Ráno byl dole ve slumech zase frkot.
Ta teta v tom zeleným hábitu pendlovala z jednoho konce kolonie na
druhej s dítětem v náručí a za ní se batolila upatlaná husa.
Ten pták zřejmě dobře věděl, co by se mu stalo, kdyby mu teta
zmizela z dohledu a tak upaloval, co to dalo. Lepší než televize.
Opět kyblíčkovej rituál, nevim, co lidi tý sprše mají.
Doi-san přinesl japonskou snídani:
instatní zelený čaj, instatní polévka miso a rýžový... hm,
koule? Přemluvím všechny, že snídat se bude venku, takže k
velkému obveselení strážných vytahám židle před vchod, kde
uspořádám pro Japonce workshop na téma: příprava osvětlovačské
ranní kávy. Doi-san i jeho asistentka se podivuji, když sypu do
kelímku další a další lžičku instatního nescafé a Sawa-san
se šklebí, neb netuší, že to myslím vážně. Na ulici před
námi vyměnují zadní kolo u auta, takže je o divadlo postaráno.
Po Noriho workshopu se spakujeme a
jedeme na letiště. Napadá mě, že jsem ještě nezmínil krávy.
Takže – krávy. Krávy se pohybují po indických městech, jako
by to byla volná příroda. Místní je mají ve velké úctě,
takže na hovězí steak tu nenarazíte. Na krávy narazíte všude,
nejčastěji v rychlém pruhu na dálnici, kde spásají podrost mezi
vozovkami. Většinou se k tomu postaví způsobně, pěkně bokem,
takže dvacet centimetrů od nich valí náklaďáky a ani jedna
strana si z toho nic nedělá. Přecházet dálnici jsem je spatřil
jen jednou, šly dokonce tři najednou a asistoval jim u toho
policista. Vůbec, překážky na „dálnicích“ jsou zcela běžné.
Dnes jsme cestou na letiště minuli v rychlém pruhu haldu písku.
Jelikož tu haldu auta z půli rozjezdila, postavili dělníci u té
další haldy písku obří kámen. Kusy betonu a kamene se tu používají místo těch červenobílých kuželů - asfaltovej kužel by v tomhle provozu prostě neměl dostatečnou autoritu. Ale stejně jsem tu za celou dobu neviděl ani jednou
někoho něco ťuknout. Takže všechno v pořádku, vzhůru na
palubu, příští destinace: Mumbai.
Říkejme mu Paznecht. Archetyp
takovýho malýho zmetka, kterej se vám nalepí na paty už před
hotelem a bude za váma šmejdit až do vaší koupelny, jen aby z
vás vymámil pár špinavejch rupií. Anglicky samozřejmě umí tři
slova , takže rozumná domluva s ním není a zbavit se ho takřka
nelze. Paznecht se vrhl k našemu taxíku, popadl moje sako, protože
batoh mi vzít nestihl a velký kufry na něj nezbyly, a když jsem
mu chtěl sako vzít, že se s tím jako nemá nosit, tak upaloval
kupředu. Zatímco jsem se ubytovával, kroužil mlsně kolem a
čekal, až mi dají kartičku, kterou ihned zabavil, že jako
servis, pane, servis je to! Šmarjá, tak mu říkám, že
nepotřebuju Paznechta, aby mě ukazoval můj pokoj, natož tam nosil
moje sako, protože hodit sako na postel a jít se vychcat do
umyvadla je můj osobní a soukromej rituál, kterým se vyrovnávám
s nadbytečným luxusem, kterýmu mě moje profese občas vystavuje.
Okej, Paznecht mi otevřel pokoj a mě došlo, že teď bude čekat
na spropitný, který ale nedostane, pač mě nasral. Okej, rozházel
jsem svoje věci po pokoji a zavřel se v koupelně, kde jsem si
velmi, velmi hlasitě usral (pardon), aby Paznecht pochopil, že se
nachází v mé soukromé zóně. Slyšel jsem, jak šmejdí po
pokoji a neví, co by. Když jsem vylezl ven, začal cvakat
vypínačema a ukazovat mi, který světlo se rozsvicí kde, čímž
mě ale definitivně dožral, protože to je přeci moje hra! A když
nevěděl kam, popadl ovladač na televizi (nemám rád televizi),
pustil tam cosi, co začalo vyřvávat odpornej indickej televizní
pop (nemám rád indickej televizní pop). Paznecht (nemám rád
Paznechta) ukázal na blikající televizi a křivě se usmál. Okej,
kamaráde, jseš tvrdej protihráč. Otočil jsem se, vytáhl kartu
ze dveří a odešel – za roh k Norimu, pro svoje nářadí, který
mám u něj v kufru. Nori měl ovšem vlastního Paznechta, kterej
trpělivě sledoval, jak Nori vybaluje svoje kufry. Ten můj mě
sledoval, takže teď ve dveřích stáli Paznechti dva a lehce
slintali, asi oba vypadáme dost cizokrajně (v paznechtí logice
megapracháči). Sebral jsem Noriho s tím, že jdeme na večeři,
Paznechti poskočili a rozutekli se k výtahu. Tam stáli jak dva
psíci a usmívali se už tak křivě, že se jednomu z nich
vykloubila čelist. Nori vyrazil rázně dolů po schodech, čímž
dal jasně najevo, že jeho Paznecht utře. Aj ten můj utřel.
Že vám tu někdo něco stále cpe a
zkouší prodat, je v pořádku a zcela obvyklé. Ale že vám někdo
poskytne službu, aniž by upozornil, že za ni chce zaplatit, to mě
s prominutím vysírá. Obdobná situace se opakuje v hotelovém
bufetu, kde ovšem Paznecht dostane od Matsuoko-sana takovej vypič,
že se po zbytek večera drží v bezpečné vzdálenosti.
A já se asi půjdu mrknout ven. Je
deset večer a budíček dávám na devátou. Podle mapy by pár
bloků odsud měl být Indickej Oceán.
No comments:
Post a Comment