Tenhle barák stojí mezi benzínkou,
blokem obskurních obchůdků s pečenými ještěrkami a zónou
parádních slumů. Divadlo je dole, já ve čtvrtým patře, takže
s použitím vhodnýho nářadí jsem ráno vypáčil okno a sledoval
frkot dole v chatrčích. Obyvatelstvo slumu se ponejvíce pohybuje v
bludných kruzích - krom dětí, které dělají bordel zcela cílevědomě.
Jo a koupelnovej rituál fakt paráda.
Ze sprchy to cákalo všude, jen ne předem, a když jsem do spršítka
navrtal dost děr, aby se chovalo jako spršítko, tekla z něj
stejně jen studená voda, pač nějakej mamlas zapojil teplou jen do
kohoutku těsně nad zemí. Takže kyblíček, z PET lahve udělat
hrníček a následuje krásně starosvětská polejvačka, čirá
krása!
A v divadle taky krása. Světla mi
chlapíci přidělaj leckam, akorát se jejich technologie ještě
neposunula z éry vázacího drátu. Takže abych je neurazil, vylezu
si na jejich nádherný D.I.Y. štafle a reflektor oddrátuju a
předrátuju tak, jak chci a potřebuju a pak ještě jednou
zadrátuju, protože takhle rezavej vázací drát bys ani na statku
v Malovicích nenašel. Světla se tu ovládají jen z levého
portálu, zvuk zase z pravého. Galantně mi nabídli, že světla
může ovládat místní technik, ale já zachoval kamennou tvář,
protože to zřejmě nebyl vtip. S panem osvětlovačem (zkoušel
jsem ho vyfotit, ale byl maličký a černý, tak z toho nebylo nic)
jsem rozvedl debatu na téma „jak na tom jejich šrotu
naprogramovat submástr“. Byl to vtipný, bezmála půlhodinový
rozhovor, ze kterého vyplynulo, že programovací část pultu
zničila ustupující japonská armáda v roce 1944 a že jsem první
a zřejmě poslední, komu to vadí. Vzhledem k tomu, že mě tu
platí Japanese Foundation, nijak jsem to nerozmazával a svítil
jsem představení stylem „hrábě“. Ještě ke světelnému
parku – sestával z dokonale vyleštěných stříbrných parů
(které se leskly tak, že to bylo vidět i skrz oponu) a
polorozpadlých pc a fresnelů značky SATAN 1000. Hindští výrobci
světelné techniky mají velmi jemný smysl pro humor, předpokládám,
že dvoukilowatová varianta se jmenuje CTHUULHU 2000.
Jakkoli se považuju za osvětlovače,
občas se stane, že musím hrabat i do zvukovýho mixu. V podstatě tomu ale nijak nerozumím a rozdíl mezi symetrickou a
nesymetrickou linkou byl pro mě donedávna zahalen mlhou. Proto jsem
netrval na tom, aby mi z levého portálu (kapesní MD přehrávač)
do pravého portálu (mix a zesilovače) táhli stereo ve dvou
symetrických kabelech, vzhledem k tomu, kolik námahy vždy dalo vysvětlit, že chci rozsvítit pracák. Nicméně pak následovala
hádka, ve které jsem přesvědčoval místního zvukaře, že krom
těch dvou šavlí vpravo (označených STEREO) jsou všechny lajny na jeho
mixu mono a že z nich neudělá stereo tím, že půjde do insertu
stereo-jackem. Nepřesvědčil jsem ho, nicméně se přestal bránit
tomu, abych se zapojil do sterea. K tomu jsem ovšem s sebou neměl
redukce a pohled do jejich bedny s audiokabely mě bude ještě
dlouho budit ze spaní. Vzdychl jsem si, zapojil se do MONO a zvukař se
nadmul pýchou v domnělém vítězství (a opět mi kroucením PANu
dokazoval, že to je vážně stereo).
Takže jsem poprvé od svých šestnácti let
svítil a zvučil divadlo z portálu – naposledy to bylo v Tanvaldu
na festivalu Tanvaldský člunek. Vlny sentimentu, co vám budu
vyprávět...
No a pak večeře u japonského
konzula, kde jsem jsem oslnil svou interpretací „casual“
dresskódu – obě nohavice jsem si vyroloval do shodné výšky a
sundal čepici. Japonci na rozdíl od Indů rozpoznali, že nejsem
Japonec, takže téma se nabízelo samo. Vzhledem k tomu, že byl
přítomen i ředitel divadla a nemohl jsem vyprávět humory z
natáčení, zůstalo u rozhovorů o kulturních šocích. Požádal
jsem indického služebníka o whisky a čistou vodu, ještě jednou zopakoval, že
chci sklenku čisté whisky bez ledu a další, na ní zcela nezávislou
sklenku s čistou vodou, načež mi strejda hrdě
donesl dvoudecku nazlátlé vody s ledem, která lehce voněla po
12-leté Bushmills. Shnije v pekle, to je celkem jistý.
No comments:
Post a Comment