Původ českého slova okamžik je
zcela zřejmý. Pokud ohlásíte, že to bude trvat okamžik, máte
na to maximálně minutu a pak vás někdo po právu nakope, jakkoli
na to má právo už po uplynutí sotva vteřiny, protože prostě
okamžik a je to. Jistá vágnost v dnešním významu onoho slova
vás samozřejmě v zásadě omlouvá po dalších 59 vteřin. S
pojmy jako moment, chvilka nebo nedej bože chvilička je to ještě
horší. Když ovšem prohlásíte, že to bude trvat dvanáct minut
a nedodržíte to, stihne vás spravedlivý hněv, neboť
specifičnost vašeho prohlášení automaticky implikuje to, že váš
odhad už přesnější být nemůže.
Vyrazíte-li někdy do Indie, mějte se
na pozoru před záludností jménem „Two Minutes“. Když mi bylo
poprvé sděleno, že zapojit toto a přinést tamto bude trvat two
minutes, zaradoval jsem se, neb bylo nad slunce jasné, že prostě
strčí toto do zásuvky hned vedle a že tamto mají schované ve
skladu za rohem. Po patnácti minutách vyšlo najevo, že toto musí
zapojit elektrikář přímo do rozvodny (těch velkých třífázových
zásuvek se tu zbavili společně s koloniální nadvládou) a tamto
přiveze tamten, který si před chvílí zastavil rikšu a naprosto
přesně ví, kam pro tamto zajet. Celkový čas: hodina a deset
minut.
Že zapojování čehokoli do rozvodny
provázely všechny záblesky (jak to známe z filmu), mě už
nepřekvapovalo, neb už v Dillí jsem odtušil, že pojistky tu
většinou mají jedny pro celou čtvrť, takže malej zkrat tu a tam
vás nerozhodí. Nejbližší proudový chránič je umístěn v
Mombaji, a to pouze jako exponát v muzeu.
Další věc, na kterou dojede zelenáč
jako já, je to, že když se někoho na něco zeptáte a ten otázce
nerozumí, řekne vám většinou: „Eeee...Yes? Yes!“ a případně
ještě dodá: „Two minutes. Yes.“
Takhle jsem se například dvou
(zřejmě) techniků, kteří se motali kolem zapojování těch
zoufalejch patnácti světel v kulturním centru v Hyderabádu,
zeptal, zdali opravdu bude možné ovládat světla ze zvukařské
kabiny (jsem na obojí sám), oba dva dosvědčili, že ano, jeden z
nich dokonce ukázal na zvukařskou kabinu a řekl: „Yes, no
problem.“
Později se ukázalo, že dotyčný byl
jen jeden z mnoha Indů, kteří se jen motali kolem a překáželi a
strašně moc chtěli pomáhat, ale netušili, co po nich chci.
Vzdálenost mezi osvětlovacím a zvukařským pultem byla dvacet pět
metrů, patnáct schodů, troje dveře a jedno patro. Zeptal jsem se
proto několika osob, zda je možné zapojit zvukový mix dole, u
světelného pultu, a pátý dotázaný rázně odvětil, že to
nelze, z čehož bylo jasné, že ví, o čem mluvím, což mi
udělalo radost, nicméně to opravdu nešlo. Následující hodiny
už jsem vztek jen předstíral, nešlo se nesmát. Když něco někde
fungovalo, neznamenalo to, že to bude fungovat za půl hodiny.
Naopak, vzápětí někdo zase něco odpojí a odnese jinam, aby mi
tím splnil další přání... a tak mi za zády zase věci
rozebírali, protože jsem je evidentně potřeboval jinde a má
radost nebrala konce. Mezitím různými dveřmi proudili do sálu
diváci, z nichž někteří nešli na představení, jen se
doslechli, že tam dva Japonci chystají divadlo a nesměli u toho
chybět. Jedny dveře jste zamkli, mezitím ale někdo odemkl další
dvoje. Někoho jsem slušně požádal, aby přišel až na
představení, ten člověk se chápavě usmál a za deset minut
vklouzl jinými dveřmi a požádal mě, abych mu pustil hudbu, která
bude hrát v představení, a když jsem odmítl s tím, že mám
spoustu práce, vzal si můj MD přehrávač s tím, že nevadí, že
si ji pustí sám. Nádhera.
Když bylo postaveno, přišli další
dva chlapíci a tam, kde jsem si pracně vybojoval černý horizont,
začali věšet obří banner místní televize. Tohle ne, kluci,
ven! A když se mělo začít, postavili před jeviště obří
plazmu a pustili strašlivou smyčku tří velmi indických reklam.
Asi pro navození atmosféry. A když už to vypadalo dobře,
představení proběhlo (za věčného vyzvánění mobilů) a já
měl mít chvilku klidu, postavili mě spolu se Sawa-sanem a
Matsuoko-sanem a několika obézními Indy na podium, kde nám kdosi
předal jakousi cenu za nevím co, pogratuloval za cožeco a pak
někdo dlouze řečnil a kdosi jiný to přenášel živě do jakési
televize a mně se vážně chtělo chcát.
A celej den mi je stejně blbě jako
včera, ne-li hůř. A Jagdeesh mě varoval, že v Kalkatě to bude o
dost horší. Drink shit, eat piss, smell hell! SMELL HELL!
No comments:
Post a Comment