Indie, den jedenáctý: Laknaú

Den jedenáctý.

V divadle v Laknaú valim do beden na plný pecky starý Antics od Interpolu. Je to barák jako kráva. Sice tu ze sedmdesáti světel funguje asi třetina, ale po štacích jako Hyderabád nebo Kalkata jsem zatraceně nenáročnej. Tohle bude poslední akce v tomhle roce, poslední štace na turné, zavíráme cirkus. Tak jsme si dali s Norim kafe na střeše.

V Laknaú je ze střechy slyšet ampliony, jak svolávají muslimské tety i strýce k modlitbám – islám tu vyznává kolem 40% obyvatel. Postávali jsme na střeše, naslouchali, mžourali do večerního slunka a sdíleli sentimenty na téma „kolik jsme toho ještě na světě nepoznali“.

Příprava představení byl klasickej těžkej punk indickýho střihu, smrdí to tu nejhůř a jedinej, kdo tu ovládá angličtinu a hindštinu zároveň, je Šeherezáda z Japanese Foundation. Znáte to – máte překladatelku, která tématu absolutně nerozumí a překládá to místním matlákům, kteří jsou sice milí, ale rozumí problému jen o maličko víc než překladatelka. Takže se nakonec vrátím ke komunikační strategii, se kterou jsem tak slavně zvítězil loni v Baškistánu – kombinace češtiny, znakové řeči a širokého úsměvu. „Chlapi, kurva, pojďte už svítit!“ a chlapi se zvednou a jdou. Během dne komunikaci vyladíme tak, že jsme schopni vést zasvěcený rozhovor o kvalitách optiky profilů značky Modern Lighting Delhi. Paráda.

Ale jinak mě serou, že to ani víc nejde. Když zase začli tvrdit, že to nejde, že další světlo nemaj, začal jsem hulákat, že ať si ze mě nedělaj prdel, že támhle visí patnáct parů a že teď půjdou a dva prostě sundaj. A chlapíci se vytratili, něco na sebe na chodbě pokřikovali a pak přinesli ze skladu úplně nový parky. A pak mě nasral zvukař. Koncept sterea mu byl úplně cizí, furt tvrdil, že to je v pořádku, že takhle dobrý, tak jsem ho vypíčoval a vyhnal od pultu, zapojil si to sám, nastavil – a za půl hodiny přijdu a strejda tam zas všechno rozšteloval a zapojil tak, jak to bylo původně. Oni vůbec strašně rádi do všeho šťouraj. Nic nejde, nic nefunguje, ale jakmile dáme něco do kupy, tak choděj a šťouraj do toho a vrtaj se v pultu a posouvaj světla a já jsem pak sprostej v několika jazycích.

A tak jsem v Indii jedenáctej den a venku jsem byl jednou, v noci. Kdo čekáte, že přivezu dárky, netěšte se, neměl jsem ani čas jít koupit pohled. Většina fotek, který mám, jsou buď z okna hotelu nebo z okna taxíku. Vlastně docela běžnej průběh většiny mejch výletů – letiště, hotel, divadlo. Nic víc. Aspoň, že jsem se za celou tu dobu neposral...