotřebuju Paznechta, aby mě ukazoval můj pokoj, natož tam nosil moje sako, protože hodit sako na postel a jít se vychcat do umyvadla je můj osobní a soukromej rituál, kterým se vyrovnávám s nadbytečným luxusem, kterýmu mě moje profese občas vystavuje. Okej, Paznecht mi otevřel pokoj a mě došlo, že teď bude čekat na spropitný, který ale nedostane, pač mě nasral. Okej, rozházel jsem svoje věci po pokoji a zavřel se v koupelně, kde jsem si velmi, velmi hlasitě usral (pardon), aby Paznecht pochopil, že se nachází v mé soukromé zóně. Slyšel jsem, jak šmejdí po pokoji a neví, co by. Když jsem vylezl ven, začal cvakat vypínačema a ukazovat mi, který světlo se rozsvicí kde, čímž mě ale definitivně dožral, protože to je přeci moje hra! A když nevěděl kam, popadl ovladač na televizi (nemám rád televizi), pustil tam cosi, co začalo vyřvávat odpornej indickej televizní pop (nemám rád indickej televizní pop). Paznecht (nemám rád Paznechta) ukázal na blikající televizi a křivě se usmál. Okej, kamaráde, jseš tvrdej protihráč. Otočil jsem se, vytáhl kartu ze dveří a odešel – za roh k Norimu, pro svoje nářadí, který mám u něj v kufru. Nori měl ovšem vlastního Paznechta, kterej trpělivě sledoval, jak Nori vybaluje svoje kufry. Ten můj mě sledoval, takže teď ve dveřích stáli Paznechti dva a lehce slintali, asi oba vypadáme dost cizokrajně (v paznechtí logice megapracháči). Sebral jsem Noriho s tím, že jdeme na večeři, Paznechti poskočili a rozutekli se k výtahu. Tam stáli jak dva psíci a usmívali se už tak křivě, že se jednomu z nich vykloubila čelist. Nori vyrazil rázně dolů po schodech, čímž dal jasně najevo, že jeho Paznecht utře. Aj ten můj utřel.

Že vám tu někdo něco stále cpe a zkouší prodat, je v pořádku a zcela obvyklé. Ale že vám někdo poskytne službu, aniž by upozornil, že za ni chce zaplatit, to mě s prominutím vysírá. Obdobná situace se opakuje v hotelovém bufetu, kde ovšem Paznecht dostane od Matsuoko-sana takovej vypič, že se po zbytek večera drží v bezpečné vzdálenosti.

A já se asi půjdu mrknout ven. Je deset večer a budíček dávám na devátou. Podle mapy by pár bloků odsud měl být Indickej Oceán.

Indie, den sedmý: "SHINE, SATAN, SHINE ON ME!"

Tenhle barák stojí mezi benzínkou, blokem obskurních obchůdků s pečenými ještěrkami a zónou parádních slumů. Divadlo je dole, já ve čtvrtým patře, takže s použitím vhodnýho nářadí jsem ráno vypáčil okno a sledoval frkot dole v chatrčích. Obyvatelstvo slumu se ponejvíce pohybuje v bludných kruzích - krom dětí, které dělají bordel zcela cílevědomě.

Jo a koupelnovej rituál fakt paráda. Ze sprchy to cákalo všude, jen ne předem, a když jsem do spršítka navrtal dost děr, aby se chovalo jako spršítko, tekla z něj stejně jen studená voda, pač nějakej mamlas zapojil teplou jen do kohoutku těsně nad zemí. Takže kyblíček, z PET lahve udělat hrníček a následuje krásně starosvětská polejvačka, čirá krása!

A v divadle taky krása. Světla mi chlapíci přidělaj leckam, akorát se jejich technologie ještě neposunula z éry vázacího drátu. Takže abych je neurazil, vylezu si na jejich nádherný D.I.Y. štafle a reflektor oddrátuju a předrátuju tak, jak chci a potřebuju a pak ještě jednou zadrátuju, protože takhle rezavej vázací drát bys ani na statku v Malovicích nenašel. Světla se tu ovládají jen z levého portálu, zvuk zase z pravého. Galantně mi nabídli, že světla může ovládat místní technik, ale já zachoval kamennou tvář, protože to zřejmě nebyl vtip. S panem osvětlovačem (zkoušel jsem ho vyfotit, ale byl maličký a černý, tak z toho nebylo nic) jsem rozvedl debatu na téma „jak na tom jejich šrotu naprogramovat submástr“. Byl to vtipný, bezmála půlhodinový rozhovor, ze kterého vyplynulo, že programovací část pultu zničila ustupující japonská armáda v roce 1944 a že jsem první a zřejmě poslední, komu to vadí. Vzhledem k tomu, že mě tu platí Japanese Foundation, nijak jsem to nerozmazával a svítil jsem představení stylem „hrábě“. Ještě ke světelnému parku – sestával z dokonale vyleštěných stříbrných parů (které se leskly tak, že to bylo vidět i skrz oponu) a polorozpadlých pc a fresnelů značky SATAN 1000. Hindští výrobci světelné techniky mají velmi jemný smysl pro humor, předpokládám, že dvoukilowatová varianta se jmenuje CTHUULHU 2000.

Jakkoli se považuju za osvětlovače, občas se stane, že musím hrabat i do zvukovýho mixu. V podstatě tomu ale nijak nerozumím a rozdíl mezi symetrickou a nesymetrickou linkou byl pro mě donedávna zahalen mlhou. Proto jsem netrval na tom, aby mi z levého portálu (kapesní MD přehrávač) do pravého portálu (mix a zesilovače) táhli stereo ve dvou symetrických kabelech, vzhledem k tomu, kolik námahy vždy dalo vysvětlit, že chci rozsvítit pracák. Nicméně pak následovala hádka, ve které jsem přesvědčoval místního zvukaře, že krom těch dvou šavlí vpravo (označených STEREO) jsou všechny lajny na jeho mixu mono a že z nich neudělá stereo tím, že půjde do insertu stereo-jackem. Nepřesvědčil jsem ho, nicméně se přestal bránit tomu, abych se zapojil do sterea. K tomu jsem ovšem s sebou neměl redukce a pohled do jejich bedny s audiokabely mě bude ještě dlouho budit ze spaní. Vzdychl jsem si, zapojil se do MONO a zvukař se nadmul pýchou v domnělém vítězství (a opět mi kroucením PANu dokazoval, že to je vážně stereo).

Takže jsem poprvé od svých šestnácti let svítil a zvučil divadlo z portálu – naposledy to bylo v Tanvaldu na festivalu Tanvaldský člunek. Vlny sentimentu, co vám budu vyprávět...

No a pak večeře u japonského konzula, kde jsem jsem oslnil svou interpretací „casual“ dresskódu – obě nohavice jsem si vyroloval do shodné výšky a sundal čepici. Japonci na rozdíl od Indů rozpoznali, že nejsem Japonec, takže téma se nabízelo samo. Vzhledem k tomu, že byl přítomen i ředitel divadla a nemohl jsem vyprávět humory z natáčení, zůstalo u rozhovorů o kulturních šocích. Požádal jsem indického služebníka o whisky a čistou vodu, ještě jednou zopakoval, že chci sklenku čisté whisky bez ledu a další, na ní zcela nezávislou sklenku s čistou vodou, načež mi strejda hrdě donesl dvoudecku nazlátlé vody s ledem, která lehce voněla po 12-leté Bushmills. Shnije v pekle, to je celkem jistý.

Indie, den šestý: "Jako šedesát tisíc přiškvařenejch krys."

Indové berou snídani velmi vážně. Přežrat se jako prase, ideálně něčím hrozivě pikantním, zalejt to jogurtem a čajem s mlíkem a kafem s mlíkem a navrch to zavřít porcí něčeho ještě pekelnějšího. Mlíko du vlastně lejou úplně do všeho, vaří v něm maso a podle smradu z vejfuků ho přidávaj aj do benzínu. Nicméně po obří snídani už toho prý moc nesnědí, evidentně na to ani nemají čas, protože zbytek dne stráví na svejch odřenejch motorkách ucpáváním ulic. Jelikož po jediným soustě čehokoli ostrýho dostávám zlou škytavku (a do toho mám neméně zlou rýmu), jsem na každé snídani vítanou atrakcí. Nutno ovšem dodat, že můj trávicí systém pořád šlape jak hodinky a všechnu tu hrůzu spolehlivě zpracovává na radost, štěstí a úhledné cihličky, které tu odevzdávám na stavbu místního sirotčince.

Krom regulérních představení ve skoro-divadlech tu ještě hrajeme ve školách, Sawa-san předvede pár kousků, já pustím video, pak se zeptáme dětí, čím by chtěly být a děti se na oplátku zeptají, co chce Sawa-san dokázat tím, že honí loutky po scéně. Zmetci malí jsou pěkně vychcaní a už v jedenácti letech mají lepšího kníra, než kdy budu mít já. Dnešní škola je obzvlášť vtipná. Stojí uprostřed vyprahlé planiny plný odpadků, toulavejch psů a mrtvejch krys. Obehnaná třímetrovou bílou zdí, s těžkou, ostře hlídanou branou, je schovaná zelená oáza se zurčícím potůčkem. Z toho by se jeden posral. Roční školný by běžnou indickou rodinu uživilo na hodně let. Ale tady se to bere vážně, kdyby tu někdo naznačil, že úspěch a peníze nejsou vše, regulérně to z něj vymlátí, tohle je rostoucí ekonomika a na sentiment přijde čas až v době úpadku.

Dneska odpoledne vyšla konečně volná chvilka, a jelikož je mi o trochu líp, natáhl jsem šortky a vyrazil na procházku. Že si jako konečně čuchnu k Indii. Jenže to bych nesměl vyrazit z hotelu ve čtvrti, která se jmenuje Hi-Tech. Takže na tříkilometrovým pochodu jsem zažil jediný dobrodružství a tím byl přechod sedmdesáti-tří-proudé silnice vedoucí do centra. Indové se tu s dopravou rozhodně neserou, jak už jsem psal, prostě si to valí, kam potřebujou a pokouší se přitom do ničeho nenarazit. A pěší to mají stejně. Je to otázka nervů, prostě počkáte na řidší provoz a vrhnete se do silnice s tím, že dáváte pozor na náklaďáky a autobusy. Ty se nevyhnou a přejedou vás. Menší auta nějak vyhnou a motorky moc neřešíte. Překonáte kus, pak chvíli stojíte, kolem vás to valí náklaďáky po obou stranách a pak se zas prosmýknete o pár metrů. Přechod neřešit, je to jen doporučené místo k překonání silnice, nic víc. Nikdo vám nezastaví, dokud se před něj nevrhnete a většinou ani pak ne.

Indie má jednu fascinující vlastnost – naprosto s přehledem zvládá neskutečný chaos, který řídí jen tehdy, je-li to skutečně třeba. Žádná zbytečná pravidla (jako třeba proudové chrániče nebo semafory), jen řada nepsaných dohod o tom, jak se navzájem respektovat. Člověk si tu uvědomí, kolik je v našem „západním“ světě absurdních pravidel, která nahradila soudný rozum. Ha, začínám chytračit. Konec, šupec, sestupujem z oblohy do Kalkaty.

…

Okej, Kalkata. Paráda. Usoplený vnitrostátní letiště, kde hajzly vypadaj stejně jako ty na nádraží v Bakově nad Jizerou. Chvíli jsem měl pocit, že z nich vylezu ven a bude tam smradlavá nádražka. Ale venku – no nádhera. Středně propečenej smrádeček, šortky a košile tak akorát, do toho pár komárů pro formu, kompletní zážitek. Luxusním hotelům odzvonilo, mám ošoupanej pokoj s odpornou skoro koupelnou – ale s pisoárem! Dostal jsem ovšem do pokoje květinu a toaletní papír, jen přemítám, co tou kombinací chtěli naznačit. A taky jsem se šel mrknout do divadla, to naše je tady, v suterénu. Osvětlovač má oči ve výšce mý přesky na pásku. Vůbec neví, co po nich chci a tvrdí, že všechno bude v pořádku. Bude dobrodružství, podám report.

Indie, den pátý: „Two minutes, okay? Two minutes!“

Původ českého slova okamžik je zcela zřejmý. Pokud ohlásíte, že to bude trvat okamžik, máte na to maximálně minutu a pak vás někdo po právu nakope, jakkoli na to má právo už po uplynutí sotva vteřiny, protože prostě okamžik a je to. Jistá vágnost v dnešním významu onoho slova vás samozřejmě v zásadě omlouvá po dalších 59 vteřin. S pojmy jako moment, chvilka nebo nedej bože chvilička je to ještě horší. Když ovšem prohlásíte, že to bude trvat dvanáct minut a nedodržíte to, stihne vás spravedlivý hněv, neboť specifičnost vašeho prohlášení automaticky implikuje to, že váš odhad už přesnější být nemůže.

Vyrazíte-li někdy do Indie, mějte se na pozoru před záludností jménem „Two Minutes“. Když mi bylo poprvé sděleno, že zapojit toto a přinést tamto bude trvat two minutes, zaradoval jsem se, neb bylo nad slunce jasné, že prostě strčí toto do zásuvky hned vedle a že tamto mají schované ve skladu za rohem. Po patnácti minutách vyšlo najevo, že toto musí zapojit elektrikář přímo do rozvodny (těch velkých třífázových zásuvek se tu zbavili společně s koloniální nadvládou) a tamto přiveze tamten, který si před chvílí zastavil rikšu a naprosto přesně ví, kam pro tamto zajet. Celkový čas: hodina a deset minut.

Že zapojování čehokoli do rozvodny provázely všechny záblesky (jak to známe z filmu), mě už nepřekvapovalo, neb už v Dillí jsem odtušil, že pojistky tu většinou mají jedny pro celou čtvrť, takže malej zkrat tu a tam vás nerozhodí. Nejbližší proudový chránič je umístěn v Mombaji, a to pouze jako exponát v muzeu.

Další věc, na kterou dojede zelenáč jako já, je to, že když se někoho na něco zeptáte a ten otázce nerozumí, řekne vám většinou: „Eeee...Yes? Yes!“ a případně ještě dodá: „Two minutes. Yes.“

Takhle jsem se například dvou (zřejmě) techniků, kteří se motali kolem zapojování těch zoufalejch patnácti světel v kulturním centru v Hyderabádu, zeptal, zdali opravdu bude možné ovládat světla ze zvukařské kabiny (jsem na obojí sám), oba dva dosvědčili, že ano, jeden z nich dokonce ukázal na zvukařskou kabinu a řekl: „Yes, no problem.“

Později se ukázalo, že dotyčný byl jen jeden z mnoha Indů, kteří se jen motali kolem a překáželi a strašně moc chtěli pomáhat, ale netušili, co po nich chci. Vzdálenost mezi osvětlovacím a zvukařským pultem byla dvacet pět metrů, patnáct schodů, troje dveře a jedno patro. Zeptal jsem se proto několika osob, zda je možné zapojit zvukový mix dole, u světelného pultu, a pátý dotázaný rázně odvětil, že to nelze, z čehož bylo jasné, že ví, o čem mluvím, což mi udělalo radost, nicméně to opravdu nešlo. Následující hodiny už jsem vztek jen předstíral, nešlo se nesmát. Když něco někde fungovalo, neznamenalo to, že to bude fungovat za půl hodiny. Naopak, vzápětí někdo zase něco odpojí a odnese jinam, aby mi tím splnil další přání... a tak mi za zády zase věci rozebírali, protože jsem je evidentně potřeboval jinde a má radost nebrala konce. Mezitím různými dveřmi proudili do sálu diváci, z nichž někteří nešli na představení, jen se doslechli, že tam dva Japonci chystají divadlo a nesměli u toho chybět. Jedny dveře jste zamkli, mezitím ale někdo odemkl další dvoje. Někoho jsem slušně požádal, aby přišel až na představení, ten člověk se chápavě usmál a za deset minut vklouzl jinými dveřmi a požádal mě, abych mu pustil hudbu, která bude hrát v představení, a když jsem odmítl s tím, že mám spoustu práce, vzal si můj MD přehrávač s tím, že nevadí, že si ji pustí sám. Nádhera.

Když bylo postaveno, přišli další dva chlapíci a tam, kde jsem si pracně vybojoval černý horizont, začali věšet obří banner místní televize. Tohle ne, kluci, ven! A když se mělo začít, postavili před jeviště obří plazmu a pustili strašlivou smyčku tří velmi indických reklam. Asi pro navození atmosféry. A když už to vypadalo dobře, představení proběhlo (za věčného vyzvánění mobilů) a já měl mít chvilku klidu, postavili mě spolu se Sawa-sanem a Matsuoko-sanem a několika obézními Indy na podium, kde nám kdosi předal jakousi cenu za nevím co, pogratuloval za cožeco a pak někdo dlouze řečnil a kdosi jiný to přenášel živě do jakési televize a mně se vážně chtělo chcát.

A celej den mi je stejně blbě jako včera, ne-li hůř. A Jagdeesh mě varoval, že v Kalkatě to bude o dost horší. Drink shit, eat piss, smell hell! SMELL HELL!

Indie, den třetí: "Are you ok, Martin-san?"

Teda jako čekal jsem, že mě tu sejme nějaká těžce exotická patálie jako tyfus nebo kosmická vzteklina, ale že skončím v pelechu s normální, trapnou, nudnou a extrémně otravnou rýmou... to mě, s dovolením, poser. Jo, kombinace všeobecný únavy s faktem, že tu nadšeně pobíhám v tričku (v němém výsměchu vám, co trčíte v Praze), se nějak projevit musela. Žádný krvácení z očí, uší nebo konečníku, normálně pšíkám a mračim se.

Ale jináč dobrý. Celej den tu pršelo. To v tomhle období znamená, že všechno míň smrdí, že den či dva bude k zahlédnutí slunce a že někdo dostane rýmu. Stalo se leccos, během čehož jsem sežral ledacos, ale jsem rád, že jsem, takže o tom jindy. Zítra letíme do Hajďarátydlidábádu, kde nás čeká další zaprášený počuraný divadlo se spoustou nezaizolovanejch drátů. Bude dobře.

Indie, den druhý: "It no work, sir."

Klaksony, prach ani vůni pečenejch krys zavřený okno v mým pokoji rozhodně nezastavilo. Otevřu okno a těžkej odér pondělního rána mi rovnou vrazí pěst mezi oči. Taky dobrý. Japonci mi vysvětlili, že si nemám vodou z kohoutku ani čistit zuby, že dostanu „disease“. Jo, nejspíš se sprchujou s dudlíkem mezi pysky, aby jim tam nenácákalo. Budu jim muset vyprávět o stoce ve Stínadlech a o tom, jak skončil Mažňákův otec. Ale okej, volím kompromisní řešení, voda z kohoutku a pak vydezinfikovat rumem. Přivezl jsem si jindřichohradeckej, abych nějak překonal těch prvních pár dnů, než se zorientuju v místní kořalce. Zbytek snídaně nechávám na hotelovým servisu, kterej tvrdí, že dneska donáška do pokoje. Půlhodinku potom, co tvrdili, že už to nesou, přijede moje taxi a já se na schodech srazím s chlapíkem, kterej s hrdým výrazem nesl na talířku oschlou omeletu. Skvělý. Třeba cestou do divadla přejedem krysu.

Vždycky se mi trochu orosí půlky, když stojím před divadlem, který se chystám dobývat. Je-li to na východ od Ostravy, mám občas chuť se rovnou posrat. Ale jelikož jsem během výkonu profese pochytil pár hereckých triků, předstírám, že jde o pouhou profesionální zachmuřenost a odhodlaně nakráčím do sálu. A tam se pak většinou poseru.

Na parech lze pod vrstvou rzi rozeznat nápis MODERN. Dojde-mi, jak absurdní se stává slovo „modern“ v okamžiku, kdy se stane nápisem. Hitem dne se stává upřímné: „Sorry, it no work.“ K ruce mám dva techniky. Jeden je tlustý, bodrý a úplně černý strýc, který sype humory jak Donutil na silvestra a do toho rozhazuje rukama, že prý vlastně není vůbec technik. Ten druhý je ještě černější, hubený a zachmuřený. Nemluví, jen mručí, pravděpodobně hindsky. Má pohled masového vraha, ale v průběhu dne mi dojde, že je prostě jen zkouřenej na padrť. Paráda. A do toho se kolem potuluje nejasnej počet „pomocníků“, který se mi pletou pod nohy a chtěj bejt užitečný. Obzvlášť jeden, kterej vypadá na patnáct - až na mocnej knír, mocnější než všechny famácký kníry v listopadu dohromady. Vždycky je někde schovanej ve stínu a ve chvíli, kdy zvednu štafle a stěhuju je někam jinam, čapne je bez upozornění (proč nemá klakson?) za druhej konec a naboří mě někam do zdi. A když se mi pak jednou rozhodl štafle zašlápnout (pozn. red.: stoupnout si na ně a zatížit je tak) ve chvíli, kdy jsem stál bez držení na předposlední příčce, dostalo se mu tak mocného hejtu v několika slovanských jazycích, že mu zpola vypelichal knír a atrofovalo levé varle.

Historky technického charakteru si ponechávám na nejbližší party v Alfredu, předpokládám, že jich do konce pobytu nastřádám na tříhodinový zhulenecký monolog.

Jídlo. Cheche. Japonci jdou na mě jemně. Oběd se konal venku pod patnáctimetrovým fíkusem. Nezavdal-li vám dnes ještě nikdo důvod k pořádnýmu hejtu, dodávám, že oběd proběhl v tričku a vyhrnutých džínách. Strčili přede mně plastovej tác s různejma kejdama a rejží, že prej indickej fastfood. Byl jsem první z celýho stolu, kdo se skrz všechen ten plast probojoval k jídlu (není nad to si donýst svoji vlastní kudlu), a nic mě nepřekvapilo víc, než že se to všechno dá do sebe nasypat bez zbytečnýho potu, křiku a výrazů němé hrůzy. Páru z uší jsem pustil až na konec, když jsem v rohu tácu objevil mističku s „mixed pickles“, ten stejnej maglajs, kterej mě posledně tak vyndal v tom veganským bufáči v Soukenický. Smell hell. Příště budu vědět a nenarvu si to celý do huby najednou.

Večer, po šichtě, mě vzali na večeři do japonský restaurace. Ale ouha, byla to normální „čína“, akorát Indové maj nějakou historicko-křivdovo-očouzenou averzi vůči adjektivu „čínský“, takže frknou do jídeláku Kuře s příchutí psa na tokijský způsob a napíšou na vchod „Japanese“. Nebejt toho, že jsem si k tomu dal indický pivo, nebylo by na co vzpomínat. Jo, nakonec jsem ho vypil, ale musel jsem si vší silou představovat, že místo toho piju chcanky.

Na hotelu si pouštím první část The Pacific. V první půlhodině postřílej americký mariňáci asi tři sta Japonců včetně většiny těch, co mě dneska uvrtali do toho indickýho piva, takže jdu spát se širokým úsměvem na tváři. Pusu a pac.

Indie, den první: "Welcome in New Delhi, sir!"

Zatímco v Praze lze použití klaksonu volně přeložit jako: "Kam se sereš, kreténe?", v Indii znamená zatroubení přibližně toto: "Dovolte mi, abych Vás upozornil na svoji přítomnost a popřál vám příjemný zbytek cesty."

Na letišti v New Delhi přistálo naše 747 krátce po půlnoci. Jen jsem vystrčil nos z letadla, praštila mě přes nos naprosto kouzelná vůně - směs prachu, spáleniny a těžké Esence Orientu. Předpokládám, že zmíněná Esence je jen mým vlastním imaginárním konceptem, vzniklým kombinací zbylých dvou složek. A nebo tu někdo pálí něco, co jsem ještě sám nikdy podpálit nezkusil.

Matsuoko-san z Japanese Foundation nás naloží do luxusního taxi - tj. taxi, které má přední i zadní nárazník, všechna světla a podle vůně v něm minimálně týden nikdo neopékal krysu. V Indii se podle staré dobré koloniální tradice řídí vlevo, ale narozdíl od Trafalgaru je to spíš jen doporučená polovina vozovky než kamenné pravidlo. Indové jezdí vlevo především proto, že je to praktické. Kolem se přetlačují taxíky z šedesátejch let a motorikšy - takový ty žlutozelený okapotovaný tříkolky sestávající z haldy plechů, kobercovky a vázacího drátu. Každá druhá má i světla, v několika případech i funkční. Blinkr jsem je viděl použít jen jednou, předpokládám, že to byl omyl. Slušný člověk tu prostě zatroubí a nacpe se do mezery před vámi, která je o patnáct centimetrů větší než jeho vozidlo. Lepší než autíčka na pouti.

Jo, měl jsem z bydlení velkej vítr, přiznávám se. Historky, kterýma mě krmili kamarádi, co už tu byli, se hemžily parazity, výkaly a přátelskými domorodci. Připravoval jsem se na nejhorší a naučil jsem se sestrojit z židle, vidličky a USB kabelu past na medvědy. Jenže jsem podcenil fakt, že si mě sem přivezla banda Japonců. Takže mám pokoj s LED televizí, designovou koupelnou a voňavejma prostěradlama. Hrůza. Nechám přes noc otevřený okno, třeba sem aspoň vleze krysa.